Její talent, pracovitost a umělecká nekompromisnost z ní přes její mládí již dávno udělaly světovou hvězdu první třídy. Ani léta prožitá v zahraničí neoslabila její vřelý vztah k Brnu a k České republice, sama se označuje za hrdou vlastenku a její webové stránky mají koncovku cz. Nedávno se jí narodil druhý syn, prakticky ve stejnou dobu vyšlo u firmy Deutsche Grammophon její nejnovější CD s názvem Když mne stará matka, které představí v České republice 12. listopadu v rámci koncertu ve Španělském sále Pražského hradu. Jen o měsíc později ji v Praze uslyšíme znovu, tentokrát jako Juliettu v titulní roli Tří fragmentů ze stejnojmenné opery Bohuslava Martinů Julietta aneb Snář. Bude to nejen její debut v této roli, ale zároveň světová premiéra tohoto díla a také zahájení celosvětového projektu Martinů Revisited. Navzdory obrovskému pracovnímu a rodinnému vytížení je v rozhovoru perfektně koncentrovaná a navíc srdečná. Mezzosopranistka Magdalena Kožená.
Před několika týdny jste vydala nové CD Když mne stará matka, jehož dramaturgie velmi originálním způsobem odkrývá styčné body v tvorbě českých skladatelů 19. a 20. století. Předpokládám, že jste skladby na toto CD vybírala sama. Dramaturgii svých CD si většinou dělám sama. Je to taková má libůstka, že si to můžu dovolit. V tomto případě jsem měla velmi těžkou úlohu, protože bych těch desek natočila klidně pět, kdyby to bylo možné. Původně jsem chtěla představit průřez českou písňovou tvorbou od baroka po současnost. Vzhledem k tomu, že většinu těchto písní zpívám již mnoho let, šlo natáčení hodně rychle a brzy jsme měli nahráno přes 90 minut hudby. S velkou lítostí jsem potom musela z časových důvodů vyřadit skoro 25 minut. Rozhodování bylo těžké, opakovaně jsem poslouchala všechny písně a nakonec jsem se rozhodla, že zvolím etničtější notu, že budu desku ladit více do folkloru, zaměřím se na českost těch skladeb, na jejich barvu a vyřadím protentokrát skladby autorů jako je Michna, Voříšek a Koželuh. I oni jsou samozřejmě vynikající čeští skladatelé a chtěla bych propagovat i je, ale jejich hudba v tomto kontextu nezněla tak česky, a tak jsem nakonec zvolila to „nejčeštější“.
Ve vašem výběru zůstal z této skupiny autorů jenom Jan Josef Rösler. Jeho píseň An die Entfernte jsem si nemohla odpustit, považuji ji za klenot, který jsem prostě nemohla vyndat pryč (smích) .
Jaká jste si stanovila kritéria pro pořadí skladeb? Rozhodování bylo hodně těžké. Na pořadí zde hodně záleželo, vezmu-li v úvahu, že někteří lidé si desky hrají od začátku do konce. Někteří z nich si potom vyberou skladby, které se jim líbí nejvíc a pak si pouští jenom ty vybrané. Ale já mám ráda, když má deska jasnou linku, a tak jsem se snažila, aby to navazovalo náladou, tóninami, aby tam nebyl nějaký drsný přelom, kde by se člověk lekl, prostě aby to tvořilo harmonický celek. Doufám, že se mi to podařilo.
Bylo těžké prosadit u firmy Deutsche Grammophon váš návrh? V dnešní době, kdy je veliká krize a kdy se nahrávky s klasickou hudbou prodávají opravdu špatně, nemá z podobných nápadů žádná nahrávací společnost obrovskou radost. Protože ale nešlo o písňový recitál s klavírem, který by se prodával opravdu podstatně hůře než třeba nějaký populární repertoár s orchestrem, bylo pro ně přece jenom jednodušší akceptovat program s českou hudbou než třeba Schubertovu Zimní cestu. Pro můj návrh projevili pochopení také proto, že je to „moje“ hudba a mnoho lidí v zahraničí zajímá právě ode mě, která mám k této hudbě i jejímu jazyku blízko.
