Na zářijovém koncertě na Pražském hradě vám francouzský velvyslanec předal vysoké státní vyznamenání Francouzské republiky. Jak se cítíte jako rytířka umění? Moc si na to nemůžu zvyknout a dost mě to překvapilo, protože takové metály se dávají za celoživotní zásluhy. No asi to vždycky neplatí, protože mně bylo řečeno, že jsem nejmladší rytíř. Protože se o celoživotních zásluhách nedá mluvit, tak to pro mě znamená hlavně závazek, že bych v budoucnu měla dělat ještě víc. Možná to dali i v naději, že v tom bude člověk dál pokračovat.
K Francii máte blízko nejen kvůli vašemu francouzskému manželovi, ale i díky vztahu k francouzské kultuře. Jakou to hrálo roli při rozhodování o podobě vašeho posledního projektu, který je skutečně francouzský od repertoáru až po dirigenta? Byla to kombinace více věcí. V minulosti jsem dělala hodně francouzské hudby, hlavně písní, a snažila se proniknout do tajů francouzského jazyka. Už několik let spolupracuji s Marcem Minkowskim, ve Francii mám hodně přátel. S lidmi z Deutsche Grammophon jsem se shodla, že jestliže předchozí deska byla jakoby „pražská“, tak teď by mohla být francouzská, že je to hudba, která mi sedí a že bych se měla francouzské hudbě věnovat ještě více nežli doposud.
Už na počátku bylo jasné, že budete spolupracovat s Marcem Minkowskim? No víte, oni se snaží [pozn. LS: management Deutsche Grammophon], aby mi každý rok vyšla deska s orchestrem. Jsou sice dražší, ale lépe se prodávají. Takže když bylo jasné o typu a zaměření desky, tak Marc Minkowski byl jediným možným dirigentem.
S Minkowskim jste sice už realizovala několik výborných projektů, je to asi váš dobrý přítel, ale je to přece jenom dirigent, a ti chtějí dominovat. Trochu jsem z toho měla strach, protože jako každý dirigent má svoje ego a doprovázet zpěváka na desce není pro dirigenta nic příjemného, protože v tu chvíli se prostě musí upozadit. Pak se mluví o tom, že dirigent zpěváka dobře podpořil, ale to je většinou vše. Každý dobrý dirigent má v tu chvíli pocit, že život je krátký a že by měl dělat něco jiného. Zpočátku tomu tak skutečně bylo. U něho je navíc jeden problém – ona strašně nerad natáčí ve studiu a dost se tomu vyhýbá. Dělá tedy live nahrávky. Přirozeně jsou pak nějaké opravy, což u Giulia Cesara nebylo [pozn. red.: jedná se o nejnovější nahrávku Händelovy opery, viz HARMONIE 8/03, str. 45], ale jinak se nahrávka dělá z jednoho či dvou provedení a generálky. Tady však uznal, že nelze live nahrát 14 operních árií. Musel tedy přistoupit na to, že tam nebude publikum a měl z toho strach.
Jak se vám spolupracovalo s Mahlerovým komorním orchestrem? Je to vynikající orchestr. V podstatě všichni členové jsou asi tak v mém věku, mají v sobě obrovské nadšení a hudba je baví. Podobně jako dirigenti i orchestry nerady dělají desky, kde jenom doprovázejí zpěváky, protože si tam moc nezahrají, cítí se upozaděny a celá reklamní kampaň se odvíjí od zpěváka. Nakonec to proběhlo velice dobře a i Minkowski, který, jak jsem řekla, tohle dělá nerad, nejprve zatnul zuby a udělal to proto, že mě má rád. Šlo to dobře – muselo to jít, protože firmy si dnes už nemohou dovolit dělat desku s orchestrem týden.
