Jméno Lukáše Vondráčka vzbuzovalo během letošní Dvořákovy Prahy, zasvěcené výhradně českým hudebníkům, velkou pozornost. I proto, že se tento světoznámý klavírista nepředstavil jen jako sólista v Rachmaninovově 2. klavírním koncertu, ale především se podílel – jako dramaturg i interpret – na nezapomenutelném vyznění komorní řady festivalu. Ve třech večerech se ukázal nejen jako skvělý klavírista, který dokáže svůj nástroj rozeznít až symfonicky, ale i jako pozorný a citlivý komorní partner, který dokáže inspirovat své spoluhráče. Jaký je klavíristův vztah k nástroji, který ovládá tak fascinujícím způsobem? A s jakými pocity se vrací do Prahy? I o tom mluví v následujícím rozhovoru.
Jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství? Hrál jsem na varhany v České Skalici, odkud pochází můj tatínek. Byly mi čtyři roky a odehrálo se to na církevní svatbě mých rodičů. Chtěli, abych jim k tomu v kostele zahrál. A potom si samozřejmě vybavuji svá další vystoupení, která následovala zakrátko po tom, s tou pověstnou bedničkou pod nohama…
Víte, tou nejranější vzpomínkou jsem spíš myslela to, že jste krmil králíky nebo jste si odřel koleno, a tak… No, ruku jsem měl zlomenou čtyřikrát, ale to bylo až později…
Proč došlo k volbě klavíru? Odvíjelo se to od toho, že rodiče byli učitelé klavíru? Myslím, že určitě. Samozřejmě si ten úplný začátek ve dvou letech nepamatuju, ale tím, že oba doma dennodenně hráli, jsem asi logicky k tomu nástroji pospíchal. Údajně jsem vždycky zahodil všechny hračky a chtěl jsem sedět pod klavírem nebo si na něm něco vyťukávat. A proto si asi řekli, že to se mnou zkusí. Bylo to přirozené.
Dnes jste zralý muž. Vedl byste své děti stejně, jako vedli rodiče vás? Myslím si, že ne.
Počkejte, já jsem nedořekla otázku. Tak ji dořekněte.
Tedy vedení se vším všudy – s vytržením ze školy, čehož důsledkem bylo minimum kamarádských vazeb… Zejména kvůli tomu ne. A taky kvůli nejisté nátuře muzikantského řemesla. I když ho děláte úplně nejlíp nebo mu obětujete spoustu věcí, nikdo vám nemůže zaručit, že to dopadne dobře. Dnešní doba tomu nahrává podle mého názoru ještě míň, než když jsem začínal. Muziku musí dělat člověk, který si z toho nechce udělat obživu nebo si neumí představit život bez ní. Dneska bere mnoho lidí hraní jako kariéru, ale to je chybně. Vy musíte muzikou začít a až potom možná přijde ta kariéra. Je chybou, když rodiče mají vize, že jejich dítko bude hrát v Rudolfinu nebo v Carnegie Hall. To by neměl být ten hlavní cíl.
Někteří rodiče jsou hodně ctižádostiví a neuvědomují si, jak svému dítěti škodí. Občas mám možnost s těmito rodiči mluvit a musím říct, že mě to někdy dost mrzí. A je mi to až nepříjemné, protože na tohle mám své vlastní vzpomínky. Přece nemůžu dávat zaručené recepty na to, jak se stát velkým muzikantem. Vždyť to, co funguje u jednoho člověka, nebude fungovat u druhého. Ti mladí by měli prožít své dětství. Udržovat každodenní kontakt s vrstevníky je mnohdy důležitější než sedět u nástroje. Když se dívám zpátky, býval bych určitě raději ocenil, kdybych měl víc času a prostoru na vytváření mezilidských vztahů. Vždyť už od základní školy jsem měl individuální plán i další věci v mém dětství byly nestandardní. Často jsem pak míval pocit, že bych to měl nějak dohánět, což už samozřejmě nejde. Ctižádostivým rodičům bych řekl: Když máte muziku v sobě, vždycky si k ní cestu najdete a nepotřebujete mít nad sebou žádnou železnou pěst. To myslím vůbec není záhodno.
