V létě minulého roku se stal sbormistrem Pražského filharmonického sboru (PFS) Lukáš Vasilek (1980). V podstatě to bylo od ředitele českého nejlepšího sboru Richarda Sporky bezprecendentní rozhodnutí, které má svoje logické důvody. Ještě nikdy se nestal šéfem profesionálního špičkového sboru v tomto státě tak mladý člověk. Podle mě to však byl riskantní krok jen zdánlivě. Pan Vasilek patří mezi nejlepší české sbormistry, přičemž situace na sborové scéně je natolik tristní, že ve střední generaci není nikdo, kdo by byl schopen tuto prestižní pozici zastávat. Sbormistři jako například Miroslav Košler, Lubomír Mátl nebo Petr Fiala jsou v důchodovém věku a buďto jsou vázáni jinde, nebo mají pocit, že už na to nemají dost sil. Jestliže se píše, že dirigentský obor v České republice neoplývá výjimečnými talenty, tak pro sbormistrovství to platí dvojnásob. Z dosavadní činnosti Lukáše Vasilka je zřejmé, že zde máme konečně osobnost, která může navázat na největší české osobnosti, které byly mimo jiné také spjaty s PFS: Jan Kühn, Josef Veselka, Lubomír Mátl a Pavel Kühn. Už nyní je to komplexní sbormistrovská osobnost: má mimořádnou muzikalitu, cit pro vedení hlasu, pedagogický talent, rovnováhu mezi emocionalitou a racionalitou, sílu osobnosti, komunikativnost a lidskost. Nedivím se, že každý sbor, který diriguje, si získá. Těší mě, že takovouto životní šanci dostal mladý člověk, a věřím, že pod jeho vedením se o Pražském filharmonickém sboru bude psát v souvislosti s jeho špičkovými uměleckými výkony a ne kvůli tomu, že odřekl vloni na podzim koncert s Českou filharmonií a dal přednost hostování v opeře ve Valencii, které se paradoxně kvůli záplavám ve Španělsku nakonec nekonalo. (V únoru letí sbor do Valencie dělat koncertně operu Davida Alagni Poslední dny zavrženého; hlavní mužskou roli bude zpívat jeho otec Roberto Alagna, prima donnou bude Angela Gheorghiu. Že by to byla kompenzace?)
Jak se stane muzikant v Čechách sbormistrem?
(smích) Myslím, že to není nic neobvyklého. U nás je strašně moc sborů, sborový zpěv hraje v českém hudebním životě a životě amatérů velikou roli. Ani u mě to nebylo nic neobvyklého, protože jsem odmalička zpíval ve sboru Boni pueri v Hradci Králové. Sbormistr Jiří Skopal mě tak uchvátil, že jsem se rozhodl už v raném věku být sbormistrem. Ostatně jsem v žákovském věku neustále dokola pouštěl pár desek a dirigoval. Samozřejmě důležitou roli sehráli moji rodiče; maminka-klavíristka učí hudební výchovu a otec je amatérským muzikantem. Sbor byl původně vlastně jakýmsi „bonusem“, protože už od čtyř let jsem hrál na klavír a do Boni pueri jsem vstoupil později. Možná, že kdyby nebylo tohoto sboru, tak jsem dnes třeba zvěrolékařem…
Takže máte dobré pěvecké základy…
Myslím, že ano. Muzikantská a sborová práce byla pro mě v Boni pueri skvělou školou. Byla to obrovská zkušenost, škola disciplíny, kázně a sebezapření. Prostě už od útlého věku se pěstují pracovní návyky, které vás provázejí i v dospělosti. A musím dodat, že to byla dlouhá hudební škola života, protože jsem byl členem Boni pueri do 18 let, kdy jsem odešel do Prahy.
Pražskou životní etapu jste zahájil dalším studiem?
Ano. Nejdříve to byla hudební věda na Karlově univerzitě a souběžně pedagogická fakulta, z které jsem však po dvou letech kvůli souběhu odešel, a posléze dirigentský obor na AMU, který završím v tomto roce.
