Narodil se v Krakově. Začínal v Poznani a Varšavě. Kariéru udělal v operních domech New Yorku, Paříže, Londýna či Vídně. V listopadu zavítá do Prahy. Barytonista Mariusz Kwiecień.
Hvězdy světových scén dostávají v rozhovorech občas prapodivné otázky. Jednu takovou dostal před časem i Mariusz Kwiecień. Jaké můry v noci tíží sólistu prestižní newyorské Metropolitní opery? Odpověď ovšem dala tušit, že otázka nebyla zase tak úplně z rodu zbytečných. „Slyším, že orchestr hraje předehru. Jsem v kulisách. Vím, že musím vyjít na scénu a začít zpívat. A v tom momentě si uvědomím, že neumím text. Nevím, co mám zpívat, ani co je to za operu, ale stojím v kostýmu a zmocňuje se mě strach. Tehdy se vzbudím.“ Barytonista si dobře pamatuje, že něco podobného se mu stalo nejen ve snu. „Bylo to jen jednou, na počátku mé kariéry – v hudebním divadle Roma ve Varšavě. Zpíval jsem roli Papagena v Mozartově Kouzelné flétně. Byla to nějaká zkrácená verze pro děti a představení začínala v 11 hodin dopoledne, což je pro zpěváka fatální hodina. Odehráli jsme těch představení mnoho a mne jednou zradila rutina. Měl jsem říct něco ve stylu: A nyní milé děti přichází Královna noci… A v té chvíli se mi úplně vykouřilo z hlavy, co má být dál. Začal jsem mluvit sám nevím o čem. V hledišti bylo několik mých dobrých známých, kteří mě v tom kuse viděli už několikrát a docela dobře se bavili.“ Problém byl ovšem v tom, že zpíval polsky. „O mnoho jednodušší je improvizovat na polské scéně německy nebo francouzsky. Potom mohu říkat, co slina na jazyk přinese, dokonce beze smyslu, aby to znělo jako ‚Parlamultrufulerasamenapatorale‘ či tak nějak podobně. Nikdo se nezorientuje.“ Proto, jak přiznává, snaží se v Německu nezpívat německy, ve Francii francouzsky a tak dále, protože jinak je třeba v havarijních situacích vymýšlet něco smysluplného.
Hlas a vztah ke zpěvu zdědil po předcích. „Strýček má pěkný baryton a zpívá v krakovském sboru. Babička je k ‚nepřekřičení‘ v kostelních sborech. Teta dokonce když mluví, tak zvoní sklo v příborníku, což teprve když zpívá. Maminka hraje na housle a při lepení pirohů si tenkým sopránkem notuje. A táta celé dny prozpěvuje písničky, ke kterým si sám vymyslel text. Jak vidno – každý dal kousek mému hlasu.“
Studium zpěvu na hudební akademii bral Mariusz Kwiecień zprvu jako únik před vojenskou službou. První léta studoval v Krakově, později ve Varšavě. Debutoval v Poznani, začal pracovat v již zmíněném divadle Roma.
