Marko Ivanović o tom, co má smysl

Jaký byl pro vás první rok brněnského působení? Do jisté míry samozřejmě seznamovací, člověk se snaží zjistit, co funguje, co nefunguje, co by se dalo a nedalo zlepšit. Měli jsme možnost s Jiřím Heřmanem začít plánovat premiéry následující sezony, a tím pádem jsme mohli ovlivňovat víc věcí.

Co funguje a co nefunguje? Nechci být v tuto chvíli soudcem, ale myslím, že se nám podařil etablovat systém edukativních projektů, které v Brně dosud systematicky nefungovaly. Taky jsme si dali za cíl zařadit do repertoáru soudobou hudbu, a tím nemyslím Martinů, ale skutečně soudobou hudbu. Chceme uvést v každé sezoně nějaký z titulů, který dnes patří k běžnému světovému repertoáru a zároveň není starší zhruba dvaceti let, což je případ Powder Her Face.

Taky se podařilo, což ale není naše zásluha, navýšení platů v brněnské hudební sféře. Město přidalo peníze jak filharmonii, tak divadlu. Ale musím říct, že tam byla i ve srovnání s jinými českými divadly a orchestry dlouhodobě podfinancovaná situace, hráči nedosahovali ani na tabulkové mzdy v rámci odpracovaných let, což bylo na pováženou. Jsme rádi, že už se to blíží normálu.

Projevilo se to nějak v pracovní atmosféře? Zásadní navýšení přijde teď v lednu, ale už tam proběhlo jedno dílčí navýšení a říkali mi muzikanti, že to je najednou přece jen jiný pocit chodit do práce. Ale musím vám říct, že na práci orchestru nebo sboru jakákoli frustrace absolutně nebyla znát. Samozřejmě ji každý v sobě měl, ale je tam spousta lidí, kterým jde primárně o hudbu a kvalitu navzdory všemu, až je to obdivuhodné. Orchestr navíc prošel v posledních letech celkem zásadní generační proměnou, je v něm dost mladých lidí, čerstvě nabitých ze školy a má to inspirativní vliv i na ostatní, u kterých je nebezpečí nějaké rutiny. Ale pozor, nerad bych hráče dělil na starší a mladší, to nesouvisí s věkem.

Zmínil jste edukativní programy, můžete o nich říct něco víc? V letošní sezoně už fungují, ke každé premiéře máme připravený Krok za oponu a jedná se o osm akcí v sezoně. Dvě jsou zaměřeny na dětské publikum, tři na středoškolské a tři na dospělé publikum. Odehrávají se na scéně, kde je publikum, orchestr i sólisté a režisér a garantem jednotného rámce jsem já. Vy­cházím ze zkušeností, které jsem nabral v České filharmonii. Školy o programy mají zájem a vím, že je to nutná investice, která se instituci vrátí třeba za deset let.

Pět let jste působil jako šéfdirigent Ko­morní filharmonie Pardubice, ale i v téhle době o vás možná bylo víc slyšet jako o operním dirigentovi… Víc jsem se věnoval orchestru, ale zřejmě byly moje operní projekty víc vidět, nebo byly víc ve sféře vašeho zájmu, ale jel jsem v obojím režimu. Teď se musím zase učit. Operní provoz je speci­fický, jiný než v komorním orchestru, kde jsem si za ta léta vybudoval repertoár, způsob práce. Tady jsem zase na půdě, kde musím spoustu věcí pro sebe objevit, najít si know-how.

Čeho konkrétně se to týká? Například ekonomiky zkoušení, jakým způsobem předplánovat zkoušky, s jakým předstihem vše řešit. Symfonický orchestr nazkouší program, odehraje a začne pracovat na dalším. V opeře se tituly střídají, musím počítat s opra­šovacími zkouškami, je tu otázka, za jak dlouho je orchestr schopen ten který kus zapomenout… Existují samozřejmě ustálená pravidla, kterými daná instituce žije několik let, ale člověk je musí trochu zpochybňovat nebo si na ně utvořit svůj vlastní názor, jestli jsou skutečně efektivní.