Takže ne sbormistrovství?
To se vyučuje pouze v rámci studia dirigování v prvních dvou letech, což je velká škoda!
Přes vaše mládí máte za sebou bohaté hudební zkušenosti. Nejzajímavějšími jsou pro mě vaše angažmá na postu druhého sbormistra v Národním divadle a vedení ženského Foerstrova komorního pěveckého sdružení. Obojí bylo pro vás asi dost důležité?
To máte pravdu, ale pokaždé jinak. Do „Foerstrovek“ jsem přišel několik měsíců po svém příchodu do Prahy. Nejdřív jako asistent sbormistra a po roce jsem těleso převzal… A vedu jej dosud.
Skutečně? Jak to zvládáte?
Jak kdy. Zatím jsem ještě nezažil žádný z extrémně dlouhých zájezdů PFS, které občas přicházejí, takže to jde. Chci to dělat dál, protože amatérské prostředí je specificky osvěžující. Za ta léta jsem si je muzikantsky „přizpůsobil k obrazu svému“, takže práce jde snadno a těžko by se mi odtud odcházelo.
A co Národní divadlo?
Dostal jsem se tam na doporučení svého pedagoga z AMU, sbormistra Jiřího Chvály. Byla to úžasná zkušenost, protože jsem poprvé pracoval s profesionály. Navíc operní sbor je úplně jiným světem než koncertní. Studovat operu je jiný druh sbormistrovské práce. Musíte všechno hrát, zpívat všechny narážky a do toho dirigovat a sbor je třeba připravit tak dobře, aby vše fungovalo i na scéně. Nejsou tedy na místě příliš velké detaily, podrobná práce se zvukem. Hlavním úkolem sbormistra je odevzdat dirigentovi univerzální tvar, který bude na jevišti fungovat, i když se režisér zblázní.
Pod čím jste podepsán?
Byly to čtyři tituly, mimo jiné Smetanova Hubička.
Jaký je podle vás sbor pražského Národního divadla?
Asi narážíte na kritiky jeho výkonů. Podle mě to jsou profíci, kteří odvádějí dobrou práci. Mám pocit, že je to i tím, že ve sboru jako by stále bylo fluidum pana sbormistra Malého, který byl velmi silnou a všeobecně uznávanou osobností.
Jaký máte pocit z toho, že na pozici sbormistra PFS byly před vámi tak slavné osobnosti?
Zavazující. Když to takhle řeknete, tak by se člověk lekl. Takhle se to ale formulovat nedá. Je třeba o práci hodně přemýšlet a dělat vše co nejlépe. Bylo by špatné, kdybych myslel stále na to, co bylo a nechal se tím svazovat. To bych to vůbec nemohl dělat. Na druhé straně si svých předchůdců nesmírně vážím a čerpám z jejich odkazu. Je neuvěřitelné, že dodnes zde jsou patrné nejslavnější éry. Ačkoliv pan Veselka už více než 25 let u sboru není, tak se některé dobré návyky jeho způsobu práce při zkouškách zachovávají. Stejně jako je v Národním divadle silné fluidum pana Malého, tak tady Pavla Kühna. Někdy je to úžasné. Začnu třeba dělat repertoárový titul, na který měl kdysi pan Kühn dostatek času, a jeho nastudování je ve sboru do nejmenších detailů zakódováno a mně to výrazně usnadní práci. Vloni se mi to stalo s Dvořákovými Svatebními košilemi. Pavel Kühn naučil sbor spoustu dobrých věcí, například co se týká intonace a rytmu, ale člověk si o ně samozřejmě musí umět říct a stále je oživovat.
Není pro vás věk na nejprestižnějším sborovém postu u nás handicapem?