Je to již váš druhý projekt s českými písněmi, prvním byly „Love Songs“, za které jste v roce 2001 dostala Gramophone Award v kategorii sólový zpěv. Jaké jsou rozdíly mezi těmito dvěma deskami? Velký rozdíl mezi nimi nevidím, klíčoví skladatelé jako Janáček, Dvořák a Martinů dominují na obou deskách. Spíše jsem svůj starší projekt chtěla ještě trochu prohloubit, představit třeba písně Erwina Schulhoffa, které mi připadají velmi zajímavé. Dotkla jsem se také písňové tvorby Petra Ebena. Záměrně jsem si vybrala jeho Písně k loutně , doprovázené kytarou. Jsou to jakési reflexe na trubadúrské písně a já jsem je původně koncipovala dohromady se sbírkou Loutna česká Adama Michny z Otradovic. Chtěla jsem zkrátka představit širší škálu českých skladatelů, rozšířit ten obzor a ukázat, jaká hudba se u nás vlastně psala. Byl to krásný úkol a jsem trochu smutná, že se toho na desku nevešlo víc.
Natáčení „Love Songs“ se uskutečnilo v malé londýnské kapli Rosslyn Hill Chappel. Měla jste při natáčení vašeho nejnovějšího CD podobně inspirativní podmínky? Prostředí, ve kterém jsem nahrávala své první sólové CD, bylo trošičku zajímavější, velice intimní a akusticky příznivé. Své nové CD jsem natáčela ve studiu v Mnichově, což je samozřejmě vždycky o něco horší, než krásná prostora kaple nebo koncertního sálu. Ale musím říct, že u obou nahrávek panovala velmi dobrá nálada. Myslím, že u nahrávek hodně záleží na tom, jaký je režisér a zda je celková atmosféra nahrávání uvolněná. Obě natáčení probíhala velice hezky, takže mezi nimi nevidím nějaký zásadní rozdíl.
Jaký vztah máte k lidové hudbě? Jako rodilou Moravanku mne lidová hudba samozřejmě provázela už od dětství. Kdykoliv slyším lidovou hudbu, zejména moravskou, mám pocit, že jsem doma. I když nepocházím z hudební rodiny, tato hudba byla přece jen vždy kolem mě a na lidových písních jsem se začínala učit zpěv a jeho techniku. Na brněnské Konzervatoři jsme zpívali hodně lidových písní, první tři čtyři roky v podstatě skoro nic jiného. Mám na to nejen emocionální vzpomínky, u každé lidové písně se mi vybavují různé vizuální vjemy nebo situace, které jsem zažila, takže mám lidovou hudbu protknutou vzpomínkami z dětství a ze studií, je to taková moje srdcová záležitost.
Zpívala jste ji někdy i veřejně, a pokud ano, tak kdy naposledy? Na veřejnosti zpívám lidovou hudbu většinou v její umělé podobě, v úpravách skladatelů, kteří si ty písně vybrali, a pak k nim složili doprovod. Samozřejmě když ale přijde příležitost, nějaký ten vinný sklípek nebo akce s cimbálovou muzikou, ráda si s nimi zazpívám, ale tomu bych neříkala veřejné vystoupení (smích) .
Zmínila jste, že jste se na lidových písních učila i na konzervatoři. Jaký je rozdíl ve zpívání lidové písně a písně umělé z hlediska technického a z hlediska výrazového? Myslím, že mezi tím rozdíl je, ale samozřejmě záleží na tom, kdo to zpívá. Člověk s trénovaným operním hlasem, jako třeba já, už těžko vytvoří stejný zvuk jako zpěváci, kteří zpívají jenom lidovou hudbu. Bylo by chybou předpokládat, že když zpívám třeba Janáčkovu Moravskou lidovou poezii v písních , bude to znít jako od lidového zpěváka nebo třeba jako od Ivy Bittové, která ji velice krásně nahrála. Vyškolený operní zpěvák k tomu musí myslím přistupovat jako k umělé písni. Samozřejmě by to mělo být co nejprostší, oproštěné od jakékoliv operní manýry, ale nikdy to nebude znít tak jako od zpěváka, který zpívá jenom lidovou hudbu, a ani jsem se o to nechtěla snažit.
