Jako asi každého žurnalistu i mě překvapila Maria João Pires svým malým vzrůstem a drobnou postavičkou. Ještě větší údiv vzbudila její ochota sejít se k rozhovoru bezprostředně před koncertem. A to se ještě omlouvala, že se musí převléci a že tedy můžeme pokračovat o přestávce… Je pravda, co tvrdí: klavír a celý ten cirkus hudebního průmyslu je jen malým výsekem jejího života bohatého na jiné, snad podstatnější aktivity.
Posluchači, kteří navštívili takřka esoterický večer v Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha, by si měli vážit toho, že viděli a slyšeli Marii João Pires na pódiu. Po japonském turné, které ji čeká v roce 2011, a několika dalších závazcích totiž pianistka hodlá ukončit veškerou koncertní činnost, jež započala před více než šedesáti lety.
Drobná umělkyně s obrovskou vnitřní silou patří k nemnoha ženám, které uspěly v jinak převážně mužském povolání klavíristy. Ale Maria João Pires, narozená v Portugalsku a žijící v Brazílii, je víc než „jen“ klavíristkou, víc než „pouhou umělkyní“. Je především člověkem, který se nedívá stranou, když se setká s utrpením jiných.
Jako sedmiletá už veřejně prováděla Mozartovy koncerty, od devíti studovala konzervatoř v Lisabonu. Měla už za sebou turné po Portugalsku, Španělsku a Německu, když jako šestadvacetiletá zvítězila v prestižní Beethovenově soutěži v Bruselu. To odstartovalo její mezinárodní kariéru: podnikla turné po Evropě, Africe a Japonsku, ale už tehdy citlivá umělkyně cítila potřebu vyvažovat hektický koncertní život dlouhými přestávkami mimo pódium.
Koncertní dráha ji svedla dohromady s nejlepšími orchestry a dirigenty světa: s Montrealskými symfoniky a Charlesem Dutoitem, s Newyorskou filharmonií, s Claudiem Abbadem, orchestry v Berlíně, Londýně, Bostonu, Paříži. V roce 1990 vystoupila Maria João Pires na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky pod Abbadovou taktovkou. Mimo sólové koncerty také intenzivně pěstuje komorní hudbu: se svým partnerem, houslistou Augustinem Dumayem natočila například kompletní houslové sonáty Beethovena, Brahmse a Griega.
Její sólová diskografie je rovněž velmi obsáhlá. V 70. a 80. letech natočila pro Erato komplety Mozartových a Bachových koncertů, oba Chopinovy koncerty, soubor Chopinových valčíků. Od roku 1989, kdy si ji pod křídla vzal Deutsche Grammophon, většinu tohoto repertoáru nahrála znovu. Mezi mimořádné nahrávací výkony je nutné řadit komplet Mozartových sonát, schumannovský disk a komplet Chopinových preludií.
Hodně času a energie investovala umělkyně do projektu kulturního centra v portugalském Belgais. Na farmě o 180 hektarech vznikl s její pomocí útulek pro hudebníky, kteří zde najdou koncertní síň a nahrávací studio, prostor dostávají i umělci z jiných oborů. Pires, sama čtyřnásobná matka, zvala do tohoto střediska děti s problematickým sociálním zázemím a kromě umělecké a výchovné činnosti společně pekli chleba nebo vyráběli olivový olej.
Dnes už o této kapitole hovoří jako o skončené. Při budování centra v Belgais a po spuštění dalšího projektu pro zneužívané děti se Pires dostala do konfliktu se státním aparátem. „Některé země nevidí rády, když jejich občané berou věci do svých rukou a zkouší nové, experimentální věci,“ hodnotí Pires s odstupem situaci, která ji přiměla odstěhovat se do Salvadoru a stát se občankou Brazílie. Prožitý stres vyústil ve vážné selhání srdce s následnou operací. Ostatně v posledním disku Marie João Pires, věnovaném posledním Chopinovým skladbám, najdeme věnování lékařskému týmu, který operaci provedl.
Jste asi jediná, kdo dovolí novinářům, aby kladli otázky těsně před koncertem. Čeká vás náročný recitál – nemáte ani trochu trému?
Někdy ji mívám. Ale koncert je nedílná součást mého života, součást dne, emocionálního rozložení sil, takže nechci měnit zažité rituály jen proto, že večer vystupuji. V den koncertu dělám úplně všechno jako obvykle.
Takže je to rutina? Nebo je pořád každé vystoupení něčím jedinečné?
Nepovažuji to za rutinu, vše má svou hodnotu a význam. Když se moc připravujete, tak zbytečně znervózníte, což není žádoucí.
