Polský barytonista Mariusz Kwiecień dostal do vínku krásný hlas, výjimečnou muzikálnost a podmanivý jevištní vzhled. Jednačtyřicetiletý umělec vystupuje pravidelně již víc než patnáct let v newyorské Metropolitní opeře a jiných renomovaných operních divadlech po celém světě (Lyric Opera v Chicagu, Vídeňská státní opera, Opera Bastille, Royal Opera Covent Garden, Bavorská státní opera, Teatro Real Madrid, San Francisco Opera, Santa Fe Opera a další, včetně Japonska). Je vyhledáván zejména pro své skvělé ztvárnění mozartovských, donizettiovských a belliniovských rolí (především Don Giovanni a Almaviva ve Figarově svatbě, dále Malatesta v Donu Pasqualovi, Belcore v Nápoji lásky a Riccardo v Puritánech); velký úspěch však měl i jeho Marcello v Bohémě a Evžen Oněgin, a v posledních letech Král Roger ve stejnojmenné Szymanowského opeře. V sezoně 2012/2013 přidal ke svým rolím Zurgu v Lovcích perel (Teatro Real) a ovace sklidil v letošním debutu jako Rodrigo (Don Carlo, Royal Opera Covent Garden). V listopadu a prosinci vystoupí znovu v Puritánech v pařížské opeře (v režii Laurenta Pellyho). Minulou sezonu zpíval titulní roli v nové inscenaci Dona Giovanniho v Metropolitní opeře; představení bylo vysíláno v HD rozlišení v kinech po celém světě; letos v říjnu exceloval tamtéž v roli Evžena Oněgina společně s Annou Netrebko (Taťána) a Piotrem Beczalou (Lenský). V Praze vystoupil poprvé v listopadu 2010. Jeho první sólové album, „Slavic Heroes“, vydala v lednu 2012 firma Harmonia Mundi; nahrál i Brahmsovo Německé Requiem s Rotterdamskou filharmonií (DVD, firma BIS). K rozhovoru pro HARMONII se mi podařilo umělce zachytit v Londýně.
Kdy jste si uvědomil, že máte výjimečný hlas a mohl byste se stát zpěvákem z povolání? Začátek mé kariéry byl velmi nejasný, protože jsem neměl operu rád a operním zpěvákem jsem nechtěl být – ani jsem nevěděl, jestli mám správný druh hlasu. Miloval jsem sborový repertoár, oratoria a ranou barokní hudbu – poslouchal jsem hodně Monteverdiho a Palestrinu, a zpíval ve sboru. Když mi však bylo 16–17 let a můj hlas se začal měnit, moji učitelé si uvědomili, že hlas je docela pěkný a mysleli, že bych měl zpěv studovat. Stále jsem však neměl operu rád, ale šel jsem přece jen na zkoušky a v mé skupině jsem byl nejlepší – což bylo pro mne velké překvapení! Po dvou letech na hudební akademii v Krakově – bylo mi tehdy 18–19 let – jsem vyhrál menší soutěž v Polsku, v písňové kategorii. Tam jsem se setkal s polským basistou Danielem Borowským, jehož učitelem byl Włodziemierz Zalewski ve Varšavě. Když jsem mu pak byl představen, pan Zalewski mi řekl: „Poslyšte, já nevím, jak daleko to chcete se zpíváním dotáhnout, ale alespoň vás naučím, jak v profesi přežít!“ Takže pak jsem strávil tři roky ve Varšavě.
Soutěže údajně nemáte rád. Ale soutěž Belvedere ve Vídni, které jste se také zúčastnil, byla pro vás důležitá? Ano, ta opravdu byla, ale soutěže nenávidím dodnes! Na Belvedere jsem nevyhrál ani první, ani druhou, ani třetí cenu – vyhrál jsem cenu Vídeňské státní opery, cenu Hamburské státní opery a mediální cenu. Výsledkem bylo angažmá ve vídeňské Kammeroper, kde jsem zpíval v Cimarosově Il matrimonio segreto. V jednom představení mě pak uslyšel manažer z Columbia Artists v New Yorku; po představení za mnou přišel a pozval mě do Spojených států na předzpívání. Samozřejmě jsem tam brzy odletěl a ve 24 letech jsem už začal pracovat v Met.
