Když jsem se v den největšího debaklu českého fotbalu, červnové eurové symfonie na odchodnou, setkal s Markem Zvolánkem, něco jsem už o něm věděl a znal jsem jak jeho výkony orchestrální, tak sólové. Pražské orchestry se o něj přetahují a jako sólistovi mu dnes může u nás konkurovat jen málokdo. Přišel se svou novou trubkou, které říká s jiskrou v oku placka a kterou občas láskyplně pohladil pohledem. Vypadal upřímně, kliďas, který je nad věcí; nevím proč, ale připomněl mi rozsochatý, pevný platan za lennonovskou zdí zahrady na Velkopřevorském náměstí na pražské Malé Straně. Začal jsem zjišťovat, jestli zdání neklame a jaký je vlastně fenomén české trumpety, který byl před časem pozván do souboru deseti špičkových světových trumpetistů „Ten of the best“.
Kdysi jste hrál v České filharmonii, dnes vás vidím hrát v orchestrech FOK nebo rozhlasu. Jaký je tedy váš domovský orchestr a jaký styl hry vám vyhovuje nejvíce?
Po čtrnácti letech v rozhlasu hraju necelé dva roky v FOK. Umíte si přestavit, že to nebyla lehká změna. Došel jsem k bodu, kdy to sám pro sebe hodnotím.
Když jsem nastoupil ještě coby student do České filharmonie, byl to začátek praxe, nulové zkušenosti, měl jsem starosti sám se sebou a chtěl jsem jen cvičit a cvičit. Naopak v rozhlase jsme společně budovali naši trubkovou skupinu, hráli jsme si se zvukem, hledali optimální tónové proporce, zkoumali, jak nám to zní – to vše vedeno snahou mít nejlepší skupinu v republice. V FOK jsem vstoupil do vlastně zaběhlého, neměnného prostředí s úctyhodnou tradicí a s pevným rytmem abonentních koncertů. Navíc větším počtem starších kolegů je tam poněkud jiná generační situace.
Je to pro mě další zkušenost, kterou vnímám neobyčejně pozitivně. Něco tam hraje lépe než v rozhlase, který je výbušnější a tím, že stále přicházejí noví mladí hráči, tak jakoby ještě hledal svou tvář, ve FOKu je více usedlosti, má svoji tvář.
Takže jste tedy z rozhlasu odešel?
To ne. Působím v obou orchestrech, vybírám si programy a svoje působení v FOK beru jako další životní výzvu.
V České filharmonii hrajete také?
Ne. Jak se říká dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Necítil bych se tam dobře.
Když střídáte dva orchestry, jak je vnímáte, hráčsky i atmosférou?
Hodně mě ovlivňuje prostředí Obecního domu. V kontrastu s tím jsou složité podmínky SOČRu, kdy nemáme zázemí. Po čtrnácti letech v jednom tělese vnímám jako motivaci i kontakt s jinými lidmi. Důležité jsou pro mě i takové zdánlivé maličkosti, jako například že teď hraji pod mnohem větším počtem dirigentů a získávám tím více zkušeností.
Těžko mohu obě tělesa srovnávat. Mezi orchestry jsou rozdíly ve skupinách, někde hrají lépe žestě, jinde dřeva, někde housle, jinde kontrabasy. Dnes skutečně nejde říct, že některý orchestr v České republice je nejlepší a slova o České filharmonii jako o naší jedničce už dávno neplatí. Co se týká
SOČRu, tak je tam plno mladých lidí, kteří potřebují vyzrát a dělat skutečně světový repertoár. V tom orchestru je obrovský potenciál a až na pár výjimek jsou tam výborní muzikanti.
Myslíte, že pod vedením pana dirigenta Jiřího Kouta hraje FOK lépe?
O tom není pochyb. Došlo tam zase k několika změnám a FOK čeká určitá generační výměna. Je tam velmi rozumná umělecká rada, která je pro mě zárukou, že si pohlídá koho přijmout. Jsem přesvědčen, že jej čeká další kvalitativní růst.