Příští rok se chystáte ukončit svou kariéru koncertní pianistky. To období trvalo neuvěřitelně dlouho. Cítíte ulehčení? Skončit příští rok byl můj záměr, ale asi se mi to nepodaří, takže své odcházení protáhnu do dvou let. Opravdu cítím potřebu mít život bez klavíru, není pro mě tím nejdůležitějším.
Měla jste vždy ještě jiný život kromě hraní…
Ano, mám rodinu, děti, vnoučata, různé projekty…
Obdivuji, jak jste při takovém povolání dokázala vychovat čtyři děti.
A to jsem je vychovávala sama s pomocí maminky. Když byly malé, cestovaly se mnou, pokud to bylo turné na delší čas.
Když vyrostly, asi nechtěly být muzikanty.
To vůbec, zvolily si úplně odlišná povolání, varovala jsem je včas!
A co se těch projektů týče, portugalské Belgais už jste definitivně opustila?
Ano, protože se to nevyvíjelo dobře. Je to moje chyba, od začátku jsem měla tušení, že to nedopadne, že Portugalsko není ta pravá země, kde by uspěly takto experimentální projekty. Ale šla jsem do toho tvrdohlavě, domnívala jsem se, že jsem dost silná, abych tyto bariéry překonala. Ve skutečnosti jsem tak silná nebyla. Vláda neměla opravdový zájem nás podpořit – ony peníze nejsou všechno. Jsou jen malou částí toho, co znamená výchova, vzdělávání. Chyběla nám spolupráce, účast. Samotný člověk nemůže zvládnout všechno.
Pustila jste se tedy v Brazílii do něčeho podobného?
Začala jsem, ale v malém, věnuji se drobným aktivitám a projektům. Na větší akce potřebuji čas. Až budu volnější a připravená dát tomu víc, tak začnu. Je to pořád to samé – pódium, cestování, hotely… Člověka to unaví. Už nemám tu energii.
Vaše poslední CD je věnováno „pozdnímu“ Chopinovi, dá-li se takto nazvat závěrečná etapa života skladatele, který zemřel v devětatřiceti letech. Objevila jste, co jeho tvorbu v tomto období – tedy léta 1843 až 1849 – charakterizuje?
Je to opravdu zvláštní část díla, něco se tam mění. Je to zvláštní a najdete to i u jiných skladatelů: i když je jejich život krátký, na jeho konci jsou náznaky nové hudby. To je velmi zajímavé. A u Chopina najdete tento názvuk v harmonii, ve stylu, jako by cítil, co v hudbě teprve přijde.
Naneštěstí jsem prodělala velký zánět prstu a jsem po dvou operacích, které mi na dva týdny zabránily cvičit. Tomu jsem musela přizpůsobit program pražského koncertu.
V bookletu CD děkujete kardiochirurgickému týmu, který vás operoval. Jak změnila tato zkušenost vaše vnímání hudby?
Ani ne tak vnímání hudby jako života všeobecně. Otřese to s vámi, vidíte před sebou konec. Takže když se šťastně vrátíte do života, změní se vaše mentalita, preference. Je to dobrá lekce, když ji přijmete.
Jak jste se setkala s violoncellistou Pavlem Gomziakovem, který hostuje na CD i vašich recitálech?
Potkali jsme se na festivalu Schubertiade. Je velmi mladý a já jsem od začátku přesvědčená, že je v něm něco výjimečného. Tak jsem si řekla, že ho podpořím. Hráli jsme několikrát chopinovský program a také Beethovena.
Jaké to je, cestovat na turné s někým, kdo je o tolik mladší? Rozumíte si?
To víte, někdy je to těžké, ale on má své přátele, netrávíme spolu tolik času.
Vyučujete stále mladé pianisty?
Ano, strašně ráda. V Holandsku mám dva studenty, s nimiž pracuji už sedm let, mladé, ale šikovné.
Od jakého věku začínáte?
Na tom mi vůbec nezáleží. Organizuji několikatýdenní mistrovské kursy, tam se sjíždí spousty zájemců a já jsem mezi nimi ve svém živlu.
Kdybyste mohla vrátit čas, zvolila byste si jiné povolání?
Víte, hrozně mě baví dvě věci. Jedna je práce s dětmi – nemyslím klavír, ale hudbu všeobecně. Takové sociální projekty, kdy děti s problémy mohou zpívat ve sboru a věnovat se umění. Adoptovala jsem dva malé chlapce, teď mám doma dva teenagery – takže to mě nutí hledět do budoucnosti. Můj druhý velký koníček je šití a výroba dekorací, práce s látkou, materiálem.
Když jste na pódiu, spoléháte se na momentální inspiraci?
Snažím se otevřít hudbě, atmosféře a publiku.