Vaší první rolí v Met byl Kuligin v Káti Kabanové. Ano, byla to malá role – Kuligin má opravdu jen pár slov – ale byl jsem tak nervózní! Na základě této inscenace jsem však dostal angažmá do Lyric Opera v Chicagu, zpívat v Komediantech. (Smích.) Takže Kuligin byla pro mne šťastná role!
Před deseti lety jste řekl, že budete zpívat všechny mozartovské role, které jsou vhodné pro váš hlas, stejně jako donizettiovské role, dále Oněgina a Marcella – a svým plánům ohledně repertoáru, který jste chtěl zpívat v různých fázích své kariéry, jste zůstal věrný, neboť tyto role zpíváte dodnes, po celé Evropě. Podle mého nejlepšího vědomí jste však nezpíval Giovanniho v Itálii. Zpíval jsem ho tam, ale jen jednou – na malém festivalu v Rieti, kde jsem zpíval i ve Figarově svatbě. Dirigoval Kent Nagano, byl to také jeho první festival. Ale je pravda, že v Itálii dnes nezpívám – trh tam pro mne nějak nefunguje. Vystoupil jsem i ve Florencii v Teatro Comunale, v milánské La Scale a ve veronské Aréně, ale atmosféra nebyla jaksi zcela v pořádku, a nevypadá to na to, že bych se do Itálie brzy vrátil.
Nicméně jste vždy chtěl zpívat Verdiho… Být verdiovským zpěvákem je sen každého polského zpěváka! My chceme zpívat Verdiho, Pucciniho, celý velký repertoár – nechceme zpívat Mozarta. Když jsem začal zpívat Mozarta, moji polští kolegové mi říkali, „No, ty vlastně nejsi operní zpěvák, protože Mozart není opravdový operní skladatel.“ I dnes si řada polských zpěváků myslí, že pokud nezpíváte Verdiho, nejste „opravdový“ operní zpěvák.
Kdysi jste řekl, že nebudete zpívat Posu, dokud nebudete ve zralejším věku. Co myslíte, že jste schopen do této role přinést dnes? Posa nebyl problém mé lidské zralosti – můj hlas potřeboval jednoduše víc času. Nejsem dramatický baryton, můj hlas je plný, lyrický baryton. Pokud začnete zpívat velké a náročné role příliš brzy, role, ve kterých je plno vysokých tónů, které potřebují dokonalou kontrolu dechu… je to na hlas příliš. Chtěl bych zpívat i za deset, patnáct a možná i za 20 let! Donizettiovské a mozartovské role mi daly dostatek důvěry, a teď se pomalu blížím k novému, verdiovskému repertoáru.
S kterými dirigenty a režiséry pracujete obzvlášť rád? Nemám ani oblíbené zpěváky, ani dirigenty nebo režiséry. Mám rád všechny, kteří jsou natolik chytří, aby vytvořili něco velkého (smích)! Pracoval jsem už s mnoha skvělými muzikanty, ale vždycky nemusíte mít opravdu vynikající zpěváky nebo dirigenty, pokud společnou prací dosáhnete něčeho tvůrčího, a pokud je to navíc neuvěřitelná zábava.
Zpíváte každoročně v Met a zpíval jste i na dalších prestižních operních scénách v USA. V Evropě se vracíte pravidelně do Teatro Real v Madridu a také jste zpíval několikrát v londýnské Royal Opera Covent Garden a v Mnichově – ale ne tak často v Berlíně, Hamburku nebo ve Vídni. Ve Vídni zpívám – vystoupil jsem tam v Puritánech, v Donu Giovannim a v Nápoji lásky. V této sezoně se vracím jako Oněgin a máme další plány i do budoucna. Německo je něco jiného – nedávno jsem byl pozván do Berlína a do Hamburku, ale neměl jsem jednoduše čas. Ale zvláštní vztah mám k Mnichovu – to je město, které miluji. Nějak prostě odpovídá mým představám, jak má město vypadat – je moderní, ale také dost konzervativní, klidné a krásné. A po ulicích tam jezdí fenomenální auta!