Trubka je v orchestru nezastupitelná, každá chyba je slyšet, tudíž trumpetisté mají velkou zodpovědnost. Může to být psychicky svazující?
Někdy ano. Klasický osud 90 % trumpetistů jsou šedivé vlasy a vysoký krevní tlak. Trubka je nástroj královský a už od dob barokních clarinistů to byla muzikantská šlechta. Tak to je a trumpetisté jsou tak vnímámi dodnes. Je specifickým nástrojem, který ukazuje jakousi rovnost, při hře nemůže člověk uhnout. Orchestr bez první trubky je jako big band bez leadra nebo bez bubeníka. Její barva, zvuk, jasnost dává orchestru krásnou špičku. Když tomu tak není, tak orchestr nebude nikdy dobře hrát. Podobně je tomu, když nemá dobrý bastrombon. Rámec symfonického zvuku dělají spodní horny, bastrombon a trubky. To je ten jásavý plný zvuk, na který posluchač čeká. Když tomu tak není, je to plochá nuda.
Proč jste se rozhodl v sedmi letech právě pro trubku?
Moje babička kdysi slyšela v malostranském kostele sv. Mikuláše slavného trumpetistu Ivo Preise (byl u nás první, kdo hrál na takzvanou „trubku bachovku“ – pozn. red.) . Od té doby chtěla, aby někdo z rodiny hrál na trubku. Rodily se jí samé dcery, takže až u mě byla úspěšná. Vlastně jsem začal ještě dřív, takže v sedmi na „lidušce“ jsem už po týdnu hrál stupnice a šlo to rychle dopředu.
Konzervatoř jste studoval, ale vysokou školu ne…
V sedmnácti jsem přišel o matku, takže jsem se musel víceméně živit sám. Nejdřív jsem rok hrál v big bandu Václava Hybše a když jsem udělal konkurs do České filharmonie, tak mi Hybš řekl, že všechno nestihnu dělat, tak jsem odešel. Z Filharmonie jsem pak přešel do rozhlasu. Na HAMU jsem byl rok, ale absolutně jsem to nestíhal, takže jsem to nechal vyšumět do ztracena. Myslím ale, že mi vysoká škola neschází. Hodně mi daly zahraniční kursy, komorní muzika a když potřebuju, tak zajdu za panem Kejmarem.
Jaké byly ty zahraniční stáže?
Každý kontakt se světem je strašně důležitý. Jinak se hraje v Praze a v Brně a samozřejmě ještě víc to platí pro cizinu. My tady žijeme trochu jako v rezervaci, protože kantoři sem moc cizích vlivů a učitelů nepustí. Proto každému dobrému klukovi říkám, aby šel ven, poslouchal a snažil se hrát různými styly. Jinak totiž naši hráči nebudou mít šanci uspět v zahraničních konkursech. S tím, co a jak se u nás učí, totiž moc šancí ve světě prorazit nemají. Proto jsem šťastný, že jsem mohl studovat u Hanse Ganche v salcburském Mozarteu.
Takže neexistuje něco jako česká škola?
Myslím, že mluvit o české škole v trubce asi nejde. Možná u dřevěných nástrojů ano, ty mají vysokou úroveň, ale u trubky asi stěží. Koneckonců je problém získat pro orchestry první, druhé i třetí trumpetisty. Prostě nejsou. Jestliže chci udržet kvalitu, tak mohu oslovit pro velké skladby jen málo muzikantů. Z našich škol prostě záplava skvělých hráčů nevychází. Podle mě úroveň výuky ovliv-
ňuje i styl trumpetistů. Když nemají vzor, tak ani nemají co napodobovat. Když učitelé žákům nehrají, protože toho nejsou schopni, tak nemají co slyšet. Není náhodou, že se ze žesťařů uchytili venku na dobrém místě jen hornisté Radek Baborák a Petr Kotlán.