Už jsem tuto otázku slyšel, ale upřímně řečeno nevím, jak na ni odpovědět, protože ji neřeším… Když jsem přibližně před rokem dostal nabídku, tehdy to bylo na asistenta sbormistra, tak mě napadaly myšlenky typu, že tady přede mnou stáli Veselka, Kühn, jestli mě lidé budou v mém věku brát, jak budou probíhat zkoušky, když budu patřit k nejmladším členům sboru. Nicméně první zkouška proběhla tak neuvěřitelně příjemně, lidé reagovali na moje slova hned, spontánně, že jsem problém věku opustil. Myslím, že když chci vždy jen smysluplné věci, tak věk nehraje roli. Navíc nejsem povaha, která by se stylizovala do role autoritativního dirigenta; hlavního, všemocného sbormistra. Možná mě tak dobře berou také proto, že se k nim, doufám, chovám normálně.
Jaké byly vaše první dojmy z práce s Pražským filharmonickým sborem?
První, co jsem na úvodní zkoušce vnímal, byl pocit, že jsem v sále plném profesionálů, kteří pracují. Na zkoušce se nemluvilo a co jsem chtěl, tak se okamžitě udělalo. Samozřejmě sbor byl a možná ještě nějaký čas bude poznamenán téměř dvouletou absencí stálého sbormistra, který by dlouhodobě jednou cestou, pokud možno správnou, pracoval. V zásadě všichni sbormistři chtějí téměř totéž – zpívat čistě, kompaktně. Ale někdo chce světlejší zvuk, jiný tmavší, někdo, když to přeženu, upřednostňuje tenory, jiný je upozaďuje… To může vnášet do sboru zmatek. Uvědomme si, že práce sboru je jiná nežli orchestru. Tam tolik nemusí vadit, když se střídají každý týden dirigenti. Takže nejtěžší bylo dostat sbor tam, kam chci… Nechci, aby to vyznělo negativně, ale nemám rád častý dirigentský způsob práce se sborem – pouhé sledování přesného rytmu a intonace. U sboru nestačí říci a – jste nízko, jste pozdě, ale i b – proč. Někdy to je těžké, ale podle mě nezbytné.
Co vás tedy nejvíce potěšilo?
Profesionalita, o některé věci jsem si ani nemusel říkat, protože jsou samozřejmé. Od první zkoušky se dá s tímto sborem pracovat na velkých detailech. V pěvecko technické rovině se snažím sbor zformovat do své zvukové představy. Současný stav je sice velmi dobrý, ale pro mě stále nedostačující.
A jaká je ta vaše představa?
Je to rovina, kde je Veselkova barevnost a kühnovská ukázněnost. Nechtěl bych však nějaký podivný kompromis… Víte, nemám moc rád zvuk tak zvaných dokonalých sborů, kde se zpívá nepřirozeně rovným způsobem. Sopránky jsou odpojené, lehounké, světlounké, alt zní nevýrazně a sopránově, falzetově uhlazení tenoři a neznělý bas – takové sterilní zpívání s nevyhraněným zvukem. To hlavní, o co mi v tuto chvíli jde, je zvuk, ukázněná barevnost.
Sbor je společenstvím osmdesáti lidí a nelze očekávat, že bude vždy názorově kompaktní. Jak je to s generační provázaností?
Myslím, že je to teď v pořádku. Vždy musí mít velké věkové spektrum, protože to jej také dělá zajímavým a je v tom velký potenciál. Právě pracovní koexistence mladé, střední a starší generace dělá při dobrém vedení zvukovou barevnost. Co se týká názorové pestrosti, na zkoušce mám jeden názor, a to svůj (smích) . Ale jiné názory si po zkoušce samozřejmě rád poslechnu, a když jsou na místě, tak se nechám ovlivnit. Je to úžasné řídit tak velký sbor. Nejvíc mě baví acapellové koncerty, na kterých je třeba stavět kvalitu sboru.
Pavel Kühn říkával, že ve sboru nemůže být demokracie, a sám toto motto uváděl každodenně v život. Jste diktátor?
Pana Kühna jsem vzhledem ke svému věku nezažil, znám jej pouze z vyprávění… Předně nejsem diktátor. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel o tom, jaké použít prostředky k prosazení svých názorů. Prostě co jsem chtěl, tak sbor nějak udělal. Vždycky ale musíte vědět, proč to chcete.