Máte zřejmě rád auta… Miluji je! (smích) Nesnáším ale malá a rychlá auta. Mám rád limuzíny – krásné, čtyřdveřové sedany s fantastickými motory, s velkou rychlostí a luxusními interiéry (smích). Počínaje Maserati, přes Infiniti auta z Japonska až po velkou německou trojici BMW, Audi a Mercedes – to jsou vozy, které miluji!
Vracíte se pravidelně i na polské operní scény, zejména do Krakova. Je pro vás důležité zpívat v Polsku? Samozřejmě! Jak jsem říkal, Poláci nejsou blázni do Mozarta – nepovažují jeho díla za „skutečnou“ operu, nýbrž za něco mnohem lehčího. Ale když jsem jim Mozarta jaksepatří představil, začali ho milovat. A navíc je pro mě důležité vystupovat v Krakově proto, že v budoucnosti se možná budu snažit se tam usadit. Možná že bych tam chtěl mít operní školu, možná že bych chtěl být ředitelem tamější opery, možná že bych tam dokonce mohl otevřít malou operní scénu – kdo ví? Zatím jen spekuluji.
Chcete-li něco takového udělat, potřebujete dobré sponzory a znalosti. Nějaké znalosti už mám, a doufám, že jich získám ještě víc. Dobré sponzory získáte, pokud máte dobré jméno, pokud si lidé uvědomují, kdo jste. To je tedy důvod, proč je pro mě nutné mít jméno i v Polsku. Zpívám také ve Varšavě, protože je to hlavní město země, ale ne příliš často. Je mnohem snazší vracet se jako umělec do Krakova, protože tam část roku žiji. Momentálně tam trávím jen asi dva měsíce v roce, ale v budoucnosti tam určitě strávím víc času, protože, inu … pracuji tvrdě už 17 let, cestuji po celém světě, a čas od času potřebuji trochu klidu!
V Polsku jste zpíval řadu různých rolí, ale zatím jste tam nevystoupil v Szymanowského opeře Král Roger. Roli jste zpíval v Paříži (2009) a v Madridu (2011) – obě inscenace režíroval Krzystof Warlikowski; pak jste ji zpíval v Santa Fe a v Bilbau. Čili za poslední čtyři roky jste vystoupil ve třech různých inscenacích této opery, ale nikdy v Polsku. Ano (usmívá se), ale příští rok bude inscenace z Bilbaa na programu v Krakově! Je to velmi silná, krásná, barvitá inscenace, kterou režíroval také Polák, Michal Znaniecki. Pak ji v sezoně 2014/2015 bereme do Londýna, a v roce 2016 do Chicaga, což je pro mě důležité – v Chicagu je početná polská komunita.
Přinesl rozdíl mezi těmito inscenacemi nějaké konkrétní výzvy nebo problémy? Král Roger je vždy výzvou, pro každého v inscenaci. Pro dirigenta, protože hudba této opery je pro orchestr velmi obtížná… Opera je obtížná i pro režiséra – je těžké ji inscenovat logicky. Mnoho Poláků se domnívá, že je to všechno o Ježíši Kristu a náboženství a já jsem absolutně proti tomu, naprosto s takovým názorem nesouhlasím. V této opeře je hodně homosexuálních vlivů a tolik složitých psychologických aspektů charakteru… Udělat dobrou inscenaci proto není snadné. A tato opera je náročná i z vokálního hlediska – orchestr je obrovský, orchestrace velice hutná, a proto musí být hlas během celé opery tvořen a zkoordinován tak, aby se nesl přes orchestr. Král Roger se navíc obvykle hraje bez přestávky, a vzhledem k tomu, že má tři dějství, opravdu musíte vědět, jak roli uzpívat.
Je to skutečně skvělá opera, a přesto je Szymanowski mimo Polsko stále míň znám, než si zaslouží být. Kdyby byl Szymanowski Rus, byl by daleko známější! Poláci, žel, skutečně nebojují za své vlastní – nebojujeme za naši hudbu, a naše poezie je mimo Polsko také téměř neznámá… A pro většinu mých krajanů je dost těžké milovat vážnou hudbu, natož Szymanowského. Líbí se jim prostá hudba a Szymanowski je rafinovaný – je to skladatel pro speciální diváckou obec. Řadoví polští diváci operní hudbu příliš nerespektují a ani nás zpěváky nemají nijak moc v lásce. V Německu, v Anglii a v Americe je to úplně jinak!