Na to jsem se chtěla zeptat – zda vám později v životě nechyběly sociální kontakty, které jste si nevytvořil v mládí? Jinými slovy, zda jste necítil i v dospělosti osamělý? Často a dodneška to tak občas cítím. Hlavně nebylo s kým si popovídat o mé cestě, protože to málokdo chápal a dokázal se do toho vcítit. Ve škole se děti spíš než matematice nebo fyzice učí vycházet s lidmi kolem sebe. A že jsou lidi rozdílní, to mi došlo až mnohem později a musel jsem se to naučit sám. Už jsem někde říkal, že hraní na klavír je pro mě přirozenější než mluvení a jiné každodenní záležitosti. Nemám pocit, že v hraní bych se měl nějak zdokonalovat, ale mezilidské kontakty, to je o něčem jiném.
„Musíte věřit, že vytvoříte nějakou melodickou linku, že uděláte crescendo na jedné notě, což fyzikálně není možné, a pomáháte tomu jenom silou vůle..“
Máte doma v Bostonu přátele? A lze říkat „doma v Bostonu“? Nevím, v poslední době jsem tam čím dál míň, přestože tam žiju už jedenáct let. A v souvislosti se současnou epidemií – ve Státech je to hodně špatné – tak tam asi ani být nechci. Uvidíme, kde nakonec skončím. Za ty roky jsem si tam přátele našel, není jich moc, ale jak se říká – je lepší hrstka dobrých přátel než spousta povrchních kontaktů.
Kdy jste si poprvé uvědomil, jak těžký nástroj je klavír? Někteří muzikanti – hráči na jiné nástroje, považují klavíristy za hodně výlučné osobnosti. Podle vašeho názoru – proč? Asi proto, že klavír je ve srovnání s jinými nástroji ještě víc izolovaný. Nejsme členy orchestru, a tak s orchestrálními hráči přijdeme málokdy do kontaktu, doprovazeče nepotřebujeme, komořina se začne dělat až ve zralejším věku… Je to prostě takové osamělé, pořád sedíte u nástroje, který mě osobně občas až děsí: velká dřevěná krabice s nějakými kladívky a dusítky. Vyzní to možná divně, ale mně se vlastně ten nástroj nelíbí. Není tak lyrický jako třeba violoncello nebo housle, kde je pohyb daleko přirozenější v souvislosti s tím, co chcete vyjádřit. Rozezpívat klavír, to je největší umění. Je to velmi těžké a málokdy se to povede. Musíte věřit, že vytvoříte nějakou melodickou linku, že uděláte crescendo na jedné notě, což fyzikálně není možné, a pomáháte tomu jenom silou vůle. Začátky na klavíru jsou nejlehčí, protože vyloudit z něho tón je mnohem snazší než u houslí. No a pak je nás taky nejvíc a konkurence je obrovská. I kvůli tomu jsou možná klavíristé považování svými kolegy za poněkud nestandardní lidi.