Jen málo trumpetistů se uplatní jako sólisté. Základem je orchestr a o kariéře a la Maurice André si mohou nechat jen zdát. Ve vašem životě se prolíná orchestr se sólovým hraním a komorní hudbou. Je takovýto mix ideální?
Určitě. Dnes je konkurence tak vysoká, že musíte umět všechno, dokonce i swingovat, a být hodně flexibilní. Nemůžete si dovolit přijít do studia a být lidem pro smích. Co se týká stylů hry, tak vedení trumpetové sekce v orchestru vyžaduje jiný nátisk nežli sólový koncert. Zvlášť složité je to u francouzské sólové hudby, která vyžaduje velmi lehký nátisk, kdežto v symfoňáku někdy „teče krev“.
A je to těžké mít flexibilní nástisk?
Rozhodně to není běžné. V evropském měřítku znám jen dva hráče, kteří to zvládnou na nejvyšší úrovni a hrají v orchestru i sólově.
Dá se příblížit rozdíl mezi hrou českých a zahraničních trumpetistů?
Jde to už od dětství. V Americe je neuvěřitelná líheň talentů, z které pak zákonitě vzejde řada výborných hráčů, což zvyšuje konkurenci. Ke konkursům se hlásí desítky muzikantů, což pak zvyšuje nebo udržuje kvalitu orchestrů. Na každé škole všech stupňů jsou dechovky, které stahují talenty. Jestli v hokeji mají americké kluby svoje farmy, tak v hudbě je to podobné. Uvědomte si, že z Prahy moc trumpetistů není, většina pochází z Moravy, kde působili od dětství v dechovkách.
Některé země s velkou tradicí, jako třeba USA, Francie, Německo, pak mají svoji školu. Třeba v případě Ameriky je to specifický styl kornetového hraní. Češi sice nemají zdaleka takovou techniku jako Američani, Němci, Rakušani nebo Francouzi, ale zato mají ve vínku výjimečný cit pro zvuk, tón. Právě to chci v orchestru rozvíjet, ačkoliv obecně tohoto citu ubývá. Třeba když hrajeme v Japonsku, tak právě zvuk je to, co všichni obdivují.
Je nějaká skladba, kterou lze označit jako pro trubku nejtěžší?
Samozřejmě když zahrajete jakýkoliv part dobře, tak je to úžasné a zvedá to ve vás adrenalin. Vrcholem ale asi je Straussova Alpská symfonie, což je prubířský kámen prvního trumpetisty, a choulostivá je i Skrjabinova Poeme extase. Lahůdkově specifickou záležitostí je pak Bachův druhý Braniborský koncert. Ale těžké je vlastně cokoliv, když se to má zahrát dobře a stylově. Tady mám novou trubku, kterou bude mít celá skupina v rozhlase a je pro romantickou muziku ideální. Vrátíme tak zvuk nástroje, který měla Česká filharmonie kdysi dávno a který mají americké a řada evropských orchestrů včetně Berlínské a Vídeňské filharmonie. Placatou trumpetu chtějí na klasickou a romantickou muziku i dirigenti. Familiérně jí říkáme
placka.
Vaše cesta mezi trubkovou elitu nebyla snadná. Co obnáší každodenní práce, abyste se v ní udržel?
Je to alchymie a každý den je jiný. Vzbudíte se, všechno je fajn a hraje vám to samo, další ráno máte trochu rýmu, nateklou pusu nebo jste nevyspalý, když dítě probrečelo noc, takže se musíte déle a hodně citlivě rozehrávat. Základem je však poctivost a pravidelnost. Nejen tedy se věnovat nástroji každý den, ale rozvrhnout si síly dopředu. Když vím, že mě čeká těžká nebo technicky náročná muzika, tak se nemůžu před tím „sedřít“ nebo se unavit na fortissimech.
