Jeden z předních cimbalistů slovenské scény pochází z Moldavska. Hráčské umění a žánrová všestrannost Marcela Comendanta vyniknou jak v kapelách, v nichž působí jako sideman, tak v souborech, ve kterých hraje výraznější roli. Trio PaCoRa nebo Bashavel patří k nejdůležitějším, ale zdaleka nejsou jediné.
Pocházíte z Moldavska, ale od studentských let žijete na Slovensku, kde jste studoval cimbál na Akademii umění v Banské Bystrici. Proč jste si vybral právě tuto školu? Akademie v Banské Bystrici fungovala v době, kdy jsem na Slovensko přijel, teprve třetím rokem, byla to nová škola. Já jsem se na ni přihlásil, abych mohl studovat u budapešťské profesorky Viktórie Herencsár, která tam vyučovala. Ona tedy byla tím hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl jet na Slovensko.
V té době jste už měl za sebou studiu na lyceu Cipriana Porumbesca v Kišiněvě. V čem byl hlavní rozdíl, pokud jde o přístup k výuce? Jiné jsou už tradice v obou zemích. Moldavský folklor vychází z jiných zdrojů a má jiné kořeny než folklor slovenský nebo maďarský. A protože se cimbál dodnes kategorizuje víceméně jako lidový nástroj, folklorní kořeny mají velký vliv i na výuku hry.
Ale vy jste, předpokládám, studoval cimbál v rámci klasické hudby? Ano, přišel jsem samozřejmě studovat klasickou muziku. Absolvoval jsem už jeden ročník akademie v Kišiněvě, ale šanci studovat u Viktórie Herencsár jsem nemohl propást. A tak jsem vážil cestu a čas. Jsem za to dnes velmi vděčný, protože škola na Slovensku mi otevřela další dveře, a i díky ní jsem poznal své současné spoluhráče.
Cesta na Slovensko byla pro vás obrazně bez zpáteční jízdenky. Kdy nastal ten moment, kdy jste si řekl, že byste se mohl na Slovensku usadit? Než jsem vůbec mohl studovat na akademii, musel jsem absolvovat roční kurs na jazykové škole v Bratislavě. Se studiem cimbálu jsem tedy přišel do kontaktu až ve druhém roce. A hned během zimních prázdnin na konci prvního semestru jsem se vrátil domů s tím, že jsem se na Slovensku neaklimatizoval a že studium asi přeruším. Během těch prázdnin jsem navíc začal pracovat v Moldavsku na svém sólovém projektu. Nakonec mě ale můj otec společně s mým moldavským profesorem přesvědčili, že studium má smysl a že mám pokračovat dál. Skutečný zlom přišel po prvním ročníku na akademii, kdy jsem si řekl, že to dotáhnu do konce. A během studia jsem se pak seznámil s dalšími pro mne důležitými muzikanty.
Tím asi myslíte i svého dlouholetého spoluhráče Stana Palúcha? Ano. Stano byl jedním z těch, kteří v tom nejlepším slova smyslu zkřížili moji cestu. Právě on mě nasměroval tím směrem, kterým pokračuji dodnes.
Mohli bychom ten směr nějak definovat? S touto otázkou se setkávám často, ale neumím na ni nějak jednoznačně odpovědět. Věnuji se improvizované hudbě, která je inspirována balkánským a slovenským folklorem, klasickou hudbou i jazzem. Ale nepovažujeme se ani za folkloristy, ani za klasiky, ani za jazzmany.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2020 (koupit).