Co ve vašem životě znamenal Vladimir Ashkenazy? Vy jste ho musel zaujmout nejen svou hrou, ale i svou osobností. On je nejen vaším mentorem, ale i blízkým přítelem. Jak toto pouto a důvěra vznikly? Je fascinující a krásné, že člověk jeho kvalit a postavení vzal pod svá křídla čtrnáctiletého chlapce. Podle mě to opravdu udělal rád. Moc si na něm cením – kromě toho, že to je opravdu hodný, přátelský a vřelý člověk –, že u něj vidím opravdu tu nefalšovanou lásku k muzice. A když vidí, že někdo je obdařený speciálním talentem, uvádí ho to do vytržení. Byl moc rád, že může někomu pomoci, ale je natolik skromný, že do toho nikdy nevstoupilo jeho ego. Někteří velcí umělci si z vás udělají jakousi loutku, která je bude kopírovat a adorovat. Vladimir Ashkenazy to dělal přesně naopak. Když jsem mu jako velmi mladý hrál – ať už tady v Rudolfinu, nebo u něj doma ve Švýcarsku –, říkal, no ale to je krásný, o tom budu přemýšlet, příště až to budu hrát, tak to taky takhle zkusím… Tohle slyšet od takového legendárního muzikanta je nádherný. A to je Vova! Jeho charisma a muzikantská duše jsou natolik přesvědčivé, že musí každého strhnout. Myslím, že Česká filharmonie měla štěstí, že tu tehdy byl. On dokázal nabít takovou energií, že se na to nezapomíná.
V rozhovorech zmiňujete, že vám jde o to, zprostředkovat posluchačům svět hudební krásy, a nezáleží, zda hrajete v Carnegie Hall, nebo v nigerijském slumu. Jak vnímáte tu odlišnou odezvu? V té nejsyrovější podobě má muzika srovnatelný dopad na každého. Nikdy jsem neměl pocit, že by publikum muselo nebo mělo být poučené. Jsou-li zvyklí muziku vnímat, je pak pro ně možná snazší se zaposlouchat, eventuálně rozeznat kvalitnější a méně kvalitní provedení. Už tak je muzika poměrně na okraji zájmu, běžný člověk vážnou muziku moc nereflektuje, a když se budeme vážně zaobírat tím, jestli někdo hrál trylek shora nebo zezdola nebo bylo správně zvolené rubato, není to tak úplně podstatné. A tohle člověk v Nigérii neřeší, a tím pádem si může tu muziku lépe užít. Docela jim to závidím, protože takhle se do muziky zaposlouchat s otevřenou myslí je nejkrásnější. My už často řešíme strašný prkotiny a to mi přijde celkem zbytečný. Muzika vám má dělat radost, je to zrcadlo života – i když ne jenom radostné –, je tam krásná energie a každý člověk se na tuhle energii umí napojit. Jen musí chtít. A interpreti musí být přesvědčiví. Hudba není matematika, je to krása a pohlazení po duši.
Koncem loňského roku jste poměrně razantně zareagoval na kritiku svého recitálu autorky Dity Hradecké. Vaše reakce vyvolala souhlasná i nesouhlasná stanoviska. Bylo vaše vyjádření popudem poukázat na cosi hlubšího v české hudební publicistice, nebo to byla rychlá emocionální reakce? Rychlá emocionální reakce to nebyla. Nemám ve zvyku někde něco bezmyšlenkovitě publikovat. Musím zmínit, že léta jsme měli s českou hudební scénou dost problematický vzájemný vztah. Nestudoval jsem v Praze, nejsem tu zakořeněný. Pocházím z Opavy, tam jsem s rodiči jako dítě cvičíval, pak jsem odjel do Ameriky, mezitím mi pomáhal Vladimir Ashkenazy, který tu také neměl na růžích ustláno… Já už jsem toho o sobě slyšel tolik, že byste řekla, že si to člověk nemá tak brát. Nechť si lidé myslí, že jsem arogantní, ale já jsem přesvědčen, že poznám kvalitu v hudbě. Když jdete na můj koncert, budou tam stovky elementů, o kterých bude možné psát. A uvítal bych, kdyby se o tom psalo. Nechci rozebírat všechny aspekty té recenze, ale nerozuměl jsem té poznámce o „drtiči klavíru“. Myslím si, že tón, který dokážu vyprodukovat, je velice rozmanitý. Přece i to nejvýbušnější fortissimo se dá zahrát kultivovaně. Člověk do toho nemusí mlátit jak hluchej do vrat. Byly tam i jiné věci, které mi už vcelku vadily. Roky jsem poslouchal, že se nehodím do koncepce, v České filharmonii i na Pražském jaru jsem měl dveře zavřené. Ale když jsem pak vyhrál soutěž královny Alžběty v Bruselu, telefony se mohly uzvonit a všichni se mnou najednou chtěli být kamarádi. To mi vadí, protože to není upřímné.