Dala jste si právě proto úvodní lidovou píseň „Kebych bola jahodú“ do hluboké polohy, která je pro vás nezvyklá? Chtěla jsem tím trochu nastínit folklorní atmosféru. Proto jsem na začátek desky zařadila lidovou píseň bez doprovodu a chtěla jsem ji zazpívat trochu jinak, než jak se zpívá píseň umělá. Hlubší poloha mi připadala přirozená, myslím si, že k této hudbě patří i zpívání hrudním rejstříkem, v mnohem větší míře než v hudbě umělé. A já hrudním rejstříkem nejsem schopná zazpívat tak vysoko, tak jsem si tu písničku zkrátka dala hlouběji (smích) . Nechtěla jsem tím nikomu způsobit šok, ale vytvořit atmosféru lidové písně.
Představíte vaše CD 12. listopadu na vašem koncertu na Pražském hradě v celé šíři? V celé šíři ne, ale zazpívám tam většinu písní z této desky.
Vaše CD má mnoho styčných bodů s dnes oblíbenými projekty, překračujícími hranice jednoho žánru. Stýká se na něm hudba lidová s hudbou složenou významnými skladateli klasické hudby. Jaký je váš názor na crossover a kde spatřujete hranici, za kterou už byste nešla? Když slyším slovo crossover, vybavím si většinou spíše něco negativního, nějaké nepodařené spojení operního zpěváka se zpěvákem jiného žánru. Proti crossoveru vůbec nic nemám, ale myslím si, že je velmi těžké udělat ho dobře. Pokud se člověk snaží přiblížit k sobě velmi odlišné žánry, často nakonec ani jeden není čistý a opravdový a vznikne z toho někdy paskvil. Já bych ale o své desce neřekla, že se jedná o žánrový crossover, protože doprovody těch písní na lidové texty byly zkomponovány skladateli klasické hudby, takže pro mě představují umělé písně, i když vycházejí z lidové hudby. Pro mě je třeba Janáčkova Moravská lidová poezie v písních víceméně vážná hudba, o lidové hudbě bych v jejím případě až tak nehovořila. Je ale samozřejmě hezké, když Iva Bittová toto dílo společně s Vlado Godárem a Škampovým kvartetem upraví a zazpívá ho lidovým způsobem, to je pak krásné. Takový crossover se mi líbí.
Čím je pro vás zásadní hudba autorů, jako jsou Dvořák, Janáček, Martinů, Novák, Schulhoff a Eben? Vidíte mezi nimi spíše podobnosti nebo odlišnosti? Myslím, že mezi nimi určité pojítko je a tím je skutečnost, že vycházejí z lidové hudby nebo z lidové tvorby vůbec. Vezměme třeba písně Bohuslava Martinů: za lidové můžeme označit pouze jejich texty, zatímco jejich hudba, i když působí lidově, nese jeho typický rukopis, člověk okamžitě ví, že je složil Martinů. Každý z těchto skladatelů má nějaké specifikum, podle kterého ho člověk okamžitě pozná, ale u všech je přítomno nějaké kouzlo, které podle mě vychází z folklóru. Každý k němu však přistupuje trochu jinak. Z Schulhoffových písní cítím severní Moravu a trochu jazz, to je jeho specifický styl. Dvořák třeba není tak folklórní, ale je u něj přítomno něco, co my Slované máme v krvi, a nedá se to zaměnit s jinou hudbou.
Jak vnímají zahraniční posluchači vaše české projekty, je výrazný rozdíl v tom, jak vnímají vaše nahrávky děl Antonia Vivaldiho, Johanna Sebastiana Bacha, Georga Friedricha Händela a dalších autorů, kteří nepocházejí z Čech? Myslím, že jakýkoliv můj český projekt je vítán. Lidé v zahraničí jsou hodně zvědaví, česká písňová tvorba je pro ně velmi nedostupná kvůli jazyku a zahraniční zpěváci se k ní odhodlávají jen těžko právě proto, že si nejsou jisti, zda by dokonale zvládli český text. Kromě několika zpěváků, kteří se věnují zpívání Janáčkových oper, je to pro ně velmi těžké. V zahraničí je velký hlad slyšet něco zajímavého, zejména pokud to v daném státě ještě nebylo provedeno. Vždy, když navrhnu do programu něco českého, je to vítáno, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by řekli: „Ne, to my nechceme, zazpívejte nám raději
Bacha.“
Vzhledem k vámi zmiňované jazykové bariéře je krásným překvapením výslovnost německé sopranistky Dorothey Röschmann, vaší partnerky v Dvořákových Moravských dvojzpěvech. Já jsem byla taky velmi příjemně překvapená, hlavně proto, že Dorothea zpívala česky poprvé a přišla úplně skvěle připravená. Chtěla po mně sice, abych jí s výslovností poradila, ale já jí řekla jen: „Už ti k výslovnosti češtiny vlastně nemám co říct, děláš to skvěle.“ Takže to bylo moc fajn.
