Na začátku této sezony se do Vídně přestěhovaly dvě významné osobnosti hudebního světa – dirigentka Marin Alsop a skladatelka Lera Auerbach.
Obě dvě se současně představily na zahajovacím koncertě Rozhlasového symfonického orchestru ORF v prostorách Velkého sálu vídeňského Koncertního domu. Zda šlo v tomto případě o náhodu, byla moje první otázka na novou šéfdirigentku tohoto tělesa. Když jsem jednala s Christophem Becherem, uměleckým ředitelem orchestru, shodli jsme se oba dva na tom, že by bylo úžasné mít u příležitosti zahajovacího koncertu a současně mého uvedení do funkce šéfdirigentky novou skladbu, konkrétně od ženy. A skutečnost, že se Lera Auerbach přestěhovala prakticky ve stejnou dobu do Vídně, tomu přirozeným způsobem napomohla. Lera je velmi pozorná a přemýšlivá, co se týče kvality díla a příležitostí pro ženy, byla to skvělá spolupráce.
V rámci festivalu Wien Modern 2019 vedete mistrovské kurzy. V čem se dirigentky liší od dirigentů? Myslím, že nijak zvlášť. Otázka je, jak vnímají. Pokud je dirigentka ve svých gestech velmi jemná, považují ji za slabou. Pokud je dirigent ve svých gestech delikátní, říká se o něm, že je citlivý. Na workshopu proto hodně mluvíme o neutralizaci gest. Jak můžete být silní, aniž byste byli hrubí, jak můžete být citliví, aniž byste byli zženštělí.
Ruská skladatelka Galina Ustvolskaja jednou k problematice festivalů ženské hudby řekla: Kvalita hudby je důležitá, ne to, zda ji napsala žena či muž. Jak se na to díváte vy? Myslím si, že v ideálním utopickém světě nebudeme hodnotit lidi podle genderové příslušnosti nebo barvy pleti či věku. Být vždy vedoucí dirigentkou je svým způsobem urážka. Práce by měla mluvit za každého z nás. Ale nežijeme v utopickém světě, zatím. Je velmi důležité vytvářet stále více příležitostí, nejen pro ženy, ale obecně pro všechny, kdo jsou v menšině na jevišti, pro skladatele, sólisty v orchestru. Je třeba se na to soustředit tak dlouho, dokud to všichni nepřijmou za své. Osobně si myslím, že se to hned tak nestane. Možná jen v případě, když si všichni řekneme: trvám na tom!
Na tiskové konferenci Wien Modern jste zmínila, že hudba psaná ženami je unikátní, protože ženy sdělují věci, které doposud nebyly řečeny. Čím to je, emocionalitou, schopností vyprávět? Myslím, že je to kombinace obojího, ale je to také životní zkušenost. Ženy mají jinou životní, společenskou zkušenost, starost o rodinu, odpovědnost za ni, výčitky svědomí… To neznamená, že muži tohle všechno necítí, ale jednoduše máme odlišné vnímání. A to je samozřejmě v hudbě žen slyšet.
Máte nějakého oblíbeného skladatele a posloucháte vůbec hudbu, když máte volno? Poslouchat hudbu k odpočinku považuji za destruktivní. Je těžké žít bez hudby, protože nás obklopuje všude. Co se týče soudobé hudby, jsem otevřená všemu. S Christopherem Rousem, který nedávno zemřel, jsme si byli velmi blízcí. Můj první koncert jsem zahájila jednou z jeho skladeb. Řada současných skladatelů patří k mým oblíbeným, ať už je to John Adams, Jimmy MacMillan nebo Jennifer Higdon. Jsem nadšená, že jsem ve Vídni a že mohu poznat další autory. Mezi Spojenými Státy a Evropou je stále velká propast. Proto jsem sem přišla.
Zvláště střední Evropa se příliš soustředí na tzv. Novou hudbu. Někdy mám pocit, že zde existuje až jakási posedlost vážností, seriózností. Americká hudba je často humorná způsobem, který může Evropany pohoršovat. Doufám, že se mi podaří skrze interpretaci americké hudby zdejší publikum trochu otevřít. Přece byste nešla na večeři s někým, kdo absolutně nemá smysl pro humor! Humor je velmi důležitý. Podívejte se na Beethovena, Haydna, Mozarta – pro ně je humor klíčový prvek. Asi bychom se neměli brát tak vážně.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2020.