Vzhledem k tomu co mi říkáte, jaký je v současné době celkový stav hudebního vzdělání v Polsku? Žádné pořádné vzdělání tam dnes není, ani v hudbě, ani v umění. Například klasická hudba v povědomí mladší generace v Polsku v podstatě neexistuje, což je strašné! Když mi bylo 7 nebo 8, ba dokonce i 12 nebo 14, měli jsme jednou týdně hudební výchovu – museli jsme zpívat ve sboru, hrát na zobcovou flétnu a na klavír. Byly to jen základy, neříkám, že jsme všichni byli virtuosové! Měli jsme i hodinu výtvarného umění a museli jsme umět udělat něco vlastníma rukama, třeba ptačí budku. Ale současný stav věcí v Polsku je hrozný. Jak můžeme očekávat, aby lidé bez nějakého základního vzdělání věnovali uměleckým událostem alespoň trochu pozornosti?
Pracujete často v USA, kde tisk věnuje hodně prostoru otázkám mládí a krásy. Četla jsem například recenze, ve kterých kritici komentovali především váš vzhled. Považujete tento postoj za zbytečně mělký, ba nemístný, anebo berete takové recenze „sportovně“? V amerických recenzích jsem četl tolik neuvěřitelných věcí – skvělých, hrozných i směšných. V době, kdy klasická hudba v zápase prohrává, nemůžeme přece doufat, že vyhrajeme, pokud…
Myslíte si opravdu, že bitva je už ztracená? Možná že ještě ne, ale nejsme to nejoblíbenější umění – hudba je vždycky popelka! Co kritici někdy píší, je pod únosnou hranicí – někdy je skutečně těžké přijmout, jak jsou nevědomí. Proč nepředstavit zpěváky, dirigenty a orchestry z uměleckého hlediska – je to přece důležité jak pro budoucnost našeho umění, tak pro místo kritiků na trhu! Bez umění nebudou mít práci.
Občas se snažím recenze nečíst – vzpomínám si například, že jsem o sobě četl, že jsem byl „nejlepší, fenomenální, fantastický“, a jiný kritik psal o stejném představení, že jsem byl „úplně bez šarmu, nezpíval dobře a vypadal hrozně“. A já jsem si říkal – můj ty Bože, jsem někde mezi? Kde jsem, kdo jsem? Pokud budou lidé číst něco takového, nebudou chtít na představení přijít. Jistěže existují recenzenti, kteří opravdu vědí, co psát a píšou vždy dobře – ne třeba úplně pozitivně, ale nicméně dobře…
Chápou podstatu věci, ať už je to hudba nebo samotný výkon. Přesně tak.
Co byste radil mladým zpěvákům na začátku jejich kariéry – nejen v Polsku, ale i jinde na světě? První věc je hlas, samozřejmě. Druhá věc je vášeň, ale ne typu „Já chci zpívat“ – to ne. Pokud chce zpěvák opravdu něco vytvořit, musí sebou hodit a naučit se jazykům, naučit se hrát a naučit se správnému stylu, ať už zpívá Mozarta, Rossiniho nebo Verdiho. Někteří mladí zpěváci se nechtějí učit jazyky – myslí si, že pokud budou umět trochu a nglicky nebo italsky a tak dále, bude to stačit. Ne – zpíváme v italštině, němčině, ruštině, ve francouzštině, v češtině, a dokonce i v polštině, a proto je studium jazyků naprosto nezbytné. A nejde jen o zpěv – zpíváme text, ztvárňujeme postavu, jsme v divadle. To je důvod, proč je pro mě divadlo někdy důležitější než opera. Miluji být na jevišti, ale ne vždy kvůli zpěvu – mám však hlas a zamiloval jsem se do opery, takže obě věci se nějak sešly. Proto bych radil každému mladému zpěvákovi být dobře připraven, protože někdy může méně dobrý hlas přinést daleko víc než fenomenální hlas, za kterým je ale líný člověk!