Na vašem novém CD vás doprovází Malcolm Martineau, pianista pocházející rozhodně odjinud než z České republiky. Vy spolupracujete s řadou dalších skvělých pianistů, z českých bych zmínil hlavně Karla Košárka. Jaké cítíte rozdíly v interpretaci písní, vycházejících svým způsobem z lidového tónu, když je interpretuje klavírista, který pochází odsud, má stejný základ lidových písní jako my všichni, a naopak když tomu tak není? Myslím si, že znalost této hudby, nebo spíše okolnost, že zde člověk vyrůstal a má ji prostě v krvi, vždycky pomůže. Zároveň jsem ale přesvědčena, že každý klavírista má své kouzlo – alespoň každý z těch, se kterými spolupracuji – a vnáší do interpretace těchto skladeb zase něco nového, nový pohled. Nemohla bych kategoricky říct: toto je české, a proto lepší, a toto je třeba od Angličana, čili to není ono. Zvlášť Angličané mají velmi vyvinutý smysl pro interpretaci děl Leoše Janáčka, nejen klavíristé, ale i dirigenti, jako třeba sir Charles Mackerras, který se Janáčkem zabývá celý svůj život. Málokterý jiný dirigent tuto hudbu podle mne zná a diriguje lépe. Takže geografický původ není nutnou podmínkou a myslím, že je zajímavé, když jiné kultury vnesou do naší hudby svůj pohled a přístup.
Jste známá též jako vynikající klavíristka, doprovázíte se při studiu nového repertoáru sama? Doby, kdy jsem byla vynikající klavíristka (když pominu okolnost, že bych to o sobě takhle asi nikdy neřekla), jsou hlubokou minulostí. Jakmile interpret pár hodin denně nehoní své prsty po klaviatuře, jeho technika je pryč. Ale je fakt, že nepoužívám velmi často klavíristy na studium nových skladeb, protože si vše víceméně dokážu zahrát sama. Je to výhoda i nevýhoda. Výhoda v tom, že člověk ušetří čas a tak dále, ale zase spolupráce s dobrým korepetitorem je často přínosná, zpěvák se při ní dozví řadu nových věcí. Problém vidím třeba i v tom, že když se doprovázím sama, mnohem hůř se učím věci zpaměti. Pořád se totiž dívám do not, nikdy nestojím vedle klavíru bez nich, takže si nedokážu ověřit, jestli to opravdu umím zpaměti nebo ne. Má to tedy i svoje nevýhody (smích) .
Umíte si představit projekt, ve kterém byste samu sebe na pódiu doprovázela? Ne, to ne, ty doby už jsou pryč. Já jsem byla jako klavíristka vždy strašná trémistka a vzhledem k tomu, že jsem už tak dlouho sólově na klavír nehrála, se to rozhodně nezlepšilo (smích) .
V prosinci vystoupíte ve Dvořákově síni Rudolfina v titulní roli Tří fragmentů z opery Julietta aneb Snář od Bohuslava Martinů. Tuto operu samozřejmě léta znáte a víte, že je nejfrancouzštějším jevištním dílem tohoto skladatele, že se v něm originálně propojuje kultura česká s kulturou francouzskou. Několikrát jste již vystoupila na různých světových scénách v roli Melisandy v Debussyho opeře Pelléas a Melisanda. Jak vnímáte rozdíly mezi Juliettou a Melisandou? Vokálně je to velmi podobné, Julietta je přece jenom trošku dramatičtější, je to více sopránová role, ale má i hodně recitativních míst, kde se třeba povídá na jednom tónu, a tím se hodně blíží Melisandě, pro kterou jsou také charakteristické melodické fragmenty, zpěv se blíží spíše vyprávění textu než přednesu velkých melodií. Co se týče role jako charakteru, svým způsobem jsou obě tyto dvě ženy bytostmi vysněnými, ne příliš pozemskými, posluchač nikdy neví rozdíl mezi realitou a představou nebo snem. Je fakt, že v tomto byl Martinů velmi francouzský, velice jemný a delikátní. Je to nesmírně zajímavá opera a je škoda, že se nehraje příliš často. Největší problém spočívá asi v tom, že je v ní tolik postav, takže většina operních domů usoudí, že nemůže angažovat tolik zpěváků na jednu operu. Ale je to veliká škoda, protože Juliettu považuji za další klenot české hudby.