„My často řešíme strašný prkotiny a to mi přijde celkem zbytečný.“
Vy ale máte místo, kam se pravidelně vracíte… Mám rád Šumperk, malé městečko v podhůří Jeseníků, kam asi od svých osmi let jezdím hrát každý rok. Letos kvůli epidemii poprvé vynechám. Tamní koncerty organizuje velmi zapálený pán, kterému je jedno, jestli jsem studoval u Ashkenazyho nebo Barenboima, jestli jsem vystupoval v Carnegie Hall… On to neřeší, chce jenom, aby si lidi poslechli krásnou muziku. Umím si představit, že na taková místa bych se mohl vracet pořád. Mám z toho radost a cítím se tam lidsky dobře. A tenhle pocit jsem v posledních letech v Praze neměl. Opravdu jsem se sem těšil, já tuhle zemi miluju, každé vystoupení v Česku mám v kalendáři zvýrazněné jako speciální datum, znamená to pro mě opravdu hodně. Ale když se pak o sobě dočtete… Myslím, že i můj nejhorší výkon bude mít vždycky určitou kvalitu. Ale při vší úctě, já už těch špatnejch dní moc nemám.
Na druhou stranu, je až trochu módou „chodit na Vondráčka“ – i lidé, kterým klasická muzika moc neříká, shánějí na vaše koncerty vstupenky. To mě těší, ale mnohem raději bych byl, kdyby raději než na Vondráčka šli třeba na Dvořáka. To by mělo být naším cílem největším, aby lidé nechodili na nás, ale na skladatele. Hlavní hvězdou by měl být autor. Ale zájmu publika si vážím moc. I proto jsem to svoje rozhodnutí v Praze už nevystupovat nakonec přehodnotil.
Vnímal jste během komorních koncertů Dvořákovy Prahy to naladění publika a jeho vděčnost, že mohou a smějí poslouchat hudbu v koncertním sále? Je to výjimečná doba. Prožitek na obou stranách byl mnohem intenzivnější. Pro nás všechny to byl svátek. Nabilo nás to energií do dalších týdnů a měsíců, které jsou nejisté. Navíc od března jsem neměl možnost hrát před lidmi. Nahrazovat tenhle kontakt kamerou a prázdným sálem není ono. Nejhezčí na muzice je komunikace a sdílení. Muziku přece od ostatních forem umění odlišuje to, že se před vámi znovu všechno stvoří, ožije.
Vy jste teď strávil v Praze několik týdnů a bylo vidět, s jakou chutí jste po těch několika měsících nemožnosti veřejně vystupovat s kolegy hráli. Jak vám ta komořina s Josefem Špačkem, Tomášem Jamníkem, Pavlem Niklem a Jakubem Fišerem chutnala? U komořiny je krásný prvek to kamarádství, propojení tří čtyř lidí, kteří jsou třeba rozdílní, ale když už se spolu nějakou dobu znáte a zažijete legraci, hraje se vám spolu dobře. Sólový recitál, to je pro mě vždycky velká zodpovědnost, jste na pódiu osamělí, občas z toho mám až úzkostný pocit. Hrát s orchestrem se mi moc líbí, ale zase je těžké se se všemi sehrát a docílit, aby všichni byli naladění na stejnou vlnu. A tohle u komořiny nenastane, zvláště když máte partnery, kteří muziku milujou podobně jako vy. Moc jsem si užil Dvořáka – oba kvartety, které jsem se naučil speciálně pro tento festival.