Vy jste dělala i výběr? Co se tam třeba nevešlo? Měla jsem chuť na spoustu Gounodů, nějaké Offenbachy, Le roi d’Ys od Edouarda Lala… Výběr jsem skutečně dělala převážně já, s několika věcmi přišel Minkowski, někde šlo o kompromis. Nakonec jsem byla ráda, že mě dotlačil napříkald k Eboli, které jsem se bránila úplně nejvíc. Přesvědčil mě, že ve francouzské verzi je to taková populární španělská písnička, že je tam třeba, aby koloratury zpíval lehčí hlas. Souhlasila jsem – koneckonců to může být můj první a poslední Verdi v mém životě… Tak jsem si to docela užila. Dalším jeho nápadem byla Carmen. Přesvědčil mě, že první Carmen byla vlastně sopranistka, že to bylo napsáno pro Opéru Comique, a ne pro Opéru Bastille a že dnešní představa o Carmen s hrudním, tmavším hlasem – „bourákem“ – je úplně jiná nežli představa Bizeta. Tak jsem si řekla: proč ne, proč ne jinak.
Budete někdy zpívat celou roli Carmen? Asi nebudu vybočovat z takového stupidního snu každé mezzosopranistky zpívat Carmen, protože tato role stojí za to. Kdyby to byl dirigent, který by souzněl s mým pojetím a netlačil by mě do tradiční Carmen a bylo by to s dobrým orchestrem a v komornějším prostředí, tak bych asi neřekla ne. Vzhledem k mému itineráři by to stejně bylo aktuální až za čtyři nebo pět let.
Dramaturgie desky je hodně pestrá. Jsou čísla, která jste si vysloveně zamilovala? Některé věci bych skutečně chtěla zpívat na jevišti. Jednou z nich je Massenetova Popelka, která se málo hraje a celá opera je krásná. Strašně ráda mám árii Cléopatry. Hodně mě láká udělat jevištně Ravelovu Španělskou hodinku. Je to jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů vůbec a je mi blízký herecký projev tohoto díla a recitativní způsob zpěvu, který mě baví.
O Velikonocích příštího roku budete v Salcburku poprvé spolupracovat s Cecilií Bartoli. I když se typově dost lišíte, tak jste často vnímány jako konkurentky na poli barokní a klasické hudby. Nebojíte se jiskření mezi vámi? Já se na to velice těším. S Cecilií jsem hovořila jen jednou, v Londýně. Ona je velmi příjemná, přirozená a divu z ní dělají její manažeři, kteří lítají kolem ní. Neměla jsem z ní pocit, že bych ji nějak ohrožovala, že bychom musely nějak soupeřit. Navíc Così fan tutte nemá hlavního sólistu. Všech šest postav je rovnocenných a nejde o to, být hvězdou večera a já doufám, že toto představení bude založeno na této bázi, že všichni si budeme užívat společného setkání a že zažijeme legraci. Představuji si, že to bude jako u Simona Rattla, kterého hudba prostě baví a u něhož je největší devizou právě ta neuvěřitelná síla, kterou čerpá z hudby, a vše ostatní jde stranou. V jeho přítomnosti pak odpadají různé star scény. Když jsem byla v létě s ním v Glyndebourne, tak atmosféra tam byla neuvěřitelně obyčejná, srdečná a nebylo tam napětí, které je často na různých festivalech nebo operních produkcích. Očekávám od toho tedy hlavně radost z muzicírování a jsem zvědavá, jak to bude probíhat, protože naše hlasy jsou skutečně dost jiné. Jsem zvědavá, co vznikne ze spojení našich rozdílných energií.
Zmínila jste léto se Simonem Rattlem. Po Gardinerovi a Harnoncourtovi je to další ze současných dirigentských velikánů. Jaké má s vámi plány? Idomenea, kterého jsme dělali v Glyndebourne, jsme koncertně provedli v Lucernu a Berlíně a budeme to opakovat ještě na jaře v Salcburku. Máme v plánu například dělat v Berlíně Šeherezádu a s jeho souborem dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightenment připravujeme turné a uvedení Rameauovy opery Hippolite et Aricie. Upřímně řečeno neznám v současné době lepšího dirigenta.