Zmínila jste vysněnost postav. Je pro vás Julietta reálnou postavou nebo jen projekcí mužů kolem ní? Viděla bych ji spíše jako projekci, představu, než jako reálnou ženu.
Jak vnímáte Fragmenty, které obsahují víceméně celý part Julietty? Fragmenty samozřejmě nezprostředkují dějovou linku v úplnosti, ale jako hudební celek se mi velice líbí. Je to právě takový typ skladby, kterou je možné velice jednoduše provést koncertně, čímž může dát lidem chuť slyšet ji celou. Takový předkrm, který hudebně dává smysl, a pokud někdo má chuť na tu operu celou, tak má přinejmenším možnost si ji poslechnout na nějaké nahrávce, když už ne přímo v živé operní produkci.
Tři fragmenty z Julietty byly až donedávna neznámé. Vědělo se, že existovaly, ale nikdy nevyšly tiskem a původní partitura byla považována za ztracenou. Když se nám ji podařilo objevit, nesmírně mne potěšilo, že je v ní obsažen kompletní part Julietty. Martinů svým výběrem těchto třech fragmentů vlastně řekl, které postavy jsou pro něj nejzásadnější. Z Michela je tam daleko méně než z Julietty. To je zajímavé. Ale i Michel tam nakonec má svou velkou scénu.
V roce 1997 jste premiérovala Čtyři písně na slova české lidové poezie od Martinů. Naprosto neznámé dílo, o jehož existenci do té doby nevěděli ani martinůovští badatelé a které se vynořilo neočekávaně v jižní Francii. Nyní budete zpívat světovou premiéru Tří fragmentů z Julietty. Jak vnímáte skutečnost, že zpíváte ve světové premiéře díla proslulého skladatele, který je již téměř padesát let po smrti? Je to krásný pocit, člověk si vždycky říká: „Škoda, že ten Mozart ještě nežije, třeba by mi něco napsal.“ (smích) I když to samozřejmě nebylo napsáno přímo pro mě, mám krásný pocit, že vlastně dělám něco poprvé, co lidé neznají a na co jsou zvědaví, a jsem to zrovna já, která dostala možnost to poprvé uvést.
Třeba by stačilo oslovit mozartovský institut v Salcburku s prosbou, aby něco prefabrikoval. (smích) Třeba ano, za pokus to stojí (smích) .
V březnu 2009 provedete v Londýně koncertně kompletní Juliettu s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony Orchestra. Jak vnímáte skutečnost, že během čtyř měsíců provedete dvakrát kompletní part Julietty se dvěma významnými světovými dirigenty, specialisty na českou hudbu? Je to velmi hezké, ale vlastně také trošku očekávatelné, vzhledem k tomu, že v roce 2009 vzpomeneme 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů. Všichni pořadatelé se proto snaží, tedy aspoň doufám, uvést něco od Martinů a více ho představit. Jsem ráda, že v Londýně měli tento nápad a že si to můžu ještě jednou zazpívat. Zase tak často se tato opera neprovádí, takže je fajn, když už ji člověk jednou nastuduje, že si ji může zazpívat víckrát.
Julietta existuje ve dvou autorských jazykových verzích od Bohuslava Martinů. Donedávna byla známa jenom ta česká. Nedávno byla ale objevena verze francouzská, která se dochovala v různých fragmentech, klavírních výtazích a podobně. Rekonstruoval ji belgický badatel Harry Halbreich ve spolupráci s Institutem Bohuslava Martinů. Vy budete uvádět v Praze i v Londýně verzi francouzskou, ale předpokládám, že českou znáte také. Jak vnímáte rozdíly ve zpěvním partu těchto jazykových verzí? Českou podobu jsem už slyšela, ale nikdy jsem ji nestudovala detailně. Na francouzské verzi, kterou mám v notách, je dobře vidět, že Martinů francouzštinu výborně ovládal a často oproti češtině měnil rytmus zpěvních partů. Ale já nevím, kterou verzi napsal jako první.