Co všechno obnáší role sbormistra při nastudování hudebního díla?
Nejvíce času u mě zabere domácí příprava. Jsem typ člověka, pro kterého je naprosto zásadní osobní studium nad partiturou nebo klavírním výtahem, a proto také si píšu do not hodně poznámek. Všechny parametry musí být promyšleny, zaznamenány. No a pak jenom přijdu před osmdesát zpěváků a zkouším (smích) . A protože pohotovost sboru je velmi vysoká, tak jde práce rychle k cíli.
Vaším spolupracovníkem je sbormistr Miroslav Košler.
Spolupráce je úžasná. Je obrovskou oporou hlavně kvůli neuvěřitelným zkušenostem – oborovým, muzikantským i lidským. Má nadhled nad mimohudebními problémy, ve kterých se já občas utápím. Je to záležitost životních poznatků, které nemohu ještě mít.
Běžné činnosti sboru se vymykají dva projekty: populární, kdy zvete „nonartificiální celebrity“ a cyklus koncertů, který by se dal nazvat „hudba a náboženství“. O co se jedná?
Prvním projektem chceme přilákat do Rudolfina lidi, kteří by jinak na sborový koncert nepřišli. Na prvním koncertu, kde jsme v druhé polovině zpívali pravoslavnou liturgii, hostoval Spirituál kvintet a mělo to obrovský ohlas. V lednu byla naším hostem Musica Bohemica, čeká nás ještě koncert s Hradišťanem a rádi bychom v tom pokračovali.
Série duchovních acapellových koncertů chce představit veřejnosti důležité církve, hudbu, která byla ovlivněna jejich liturgií a přivést lidi do prostor, kde se uskutečňují náboženské obřady, tudíž jsou primárně určeny živému náboženství. Protože podstatná část našeho repertoáru je spjata s duchovní hudbou, tak považujeme tento projekt za něco zcela přirozeného. První koncert byl na konci ledna pro evangelickou církev u Salvátora na Starém Městě pražském, kde zazněl výběr z Bachových motet. Na jaře by se měl uskutečnit koncert s Rachmaninovovými Nešporami pro pravoslavnou církev, plánujeme spolupráci s katolickou církví i židovskou obcí. Když odhlédnu od jiných aspektů, tak pro mě je tento projekt důležitý, protože je acapellový. Je to přesně to, co sbor ke své pěvecké hygieně a růstu potřebuje.
Jaký je váš názor na přerušení spolupráce s Českou filharmonií?
Velmi mě mrzí, že kvůli nešťastným okolnostem došlo k přerušení spolupráce PFS s naším prvním orchestrem, o to více, že nešlo o okolnosti umělecké, ale pouze organizační. Pro PFS byla spolupráce s Českou filharmonií vždy prvořadým uměleckým úkolem a já doufám, že dojde co nejdříve k narovnání vztahu obou těles do podoby, která byla před rokem. Velmi si přeji, aby mohli pražští posluchači v Rudolfinu opět pravidelně slýchat koncerty v tradičním ideálním spojení Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor.
Budete sbormistrem i dirigentem?
Rozhodně by bylo užitečné dělat obojí. Pro dirigenta je inspirativní, když řídí i sbor, protože najednou vidí, co je možné a co ne. A může se tím dojít k pozoruhodným výsledkům, jako je tomu v případě Johna Eliota Gardinera. Sbormistr by měl zase občas vést orchestr, vnímá pak partitury úplně jinak a diriguje čitelněji. Já sám jsem a patrně vždycky budu více sbormistrem…
Podle čínského horoskopu končí 7. února spokojený rok prasete a nastává rok hojnosti a štěstí ve znamení myši. Jaký to bude rok pro vás?
Doufám, že bude pro Pražský filharmonický sbor šťastný. Přál bych si, aby sbor pracoval nadále v takové pohodě jako poslední rok, aby dostával zajímavé nabídky a aby jej nikdo nevynechával z dramaturgií kvůli marginálním nehudebním věcem.
