Životem a dílem Gustava Mahlera se HARMONIE zabývala po celý minulý rok a několik materiálů nabídne i letos. Jestliže rok 2010 byl ve znamení výročí narození v Kalištích (7. července 1860), v roce 2011 si celý svět připomene jeho úmrtí ve Vídni (18. května 1911). Mediální pozornost bude tedy upřena hlavně na toto město. Během jara zazní ve vídeňských sálech většina symfonií, vrcholem by mělo být uvedení 9. symfonie 18. května ve Vídeňské státní opeře, kdy Vídeňskou filharmonii bude řídit Daniele Gatti; stejné dílo uvedl stejný orchestr ve stejném městě ovšem už v říjnu 2010. (Mimochodem tentýž večer bude hrát Bennewitzovo kvarteto v Konzerthausu.) Kupodivu se Vídeň neodvážila uvést na rozdíl od Pražského jara 18. 5. Osmou symfonii „Tisíců“!
Přestože se Vídeň nechovala k Mahlerovi vždy zrovna vstřícně, tak skladatel nikdy nezapomněl, co pro něho tato Mekka umění znamená. V provokativní knize The Maestro Myth se k tomu vyjádřil jeden z nejuznávanějších a nejobávanějších britských hudebních publicistů a kritiků Norman Lebrecht takto:
„Praha pro něho na cestě k vrcholu nikdy neznamenala víc nežli přestupní stanici. Jeho ctižádost přesahovala regionální města i to, co uměl. Když se ho jako dítěte ptali, čím by chtěl být, odpověděl: ‚Mučedníkem.‘ Když se z něj stal mladík, spasitelské nutkání se projevilo naprosto zjevně. Převzal tuto ideu od Schopenhauera a zastával názor, že nepolevující služba umění a trvalé spojení s Bohem může lidstvo vykoupit. Doslova posedle hledal Boha. Jeho přátelé věřili, že kdyby nebyl hudebník, mohl z něj být velký spisovatel, státník či spasitel. Když o něm Arnold Schoenberg pochvalně prohlásil, že je ‚světec‘, myslel to doslova, v náboženském smyslu.
Jako každý mladík ze zapomenutého, zapadlého kraje snil o slávě ve zlatem vydlážděném hlavním městě státu. Jako pro všechny muzikanty, i pro něj byla Vídeň vrcholem, k němuž je vyvolený. Haydn, Mozart, Beethoven a Schubert vynesli Vídeň nad ostatní města a právě v danou chvíli jí kraloval génius Brahms. Vídeň byla pro Mahlera přímo Jerusalémem, představa, kterou mu ani trpká zkušenost nevyvrátila. Když v patnácti nastoupil na Vídeňskou konzervatoř, poděkoval Brahmsovi, ‚že mu otevřel brány do chrámu múz, že mu dovolil vstoupit a uvedl ho do Země zaslíbené‘. … Mahler pochopil, že pokud se chce mladý muž v největším evropském impériu prosadit, genialita nestačí. Potřebuje moc. Má-li takový člověk vůbec někdy dosáhnout na vídeňské operní scéně dokonalých výsledků, musí ovládnout všechny umělecké obory – přesně podle Wagnerovy představy Gesamkunstwerku. Ma hler nebyl v tomto ohledu tolik ctižádostivý, dost možná stejně jako Marx věřil, že jakmile bude dosaženo cíle, mocenské vztahy zaniknou. Ani když byl šéfem, nedal nikdy najevo, že by se chtěl rozpínat a ovlivňovat něco víc než Vídeňskou operu. Jeho snahy byly idealistické, vázaly se k jednomu místu a v podstatě vyvěraly z nevyzrálých snů, jaké chová každý snaživý mladík z malého města: v hlavním městě se jednou vyšvihnu – tak jak se vyšvihl Dick Whittington a Richard Nixon.
Žádný dirigent nikdy nedával přednost obyčejné výkonné moci. Ve velkých operních scénách byl kapelník vždy placený zaměstnanec, který musel na slovo poslechnout co, kdy a s kým se bude dle pánovy libosti hrát. Jeho jméno se v programu neuvádělo. Dokud nepřišel Mahler s neslýchanými požadavky a pošetilými snahami, nikoho ani ve snu nenapadlo, že by kapelník mohl stát v čele centrální státní instituce.“
(Norman Lebrecht: The Maestro Myth, český překlad Mýtus jménem maestro vydal v roce 2003 ICN Polyart Prague)