Nejdříve vznikla česká verze. Česká? Takže on to vlastně přepracoval. Každopádně je na tom vidět, že se francouzštinou zabýval a že pro něj byl jazyk často důležitější než melodie, protože mu nevadilo změnit třeba rytmus, hlavně aby to vycházelo logicky v novém jazyce.
Vaše vystoupení s Českou filharmonií a Charlesem Mackerrasem 11. prosince 2008 ve Dvořákově sínii Rudolfina bude zahajovacím koncertem rozsáhlého celosvětového projektu Martinů Revisited, který bude probíhat v mnoha zemích světa po dobu dvou let. Co si myslíte o podobných projektech a budete se případně v tomto období účastnit i nějakých jiných martinůovských projektů? Myslím, že propagovat skladatele, který píše výbornou hudbu, nemůže být nikdy špatné. Právě Bohuslav Martinů pořád ještě není natolik známý, jak by si zasloužil. Projekty jako Martinů Revisited tedy mohou posunout šíření znalosti jeho díla zase o kus dál. Když pominu, že uvádím hudbu Bohuslava Martinů na svých recitálech pravidelně, nemám kromě těchto dvou zmíněných provedení Julietty žádné další plány, jsou to zatím mé jediné příspěvky do projektu Martinů Revisited.
Ondřej Havelka o vás nedávno natočil nový televizní dokument, jmenuje se „Magdalena. Menší film o velké zpěvačce“ a jeho premiéra se má uskutečnit v prosinci. Mohla byste ho trochu představit? Celý film má úsměvný charakter a práce na něm mě velice bavila. Jedná se o neobvyklý experimentální dokument. 
Ondřej přišel s legračním nápadem převyprávět můj životopis formou barokního recitativu, ke kterému si já sama brnkám na cembalo. Je to docela vtipné, prolíná se to s normálním rozhovorem a dokumenty z mých koncertů a představení. Pořadů, ve kterých člověk jenom sedí u klavíru a vypráví, je strašně moc a nepřipadají mi tak zajímavé. Tento dokument je originální a trochu netradiční, protože vše, co dělá Ondřej Havelka, je netradiční. Obsahuje též pět videoklipů na vážnou hudbu, což je velmi neobvyklé, videoklipů na vážnou hudbu není mnoho. Ondřej každý z nich koncipoval jako malý film, hodně jsem se přitom naučila.
Budou mezi zmiňovanými staršími videklipy i Písničky na jednu a na dvě stránky, které jste před časem s Ondřejem Havelkou připravovala? Na Martinů bohužel nakonec nedošlo. Film ale obsahuje videoklip na jednu ukolébavku Benjamina Brittena, pak je tam náš starý bachovský klip, který byl už často vysílán v televizi, a potom jsou tam nové klipy na Lascia ch'io pianga z mé händlovské desky, na jednu árii z Carmen… a na ten pátý si teď nemůžu vzpomenout (smích) . Martinů nám tam nakonec bohužel nevyšel. Třeba k tomu ještě někdy dojde.
Když jste tak málo fyzicky přítomna v České republice, máte vůbec příležitost sledovat český kulturní život? A pokud ano, co vás v poslední době nejvíce zaujalo? Přiznám se, že v poslední době jsem měla trošku jiné starosti, takže jsem nestihla sledovat nejenom české dění, ale ani dění kdekoliv jinde. Filmy se snažím trošku sledovat, na koncerty se bohužel nedostanu. Občas, když nějaký český interpret hraje v zahraničí, se ráda přijdu podívat, v současné době jsem se ale opravdu zabývala hlavně svým druhým synem, kterému jsou teď čtyři měsíce.