Z Varšavy zamířil do New Yorku, na Lindermannův vzdělávací program při Metropolitní opeře. Peníze na cestu si vydělal během osmnácti pohostinských účinkování ve Vídni. Otevřela se mu tím cesta na vrchol, ale ta nebyla nijak snadná, jakkoli se to zpočátku zdálo. „Přijel jsem 
do New Yorku před Štědrým dnem a účastnil jsem se otevřených náslechů. Byl jsem ve Spojených státech dva týdny a vrátil jsem se nadšený. Především proto, že se mi podařilo udělat velký skok – přímo z prken divadla Roma do Metropolitní opery. Když jsem se dozvěděl výsledky zkoušek, volal jsem okamžitě domů a křičel do sluchátka: Mami. Jsem v nebi! Ale když jsem potom v září nastoupil do školy MET a začal mi obyčejný život, klesl jsem na duchu. V noci jsem nemohl spát, protože mě neustále budily sirény záchranek. Ubíjela mě všudypřítomná klimatizace, byl jsem sám a zdeptaný. Navíc jsem měl problém s angličtinou. Něco jiného je mluvit anglicky čas od času a něco jiného telefonovat do úřadu nebo vyřizovat problém s telefonním účtem. Po několika měsících jsem se chtěl vrátit.“ Měl pocit, že mu všichni házejí klacky pod nohy, ale zachránila ho hrdost a ambice. „Ve škole při Metropolitní opeře se s mladými zpěváky nikdo nemazlil. Od rána do pozdního odpoledne byly stále lekce zpěvu, dikce, jazyků. A večer jsem hrál malé role v představeních. Být denně dvanáct hodin v divadle, to bylo nad mé síly. Pracoval jsem příliš těžce a nikdo mě nešetřil. Když jsem si začal klást podmínky, odmlouvat, sám si určovat program vokálních studií… zjednodušeně, když jsem se začal chovat jako rozmazlená hvězda, můj ředitel líčil ředitelům jiných oper, že se se mnou těžko spolupracuje. O to víc ovšem chtěli slyšet, jak zpívám. A protože jsem zpíval dobře, dostával jsem stále více nabídek k práci. Moje pozice byla silnější a situace se automaticky zlepšovala.“
Osamělost krakovského rodáka v mnohamilionové metropoli trvala do té doby, než poznal Greenpoint, polskou čtvrť v Brooklynu. Je to místo, kterému se mnoho polských přistěhovalců vyhýbá. „Právem,“ říká Mariusz Kwiecień, ale hned dodává: „Vše závisí na tom, co člověk očekává. Greenpoit připomíná malé provincionální městečko se všemi jeho vadami i přednostmi.“ Ve středu polské „vesničky“ si našel milou restauraci – Christina‘s (2. Avenue č. 606), která se zakrátko stala zpěvákovým druhým domovem. Trávil tam každou volnou chvíli. A nebyl sám. „Majitelka, paní Krystyna, dokázala vytvořit atmosféru, která přitahovala polskou inteligenci. Nad tradiční polskou kuchyní tu bylo možné rozmlouvat s hudebníky, spisovateli, fotografy či herci.“
Rád ovšem zůstává věrný Polsku a rodnému městu. „Nikdy jsem doopravdy z Polska neodjel. Koupil jsem si byt v Krakově, ze kterého jsou při dobrém počasí vidět Tatry. Zařizoval jsem si ho srdcem. Cožpak bych to dělal, kdybych tu nechtěl žít? Ale mám zrovna svých pět minut slávy. Dostávám nabídky z nejlepších operních domů na světě. Vážím si toho. Mým snem bylo vždycky párkrát do roka zpívat v nejprestižnějších sálech světa a po zbytek si klidně žít v Krakově a cestovat. Tenhle sen se mi už splnil.“
Časté cestování za prací přináší ovšem i nezbytnou samotu. Té se Mariusz Kwiecień nebojí. „Jsem rád sám. Ovšem osamělý se nikdy necítím. Platím obří telefonní účty, protože ať jsem kdekoli, každý den pravidelně telefonuji mámě a přátelům do Krakova. Vedle toho mám svůj svět – knihy, kresby, fotografie.“ Z hlediska nadváhy zavazadel přepravovaných v letadle je to ovšem tragédie, protože mnoho z oblíbených věcí si zpěvák vozí sebou po světě.
Cestování patří k údělu pěvecké hvězdy. S aklimatizací na novém místě nemívá polský barytonista problém: „V moderních luxusních hotelích mne vždy něco zaujme – detail, tvar křesla, pohled z okna… tehdy se chopím tužky a maluju.“ Druhou jeho vášní je fotografování.
Recenzenti chválí Mariusze Kwiecieně za kvalitu hlasu, eleganci interpretace i za herectví. Jeho hlas bývá označován za „sexy“. Není jediným polským zpěvákem, který uspěl ve špičkových domech současnosti, a dokonce ani jediným, kterým uspěl v samotné Metropolitní opeře, ale je považován za nejúspěšnějšího ve svém oboru. Tuzemské publikum mohlo jeho přednosti ocenit zatím jen zprostředkovaně, při přímých přenosech z Metropolitní opery.
