Zpěvák, houslista a pedagog Jiří Hodina se specializuje zejména na starou a lidovou hudbu. Koncem 80. let zakládal skupinu Čechomor a působil také ve sboru Schola Gregoriana Pragensis. V současné době se věnuje hlavně projektu soudobé duchovní hudby Ingrediente, ale i kapele Mantaban, v níž se snoubí jeho zájem o jazz se zálibou v gregoriánském chorálu. „Je to takový jazz prvního tisíciletí,“ říká s úsměvem o triu, do kterého přizval trombonistu Jana Jiruchu a saxofonistu a klarinetistu Petra Kalfuse. Aktuálně vydali album Neonový folk.
„Na samém počátku byl rozpad předešlé kapely Marcipán. Měl jsem dvě možnosti: buď to celé zabalit, nebo se oklepat a jít dál, nevzdat se,“ vzpomíná Jiří Hodina na okolnosti vzniku Mantabanu. „Všechen repertoár byl aranžovaný pro pětičlennou kapelu, na mě zůstal jen zpěv a minimální houslový part. To jsem musel radikálně změnit. Začal jsem tedy od píky, jako na samém začátku koncem 80. let, kdy jsem potkal v loutkářském prostředí Jiřího Břenka, který mě přizval hrát o víkendech na lidové trhy. Rozpomněl jsem si na jihočeské písničky a veškerou moravskou ‚hitparádu‘, kterou jsem pod jeho vedením prozpíval,“ říká na úvod rozhovoru.
Co se skrývá pod slovem Mantaban? Slovo „mantaban“ označovalo byzantskou minci, která se před pečením marcipánu otiskla do těsta, něco jako známka. Dnes se s něčím podobným setkáváme například u chleba. Ale teorií o vzniku marcipánu a mantabanu je více. Tahle mi připadá nejvíce pravděpodobná. Tradičním postupem výroby marcipánu je totiž pečení směsi cukru a mandlí v hrnci nad otevřeným ohněm.
Odkud pochází písně, které s Mantabanem hrajete? Většina pochází z krajů Moravy, protože jsou modální a umožňují větší škálu variací, což je pro jazzové hudebníky dost zásadní věc. Méně už z Čech, ale když dojde na přídavky nebo hraní pro přátele, volím repertoár starých bab, hrnčířů, Šárových lhot, milých z Rájova, cest, kašen, dud, pivíček a podobně.
Jak daleko se pak vzdalujete původní předloze? Jak se to vezme. Někdy je pěkný text a slabá melodie. Jindy je to naopak. Co s tím? Folklorista si nejspíš nedovolí změnu či jiný autorský zásah. My ano. Snažíme se o aktualizaci, ne o rekonstrukci. Někdy si text vyžádá změnu metra, někdy je melodie natolik silná, že vyhledáme kvalitnější text. Naše silná stránka je v hudbě, ne v textu. Proto se držíme původních předloh nebo básnických sbírek, které umožňují psát v písňové formě.
Vycházíte pouze ze zápisu, nebo máte i nějaké jiné zdroje? Většinou ze zápisu. Osobní předání nám zprostředkovávají nahrávky. Zpravidla ty staré, ještě z dob před sametovou revolucí. Vše špatné je pro něco dobré. Zakonzervovanost a znehybnění doby nám zanechalo mnoho materiálu v jednoduché podobě. Písně jsou dobře zahrané, s obdivuhodným nasazením, ale je v tom i jakási rezignovanost, chybí fantazie a přesah. Byla a na mnoha místech to stále je hra na rituál. Jakmile je nějaká slavnost, hned se oblékají kroje a hraje se do ranních hodin. Druhý den se všichni vyspí z opice, obléknou se do civilního oblečení a žijí běžný spotřební život. Tato tradice mě osobně nezajímá.
Jak vnímáte provázanost písní a zásadních životních událostí nebo rituálů? Lidová tvorba všeobecně zaznamenává přechodové momenty lidského života, jako zrození, smrt, svatba, láska, vojna a podobně. Vedle toho existuje mnoho písní mapujících běžný život lidí na poli, za verpánkem, v hospodě, prostě co se událo vtipného, zajímavého, vybočujícího z běžného stereotypu. Mnohé písně si udobřují přírodní božstva, což je umně skryto křesťanskou symbolikou. Každý z nás se snaží naklonit si osud na svoji stranu. Někdo používá argumenty síly, někdo peněz a někdo zas svých tvůrčích a uměleckých schopností. Zde začíná lidová tvorba.
Jak vznikají aranže písní, které si vyberete? Ze všeho nejdřív si musíte písničku zapamatovat. Dostat ji pod kůži. Prostě s ní začít „chodit“. Občas se s ní také vytáhnout, pochlubit. Reakce na ni mohou být protichůdné, ale to nevadí. V určitém momentě, který se nedá předem naplánovat, si písnička řekne své. Dozraje a chce se osamostatnit. Už mě nepotřebuje. Tím je dána základní představa o znění a celkové formě. Ostatní dotvoříme v kapele. Čím více se v kapele známe, tím je tvorba snadnější.
Zpočátku je ale nutná fixace aranže. Bez toho se nemůžeme hnout z místa. Stále bychom hledali, obměňovali, vraceli se na ta samá místa. Tím si Mantaban prošel v duu s Helenou Markovou. V triu s Jendou Jiruchou jsme vytvořili solidní rytmickou a artikulační rovinu. V epizodě s Jirkou Stivínem jsme si troufli otevřít formu a vpustit do písniček jeho nezdolný temperament. V této tendenci pokračujeme s Petrem Kalfusem. Přiznám se, že intuitivních reakcí se trochu bojím. Přeci jenom jsme ve fázi definice stylu a hledání výrazového materiálu. Pakliže se stane naším rodným jazykem, můžeme variovat, reagovat na sebe a občas i měnit věci za jízdy.
Můžete představit vaše poslední album Neonový folk? Základní linií alba je text. Tedy nevyzpívávat písničky quasi operním hlasem, ale přirozeně vyprávět texty, jako to můžeme slyšet například u interpretů raně barokní hudby. Dramaturgicky vycházíme z ohlédnutí, retrospektivy života našich předků, abychom dospěli k vlastnímu pohledu a odrazili se k vlastní tvorbě. Desku paradoxně otvírá rozloučení se svobodou, jejíž milé i trpké obrázky se pak prolínají celou deskou. Podbarvuje je neustále přítomná nostalgická připomínka osudové podmíněnosti v podobě krátkých improvizovaných meziher. Nedávno jsem napsal do jednoho programu následující charakteristiku: „Hudba Mantabanu se hravě převaluje mezi tanečností folklóru a dynamikou jazzové hudby. Propojení městské a venkovské hudby kapela pojmenovala jako Neonový folk.“
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XII/2018 (koupit)