Spolupracovala jste i s Nikolausem Harnoncourtem. Jak oba dirigenty vidíte? Je těžké porovnávat Harnoncourta a Rattla. Jsou to géniové, kteří se trochu jinak projevují a mají jiný naturel. Harnoncourt je muzikologičtější, má velmi vyhraněné názory a ne každý s nimi souhlasí. Měla jsem i pocit, že bych něco dělala jinak, ale síla jeho osobnosti a síla jeho vlastního přesvědčení člověka přesvědčí, i když v další produkci to bude třeba jinak. V tu chvíli však vím, proč to dělám. Je to zvláštní magický pocit. Pokud mám vedle sebe někoho, komu věřím a koho obdivuju, tak jsem ochotna změnit věci, které cítím jinak. Myslím si totiž, že hudbu lze dělat mnoha způsoby a není jenom jedna správná cesta. Proto mi nedělá problémy zkusit to jinak, naopak mě baví to vyzkoušet. Spolupráce s Harnoncourtem byla obohacující, například po teoretické stránce jsem se dost naučila. Na něm nejvíce upoutají jeho oči, vlastně diriguje očima – podívá se a člověk ví, co má udělat. Simon Rattle je velmi impulzivní a muzika pro něho vychází více z emocí než z racionálního studia knih. Má nezměřitelnou pozitivní energii a silně dává najevo důvěru a svobodu lidem, které si vybere. Staví na spolupráci, není to o běžném vzorci, že já jsem dirigent, já mám představu a ostatní ji mají naplňovat. Nakonec stejně docílí toho, co chce, ale naprosto nenásilnou formou. Oba jsou umělecky a lidsky vzácné osobnosti. Nepoužívají dirigování jako nástroj moci, což někteří jejich kolegové dělají.
Proč Rattle diriguje kromě normálních symfonických orchestrů i orchestr hrající na kopie dobových nástrojů? To se přece nevylučuje. Naopak. Když diriguje svůj orchestr dobových nástrojů, tak například velmi často mluví o jazzu, jenž miluje. Souhlasím s ním, že třeba v barokní hudba se blíží k jazzu už kvůli větší volnosti, improvizaci. Například ve frázování chce, abychom některé přírazy dělali jako Billy Holiday, to znamená před příslušným taktem. Historici by možná řekli, že je to až nevkusné, ale u něho to pro drive hudby nevadí. Člověk by se měl jakoby vejít do taktu a tempo by se nemělo měnit, ale v rámci jednotlivých taktů může interpret podle svých emocí s hudbou hýbat, mluvit. Nejen v recitativech, ale i v áriích, které jsme spolu dělali, byla obrovská volnost. Často mi říkal: „V těchto bodech se musíme sejít, ale jinak si můžeš dělat co chceš.“ To je úžasná věc a zažila jsem to zcela výjimečně. Se Simonem Rattlem nejsem svázaná nějakými přísnými pravidly, a to mně vyhovuje.
Po francouzské albu přijde příští rok na řadu písňový recitál. Bude zase tak netradiční jako byl Martinů s Dvořákem? Bude to jazyková a nástrojová pestrá směs. Od Šostakoviče ruské Satiry , jež byly doposud nahrány pouze jednou, a to Višněvskou, pro kterou byly napsány, Brittenovy anglické Ukolébavky, německé Písně pro housle, zpěv a klavír od Erwina Schulhoffa [pozn. LS: bude to první Schulhoff v katalogu DG], Il tramonto od Itala Respighiho pro smyčcový kvartet a mezzosoprán a konečně francouzské Madagaskarské písně od Ravela pro violoncello, flétnu, zpěv a klavír. Jsem ráda, že violoncellistou byl Jiří Bárta.
Jak se vám ho podařilo prosadit u manažerů Deutsche Grammophon? Prostě jsem řekla, že tam bude hrát. Půjčila jsem jim jeho dvořákovskou desku a pak už nebylo o čem mluvit. Jirka Bárta má nádherný tón a projev a každý, kdo tomu jen trochu rozumí, to musí poznat.
Taková dramaturgicky neobvyklá deska se asi vytrucovává dost těžko… Nejsem typ, jenž by trucoval. O Šostakovičovi a Brittenovi mluvím už několik let, ale až teď se to podařilo. Prostě když se vám podaří natočit desku s orchestrem, která se dobře prodává, tak si občas můžete dovolit poněkud nekomerční projekt. U této desky se už teď nepředpokládá, že by se prodávala ve statisících. Občas je člověk nucen dělat kompromisy.