Když si to zpětně vybavuji, opravdu jako byste hrál toho Dvořáka s novým pohledem, novýma očima… Spontaneita, co nejmenší míra rutiny nebo kalkulu, by měly znít v každé skladbě, i když ji hrajete třeba už deset let. Ale u komořiny se navzájem inspirujeme. Kluci udělají nějakou frázi, vy ji přeberete…
Nebudete teď komořinu více vyhledávat? Moc by mě těšilo, kdybych si ji mohl občas zahrát. A myslím si, že vzhledem k současné situaci k tomu bude i víc příležitostí. Přece jen – s orchestrálními koncerty to bude čím dál komplikovanější. I své manažerce jsem říkal, že bych chtěl častěji dělat komořinu, ale oni se k tomu stavěli spíš záporně. Jednak to pro ně není tak finančně zajímavé, jednak když z vás chtějí dělat hvězdu, musíte být v sólistické roli. Ale věřím, že to snad dopadne.
Když jsem se poohlížela po vašich nahrávkách na YouTube, nenašla jsem tam Beethovenovy sonáty. Hledala jsem špatně, nebo si je šetříte do vyššího věku? Nejsem příznivcem studování celých kompletů. Beethovenových sonát mám nastudovaných asi deset nebo dvanáct, mě Beethoven fascinuje, je pro mě ten největší. Ale hrát celý rok jeden cyklus, byť je tak úžasný jako 32 klavírních sonát, to asi ne. Mám rád pestrost. V poslední době mě hodně začala bavit francouzská muzika, dřív jsem ji skoro nehrál, teď jsem se pustil do Ravela a Debussyho a tím bych se chtěl zabývat víc. Ale Beethovena budu vždycky s radostí hrát.
„Nabilo nás to energií do dalších týdnů a měsíců, které jsou nejisté.“
Chystáte se francouzské skladatele nahrát? Teď o tom s mojí manažerkou hodně diskutujeme, smlouvu nám nabídl Warner Classics, možná k natáčení dojde. Jenže oni by zase hodně mluvili do repertoáru, a to se mi nechce. U natáčení je oproti živým koncertům těžší dosáhnout, aby muzika promlouvala. Je to jako dostat pohlednici z krásné pláže, na které jste ale nebyla. Koncert je něco úplně jiného než záznam ze studia, byť dokonalý a stokrát zopakovaný. To už je potom takové vyumělkované. A zejména u těch Francouzů. Tam je třeba, aby tam vynikly barvy, subtilní rozdíly v jednotlivých charakterech. No já nevím, hodně by záleželo na člověku, který by to snímal, jak by to měli ozvučené…
Jakou značku klavíru považujete pro sebe za ideální? Většinou Steinwaye. Fazzioliho moc rád nemám. Je to nástroj, který má velmi těžkou mechaniku, vždycky jsem byl poté, co jsem na něj hrál, úplně vyšťavenej a unavenej. Ani jeho zvuk mě ničím speciálním neuchvátil. Vedle Steinwaye se mi líbí vyšší řada japonských klavírů Shigeru Kawai, špatná není ani nová Yamaha. Občas jsem to dělal tak, že když bylo k dispozici víc klavírů, hrál jsem v první půlce například Mozarta a Beethovena na Steinwaye a v druhé na jiný, který měl větší zvukový rozsah, ostřejší tón… Ale já si myslím, že dobrý klavírista by měl umět rozeznít jakýkoliv klavír, i staré pianino na vesnici. Když se snažíte, i křáp se dá hezky rozehrát.
Žijete život, jaký jste si představoval? Jste spokojený? Ano. Muzika pro mě vždycky bude minimálně něčím, co můj život dělá krásnějším, a někdy, když je mi hůř, ještě snesitelnějším. Hlavně musí být člověk každý den vděčný za spoustu zážitků a setkání s lidmi – nyní i za to, že je zdravý. Říci, že jsem nespokojený, bych považoval za rouhání.