Jak osobně změnilo mateřství váš postoj k hudbě i k životu? Mateřství určitě změní každého člověka a myslím, že k dobrému. Člověk si hodně posune priority, což je pro hudebníky velice zdravé, zejména pro zpěváky, kteří se někdy až přespříliš zabývají svou kariérou a ztrácejí přitom kontakt s realitou. Umělecký svět je svým způsobem malinko vymyšlený a člověk v něm tak nějak plave a bez rodiny, bez zázemí je někdy těžké se zklidnit a nalézt centrum ve svém těle a své duši. Děti tohle všechno nesmírně zjednoduší. Myslím si, že mateřství člověka prohloubí, dá mu mnohem více emocionálních zkušeností a prožitků, které potom dokáže i lépe přenášet do toho, co předvádí na jevišti.
Maminka vás jistě neučila jen české písně, ale i mnoho jiného důležitého. Co z toho si vybavíte ihned a proč? Co mě naučila maminka? (smích) Samozřejmě spoustu věcí. Asi nejvíc, aby se člověk choval k lidem pěkně a slušně, protože jak se člověk chová k ostatním, tak to od nich také dostane zpátky. To je myslím nejzásadnější věc, kterou jsem se od maminky naučila.
Vzpomenete si na své první, dětské vnímání hudby? A kdo vás v tomto směru ovlivnil především? Asi úplně nejsilněji si vzpomínám na svůj první zážitek, kdy jsem v mateřské školce poprvé uslyšela klavír. Opravdu mi musel nesmírně učarovat, protože si na to dodnes vzpomínám. Hrozně moc jsem chtěla mít doma taky něco takového, a tak jsem hrála na plynové topení, které se jmenovalo wawky a připomínalo mi klavír. To byl obrovský zážitek, od té chvíle jsem věděla, že nic jiného než hudbu dělat nechci.
Povedete své syny k aktivnímu muzikantství? Zpíváte si s nimi? Jak reagují na to, když doma zkoušíte? Myslím, že nejdůležitější je, aby dítě něco bavilo. Co ho baví, to je mi celkem jedno, hlavně aby bylo pro něco zapálené. Zatím je ještě brzy na to říkat, jestli z mých synů budou hudebníci nebo ne. V každém případě na hudbu reagují pozitivně. Ale můj starší syn se třeba zajímá mnohem víc o traktory a helikoptéry, a i když si u toho hraní pořád zpívá, hudba ho zas až tak nebere, takže ho do ničeho nenutíme. A jestli se jí bude věnovat nebo ne, to vám ještě říct nemohu.
Jak podle vašich zkušeností aktivní provozování hudby – nejenom jako profese, ale i jako záliba – ovlivní osobnost člověka? Já jsem optimistka a myslím, že hudba musí nějakým způsobem zkrášlovat, protože je sama tak krásná, že se člověka musí nějakým způsobem dotknout a ovlivnit ho i v tom, co dělá, v jeho běžném životě. Jiné je to, když se jedná o hudbu beze slov, a jiné zase, když člověk studuje nějakou roli nebo text, poezii, prostě kde pracuje s nějakou literaturou, s něčím, nad čím musí přemýšlet, nad nějakým příběhem nebo nad nějakým slovním spojením a promítá si to do svého života. Myslím, že je to všechno velmi propojené a že není vůbec možné, aby se to navzájem nějakým způsobem neovlivňovalo.
Vašeho prvního syna oslovujete důsledně Jonáš, váš druhý se jmenuje Miloš. Dá se říci, že výchova k češtině je vaší prioritou? Považuji za nesmírně důležité mluvit se svými dětmi v češtině, v jazyce, který znám pořád ještě nejlépe. Myslím si, že když člověk chce vyjádřit jemné nuance nebo být k dětem milý, je to v jiném než mateřském jazyce nepřirozené. Jsem velmi ráda, že se mnou můj syn zatím ještě česky mluví. Uvidíme, jak to bude v budoucnosti, žijeme v Německu, doma mluvíme anglicky, takže tyto dva jazyky češtinu asi postupně tak trochu vytlačí. Ale jsem důsledná a mluvím na něj stále česky a on mi zatím česky odpovídá (smích) .
Děkuji vám za rozhovor a těším se na vaše nadcházející vystoupení v Praze.
(Celý rozhovor s Magdalenou Koženou najdete v časopise Harmonie 11/2008.)
(Rozhovor vznikl s pomocí Českého rozhlasu. Autor děkuje Bc. Kateřině Nové za pomoc s přepisem.)