Takže jste si vybrala odměnu? Ano, vybrala jsem si odměnu. Nemůžu říct, že bych nějak doposud trpěla, ale tato deska bude takovým bonbonkem; je to hudba, kterou mám moc ráda.
Možná to znamená, že máte u Deutsche Grammohon takové postavení, že si můžete natáčet, co chcete. Víceméně ano. Vymysleli jsme několik projektů a teď se hledá ten komerční, který bude záplatou na ty bonbonky, které mám v plánu já. Musím to zaklepat, ale mám teď štěstí, že jsem skoro nejnahrávanější zpěvačkou. Tím, že se zabývám i starou hudbou a firma má svůj Archiv, tak místo jedné desky to jsou každý rok přinejmenším dvě, což je dnes spíše výjimka. To samozřejmě znamená hodně práce, a to nejen na hudbě, ale i na firemní propagaci včetně „promodnů“, kdy třeba celý den dávám rozhovory.
Kromě francouzské desky vyšla letos pozoruhodná nahrávka Händelovy opery Cleopatra. Je to skutečně live? Na ni jsem velmi pyšná. Na nahrávku jsme měli pouze dva koncerty (na natáčení oper totiž dnes nejsou většinou peníze) a mezi nimi jsme dotáčeli pouze začátky a konce, abychom odstranili potlesk. I když tým natočil oba koncerty, tak ani uvnitř čísel nejsou střihy, pouze se vybíraly lepší verze jednotlivých čísel. Pro mě to byl navíc pokus, protože to byla první vyloženě sopránová role, kterou jsem dělala. Například nejtěžší árie přišla na řadu až o půlnoci, přičemž začátek byl v osm hodin. Po šesti představeních a čtyřech hodinách jsem se tedy musela maximálně zkoncentrovat, aby nahrávka byla co nejlepší. Byla to taková olympiáda o dvou pokusech. Jinak jsem si to báječně užila, protože role Cleopatry má hrozně moc poloh – od subretní kokety přes proměnu v milující ženu až po vokální gymnastiku. Týden po turné s Cleopatrou a nahrávce jsem natáčela francouzskou desku. Byla jsem zvědavá, jestli to zvládnu, protože to bylo na hranici lidských možností. Odnesla jsem to pak třítýdenní nemocí. Nechtěla bych ale tak bláznivé věci dělat moc často.
Převzala jste záštitu na akcí České sny 2004. Co si od této akce slibujete? Moc bych si přála, aby vše vyšlo podle představ organizátorů. Vítám každou snahu o propagaci české hudby a jsem ráda, že se do toho zapojila česká centra v zahraničí. Při svých setkáních s lidmi venku vždycky zjišťuju, s jakým obdivem je vnímána česká hudba. Jsou otevření k dalšímu poznávání naší hudby. České sny by měly právě nabízet vedle velkých klasiků i méně známé autory. Mám pocit, že obecným trendem, například i v gramofonovém průmyslu, je nakupovat zajímavou, málo známou hudbu a ne stále tytéž Beethovenovy symfonie a Mozartovy árie. Když jsem před několika lety natočila desku Mozart – Gluck – Mysliveček, tak všichni se ptali na Myslivečka a Mozart je moc nezajímal. Lidi jsou dychtiví po nových věcech, takže i proto očekávají od Českých snů něco nového. Samozřejmě pro někoho kdesi v cizí zemi může být objevem i Novosvětská, ale díky za každou dušičku, která bude získána pro hrníček klasické hudby.
