Balet pražského Národního divadla se po šestnácti letech vrátil na Novou scénu Národního divadla, kde dosud působila výhradně Laterna Magika. Baletním večerem Extrém navázal na původní poslání scény, která byla vybudována v roce 1983 u příležitosti oslav stého výročí založení Národního divadla, aby přinášela avantgardní novinky v odpovídajícím scénickém prostoru s moderní zvukovou a divadelní technikou. Záměry se nemohly naplnit, a tak inscenace režírované takzvaně „upside down“ probíhaly v rámci repertoáru historické budovy ND. Titul Extrém se nabízí v době, kdy jevy jako „krajnost, přemrštěnost, výstřednost, výstřelek“ se u nás staly běžnou realitou. Na Nové scéně se premiéra Extrému uskutečnila díky skutečnosti, že umělecké těleso Laterny Magiky bylo po padesáti letech mezinárodně uznávané umělecké činnosti z podnětu Ministerstva kultury České republiky letos zrušeno.
Ohlášené představení s názvem Extrém (premiéry 17. a 18. června 2009) vyvolávalo již předem zvídavé, někdy pochybovačné otázky. Například: Proč jsou všechna tři baletní díla Národního divadla prezentována anglickými názvy: A Little Extreme, Last Touch, A Little Touch Of The Last Extreme, a ne česky?
Zdálo se to být pochopitelné v případě titulu Last Touch (Poslední dotyk), který je dílem věhlasného Čecha Jiřího Kyliána . Autor námětu, režie, choreografie i scény ho vytvořil ve spolupráci s tvůrčím týmem (hudba: Dirk Haubrich , kostýmy: Joke Visser , světelný design: Kees Tjebbes ) pro Nederlands Dans Theater I a uvedl roku 2003 v Lucent Dans Theater v Haagu. Mezi členy NDT I byli tehdy čeští tanečníci Nataša Novotná a Václav Kuneš , kteří nynější inscenaci s baletem Národního divadla podle Kyliánových záměrů realizovali.
Jiří Kylián, autor širokého vyjadřovacího rejstříku jevištního tance a baletu, vytvořil v Last Touch proměnlivé scénické obrazy za použití minimálního pohybu a doprovodných tónů. Jako ve zpomaleném filmu se odvíjí sled pohybového jednání z reálného života a proměňují vztahy mezi šesti postavami v jednom uzavřeném pokoji s otevřeným oknem, symbolem východiska. V prostoru scény, pokryté světlou drapérií, se přibližně padesát minut přemisťují postavy i dekorace, mění intenzita světla. Nakonec nastane výbuch a konec – čas se zastaví. Kyliánův meditativní minimalismus uklidňuje a intenzita výrazu působí maximálně vzrušivě.
Zastavení v čase a prostoru v Last Touch tvoří protiklad k dynamismu choreografií šéfa baletu Petra Zusky . Úvodní číslo s názvem 
A Little Extreme (Malý extrém) mělo svou premiéru také v zahraničí. Bylo prvně uvedeno v Rhein Oper Mobil Düsseldorfské opery roku 2006 jako součást tanečního večera Black Influence, postaveného několika choreografy na hudbu různých soudobých stylů – jazz, pop, esoterická hudba, hip hop a tak podobně. Obsah inscenace vychází z mluvených a zpívaných textů v němčině a angličtině. Působí bizarním kontrastem diametrálně rozdílných hudebních podkladů s taneční výpovědí „vice versa“ ve stylu Zuskova tanečního a jevištního výraziva (včetně krychlí a červeného plyšového medvěda). V Praze se realizuje na scéně Jana Duška a v kostýmech Romana Šolce .
Domácí novinkou je třetí inscenace A Little Touch Of The Last Extreme (Malý dotek posledního extrému). Petr Zuska, autor námětu, režie a choreografie, vytvořil rozsáhlou tanečně hudební koláž na hudbu zvučných jmen jako jsou Arvö Pärt , James Brown, Gavin Bryars , Adrian Johnston , Dan Jones , Nikos Grapsas , Ondráš a Michael Jackson . Scénu navrhl Jan Dušek a kostýmy Lucie Loosová . Kompozice s programovým filozofickým podtextem vznikla jako smysluplné završení celého večera extrémů. Aktéry jsou dva protagonisté v bílém a černém (žena a muž v pojetí unisex), stařec a batole, sedm různě velikých bílých krychlí, houpací křeslo a karty.
Text tištěného programu se při výkladu záměrů pořadu dovolává surrealismu André Bretona, existenciální filosofie Martina Heideggera i psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Z Bretonova Manifestu surrealismu si mohu vypůjčit formulaci, že Zuskovy choreografie by „ztratily svůj půvab, kdyby byly vysvětlovány, pokud by to vůbec bylo možné“, a že „jejich kvalita tkví především ve vysokém stupni bezprostřední absurdity, při čemž je pro tuto absurditu příznačné, že při hlubším přihlédnutí k ní se z ní vyklube všechno, co jen je ve světě přípustného a legitimního: odhalení určitého počtu vlastností a faktů celkem vzato neméně objektivních než jiné vlastnosti a fakta“. Musím však připomenout, že Breton svůj první Manifest psal v roce 1924, kdy svět neměl ani tušení o počítačích a důsledcích virtuální počítačové reality na současnost (představu odlidštěného robota vytvořil prvně Karel Čapek v roce 1921). Hra na krutost a odlidštěnost, záměrná naivita symboliky smrti a zrození v postavách starce a batolete se ve srovnání s absurditami naší doby jeví jako přiměřená. Magický realismus inscenace se zdá být v protikladu k surrealistické metodě psychofyzického automatismu a „diktátu myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální“ (z Bretonovy definice surrealismu).
Quod licet Iovi, non licet bovi (Co se líbí Jupiterovi, nelíbí se volovi), říká staré latinské přísloví. Vyjadřuje dávné poznání, že lidé jsou různí, mají odlišný vkus a různé záliby, motivované osobními zkušenostmi. Baletní extrémy, brilantně interpretované sólisty a členy baletního souboru, nepůsobí v divadelním prostoru Nové scény nijak extrémně. Menší hlediště a absence orchestřiště před jevištěm umožňuje divákovi takzvaně „být při tom“ a spoluprožívat taneční pohyb Zuskova dynamického tanečního tvarosloví stejně tak jako rafinovaný choreografický minimalismus Jiřího Kyliána.
Nesrozumitelnost cizojazyčných textů, kterým pravděpodobně rozumí jen někteří diváci, nevybočuje z dnešní reality. K extrémům patří umístění českých titulků nahoře nad scénou mimo zorný úhel diváka.