V dobré kondici se udržuji hlavně hlavou, ne množstvím nacvičených hodin, i když pravidelné cvičení je důležité, a to hlavně kvůli zlomu ve čtyřiceti, padesáti, kdy to jde bez cvičení rychle dolů. Hodně přemýšlím o hraní, jak to zní v sále, jak to ještě zlepšit, aby byla hra co nejpřirozenější. Tím že Český rozhlas natáčí většinu koncertů svého orchestru, tak mám možnost zpětné reflexe a sebekritiky. Nejlepší je poučit se na vlastních chybách.
Poznal jste už spoustu dirigentů. Kterých si nejvíc považujete?
Určitě Wolfganga Sawallische a Václava Neumanna, což byl můj vůbec první dirigent.
A trumpetisté?
Maurice André a Adolph Herseth. Ty jsem poslouchal celé mládí a snažil jsem se docílit jejich zvuku. Vždyť právě zvuk je podstatou hudby a ne přehnaná technika. (Pozn. red.: Maurice André, 1933, pracoval do 18 let jako horník, aby se později stal jedním z nejvýznamnějších trumpetistů 20. století. Adolph Sylvester „Bud“ Herseth, 1921, byl prvním trumpetistou Chicago Symphony Orchestra, kde působil v letech 1948 – 2001!)
Ale svět tíhne, jak jste naznačil, k dokonalé technice.
Ano, vyžaduje se bezchybná technika, ale hudbě pak schází lidskost, živočišnost, něco, co mě unáší do jiného světa. To se týká hlavně amerických orchestrů, které hrají dokonale, ale s mým srdcem to nic neudělá. Samozřejmě v Evropě je to jiné, Berlínská filharmonie hraje úžasně. Ale ještě lepší to bylo před dvaceti třiceti lety, v době Karajana, Soltiho, Mehty… Dnes je v tom čím dál tím více konstrukce. Určitě i lidem by se líbilo, kdyby ve hře orchestrů bylo víc emocí, víc přirozenosti.
Traduje se, že nejlepší žesťové nástroje se vyrábějí ve Francii nebo v Americe. Vy však hrajete na rakouskou trubku firmy Schageri Music Instruments. Proč?
Uvědomme si, že na počátku velkého boomu výroby žesťů na přelomu 19. a 20. století byli čeští nástrojaři z Kraslic. Ti se pak bohužel rozběhli do různých koutů světa a hlavně v Americe dělali ty nejlepší trumpety a nátrubky. I v Rakousku vznikla velká tradice. Trumpeta, kterou jsem si pořídil, je vynikající nástroj, ale je to skok do neznáma, protože se na ni u nás nehraje asi čtyřicet let. Opět je to o mém umanutí zvukem. Prostě chci vrátit zvuk trumpetové skupiny a la Talich. Myslíme si, že je to pro orchestr vhodnější třeba už kvůli lepší pojivosti s dřevěnými nástroji a se smyčci. Koneckonců všude v kulturním světě, od Berlína po Chicago, se dnes hraje právě na tento nástroj a pouze muzika od Strausse dál se hraje na břeskné pístové trumpety, které původně přišly z Ameriky. Dnes však i tam přešli na „placaté“ trumpety, na které hrají Brucknera, přičemž Mahlera na pístové nástroje.
Kolik taková placka stojí?
Asi sto tisíc.
To by snad nemuselo být pro naše orchestry nedostupné, je-li v tom takový zvukový rozdíl. Proč jste v roce 2008 průkopníky?
Nenutí je dirigenti a je v tom možná i česká lenost něco měnit, zvykat si na jiný zvuk, trochu jiný způsob hraní, kdy se musí hrát víc melodicky, dechem…
Lze ještě vůbec na trumpetě něco zdokonalovat?
V poledních dvaceti letech došlo k prudkému vývoji. Vyvinuly se nové materiálové směsi, došlo k drobným konstrukčním vylepšením a výsledkem je lepší zvuk, technické ovládání nástroje, ladění. Nečekám však v budoucnu převratné změny. I nadále když budete zkoušet patnáct trumpet, tak jen dvě budou skvělé, výjimečné.
Co životní slogan na závěr?
Cvičit, cvičit… a nezblbnout.