Jak se změnila Magdalena Kožená od doby legendární bachovské desky? Určitě jsem se změnila. Nechci říct, že jsem byla vysloveně rebel, ale nikdy jsem nebyla pilným studentem, spíš samorostem. Vždycky mě zajímalo to, co jsem v hudbě cítila já a nedovolila jsem, aby mi do toho někdo moc mluvil. Nevím jestli to řeknu přesně, ale dnes jsem dospěla k tomu, že hudba je to, co tím chce člověk říct. Jsem podstatně méně svázaná okolními názory jak by to mělo znít. Člověk musí žít nějak svůj život a potom ho musí nějak promítnout do své role na scéně, musí lidem něco předat, nebo se o to aspoň snažit. To je pro mě poselství. Lidé by měli z koncertu odcházet s nějakým novým pocitem, nápadem. V barokní hudbě jsem se víc oprostila od názorů, jak by to mělo být, jak to bylo v baroku. I když je to krutě řečeno, tak mě to už moc nezajímá. Prvotní je pro mě pocit, nějaká emoce, to, co hudba dává člověku.
V souvislosti s Ravelem mluvíte o tom, že jako byste zpívala obrazy. Dá se to zobecnit na vaši hudební filozofii? Svým způsobem ano. Samozřejmě někdy jde více o text, jindy o vyjádření barev, nálad, obrazů. Každopadně mi nejde o tvoření krásných tónů. Bohužel řada zpěváků se od toho nedokáže oprostit a prvotní je pro ně dobře posazený hlas, zpívat technicky správně a tvořit krásné tóny. To je však pouze základ. Zpěvák musí potom umět i škaredé tóny, musí vědět, proč je dělá, za jakým účelem a naučit se umění využívat je. Umění přece nejsou jenom krásné obrazy, život není jenom krásný. Když slyšíte Anju Silju, tak to není krásné, ale cítíte, že tam o něco jde. Vždycky musí o něco jít, jinak to není pro mě zajímavé, i když je to možná krásné.
Nedávno jsem se dočetl, že váš hlas byl kdysi průsvitný a teď je opulentní. Jaký je tedy váš hlas? Neměla jsem nikdy pocit průsvitnosti. Samozřemě člověk zraje, většinou k lepšímu, což je dobře. Pro mě je strašák, že bych mohla jednou dojít k bodu, kdy by to šlo k horšímu. Na začátku mě mrzela nedůvěra, ale dnes jsem jinde a řeším jiné věci. Hlas se prostě mění a za deset let třeba už nebudu schopná zpívat koloraturní a barokní repertoár. Hlas bude těžší a „opulentnější“, ale proč ne? Na zpěvu je krásné i to, že se hlas vyvíjí, zpívá jiný repertoár. Vůbec se toho nebojím, mám ráda změnu.
Během sedmi let se z vás stala mezinárodní hvězda. Nadšení fanoušků jde tak daleko, že vás i platonicky milují. Máte nějakou obranu proti slávě, nemění to váš pohled na svět, na životní hodnoty? Musela jsem se naučit držet si určitý odstup. Samozřejmě se dostávám do situací, kdy ztráta soukromí je nepříjemná. Naštěstí v klasice to přece jenom není tak zlé jako v popu. Neumím si představit, jaký život má třeba Madonna nebo nějaký slavný fotbalista. Pro mě by to bylo k neunesení. Takže to se mnou není tak zlé. Když si vyjdu v Londýně do ulic, tak mě možná pozná pár lidí, kteří chodí na koncerty, ale jinak si dělám, co chci. Nejlépe se však cítím mezi starými přáteli, kdy mluvíme o vaření, o dětech mých kamarádů, o docela obyčejných věcech.
Na váš zářijový koncert na Pražském hradě přijel prý i váš dědeček, kterému je 87 let? To bylo kouzelné. Moje babička, která zemřela v březnu, měla problémy se srdíčkem a strašně všechno prožívala. Kdysi chtěla být herečkou, což se jí nepodařilo, a tak se v tom všem trochu viděla. Po celou mou dosavadní kariéru však nemohla navštěvovat moje koncerty, aby jí dojetí neublížilo. Dědeček pak ze solidarity zůstával s ní. A tak se poprvé vypravil na můj koncert až teď, což byl pro mě strašně důležitý a nádherný moment. Byl hrozně dojatý a po koncertu mi řekl: „Magdalenko, ty jsi ďábel,“ což mě rozesmálo.