Jeho trasy vedou napříč kontinenty, ale přesto přiznává, že nejraději zpívá na starém kontinentu. „Většina evropských měst mi připomíná Krakov, který zbožňuju.“ V Praze bude sice jen na skok, ale mohlo by se mu tu líbit.
Ovšem ani v Polsku není častým hostem. Před časem musel dokonce odpovídat na otázku, zda se neobává, že doma upadne v zapomnění. Odpověď byla otevřeně upřímná, jak to už v případě Mariusze Kwiecieně bývá: „Zapomenut nemůže být někdo, kdo není známý. Možná kdybych si obarvil vlasy na červeno, zazpíval dva nebo tři tenorové hity v diskotékovém aranžmá, urazil někoho z poslanců, pak bych získal popularitu… na dva tři týdny. Později by připadala v úvahu účast v televizní show typu Big Brother, několik nadávek a … popularita by byla zaručena. Vzpomínám si, že jsem před časem souhlasil s rozhovorem pro jeden dámský magazín. Nechal jsem se fotografovat na varšavském letišti a několik minut jsem rozmlouval s velmi milým novinářem. Nicméně, ze čtyř otázek položených opernímu pěvci se tři týkaly sexuálního života. Za takovou popularitu pěkně děkuji.“
Otevřenost a vstřícnost barytonistovi opravdu nechybí, ani na scéně. I když je někdy chápána jako jeho slabina či nedostatek. „Když zpívám o lásce, hledám zrakem kontakt s publikem, aby mé pocity vyjadřované hlasem mohly ušima vejít do srdce. Lidé v prvních řadách jsou tím ale zaskočeni, neví, jak se mají chovat, utíkají pohledem. Bojí se takové otevřenosti.“
Kdysi se nechal slyšet, že prostě musí vyjít na scénu a zpívat – třeba nahý. Byl to jen takový mladický výkřik? „V dnešní době se v opeře víc cení režisér, autor kostýmů a dirigent než zpěvák…. Krásného zpěvu si nikdo nevšímá.“
Nelituje, že je barytonem, a ne tenorem, který je obecně víc ceněný. „Jsem šťastným majitelem nejsexuálnějšího mužského hlasu.“
Mariusz Kwiecień (1972) účinkuje v nejprestižnějších operních divadlech a s nejlepšími symfonickými orchestry Evropy, severní Ameriky i Asie. V newyorské Metropolitní opeře zpíval v posledních letech zejména Marcela v Pucciniho Bohémě, Silvia v Leoncavallových Komediantech, Enrika v Lucii z Lammermooru od Donizettiho, Almavivu ve Figarově svatbě a Guglielma v Mozartově Così fan tutte. V londýnské Covent Garden účinkoval mimo jiné jako Germont ve Verdiho Traviatě. Pařížská Opera Bastille jej hostila v Donizettiho Nápoji lásky, kde se ujal partu Belcora, v Palais Garnier zpíval titulní part Čajkovského Evžena Oněgina. Ve stejné roli ho mohlo vidět publikum moskevského Velkého divadla a mnichovské Bayerische Staatsoper. Účinkoval v ženevském Grand Theatre i milánské La Scale.
Proslul také jako Mozartův Don Giovanni. Tento part zpíval v londýnské Covent Garden, vídeňské Staatsoper, v Tokiu (pod taktovkou Seiji Ozawy) i v Bilbau, a také ve Varšavě i v Krakově. Jako Dona Giovanniho jej angažovalo i několik amerických domů – San Francisco Opera, Houston Grand Opera, Santa Fe Opera, Seattle Opera (tam byla jeho kreace poctěna titulem Umělec roku 2007). Pravidelně zpívá na recitálech v prestižních sálech po celém světě.