Zmínil jste ještě hudbu soudobou. Jaké jsou plány v tomto směru? V této sezoně je to zmíněná Powder Her Face, v příští sezoně plánujeme Lásku na dálku (L’Amour de loin, red.) finské skladatelky Kaiji Saariaho. O další sezoně bych ještě nerad mluvil, ale snažíme se oslovovat i české skladatele s nabídkou komorních titulů do Reduty, zaháji­li jsme jednání s Michalem Nejtkem nebo brněnským rodákem Františkem Chaloupkou, představiteli mladé, ale už zku­šené skladatelské generace. Můžeme se opřít po této stránce o dost zdatný orchestr, protože řada lidí se soudobé hudbě aktivně věnuje. V Brně existuje pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra soubor Brno Contemporary Orchestra, jsou to vesměs lidé, kteří hrají i v opeře a jejich zkušenosti jsou hodně znát. Když jsme přenášeli můj Čarokraj z Prahy do Brna, šla spousta věcí rychleji, jsou zvyklí číst složitější zápisy.

U českých orchestrů někdy panuje určitá neochota nebo despekt k soudobým partiturám… Přesně, v Brně se možná proje­vuje i určitá hrdost na všechny Janáčky, Josefy Bergy, Piňose, Ištvány, samorosty 20. sto­letí a zároveň osobnosti, které mají zvuk i jinde než v Brně. Mám pocit, že vztah k soudobé hudbě je v Brně méně zatížený předsudky.

Nechci z vás tahat negativa, ale je něco, co jste chtěl uskutečnit během prvního roku v Brně, a zjistil jste, že to z nějakých důvodů nejde? Jako v každém tělese máte lidi, se kterými si rozumíte a se kterými si naopak nerozumíte. Někteří jsou ochotní si věci vyříkat a někteří se na vás usmívají a pak píšou stížnosti. Tohle mi vadí, ale v divadle to tak bohužel bývá, spousta drbů a mírné hysterie kdykoli se něco nepovede. Brno je navíc menší než Praha, lidi jsou tu víc provázaní osobně i profesně. Tohle člověk musí nechat plavat, nebo se k tomu postavit. Ale jsem tam rok, stále se seznamuji a přišel jsem v relativně dobré době. Před tím se často střídali šéfové a nikdo z nich neměl šanci něco vybudovat. Teď všechno nasvědčuje tomu, že nastává určitá stabilita, a to lidé oceňují. Dochází k pozitivním změnám, radnice je nakloněná opeře, uskutečnila se řada propagačně veřejných projektů, open air koncertů, projekt otevřený dům, kdy si lidé mohli projít divadlem.

Jaký měly ty akce úspěch? Přišlo hodně lidí, samozřejmě člověk neví, jaký to bude mít efekt v budoucnu, ale faktem je, že podle nejnovějších statistik divadlo za posledních pár let výrazně zvýšilo tržby, návštěvnost roste, zvyšuje se počet představení, takže jsme pozitivně naladěni. Brno má to specifikum, že pokud jde o Národní divadlo, má velmi početnou diváckou základnu v baletu, v opeře už tolik ne. Ale je to všechno relativní, opera má kapacitu přes tisíc míst, takže pokud by přišli lidé, kteří by zaplnili Stavovské divadlo, máte pocit, že je poloprázdno. Což se nám nestává příliš často, ale jen chci říct, že naplnit tu kapacitu není snadné. A velkým prubířským kamenem bude příští sezona, v níž nesázíme na tituly všeobecně známé, ale jsou to vesměs lahůdky. Nikoli těžko stravitelné nebo úplně neznámé kusy, ale méně známé věci slavných autorů.

Můžete už teď říct, o jaké tituly se jedná? Odtajníme je na naší další programové novince, na koncertě, kde budeme každoročně seznamovat publikum s příští sezonou vybranými kusy z chystaných děl.

Takový byl i váš inaugurační koncert. Přesně tak, ukázalo se, že je to dobrý model, který, přiznávám, není původní. Něco podobného, ale jinak koncipovaného mají i v Ostravě. Chceme z toho vytvořit určitou tradici, takže ještě než proběhne oficiální tisková konference k nové sezoně, naše publikum se to dozví 26. února na Koncertě k sezoně 2016/2017.

Jaké jsou plány s Janáčkem? No ano, Janáček k divadlu patří! V každé sezoně se uvádí nová inscenace nebo oprašuje stará úspěšná. Narážíme na všeobecnou chorobu českých divadel, a to je slabá návštěvnost Janáčko­vých oper. Na Janáčka se moc nechodí, respektive přijde se na prvních pár repríz a pak zájem slábne. Možná je to dané tím, že v jeho pozdních operách nejsou belcantové árie, které si potom můžete broukat ve vaně, ale je to skvělé divadlo. A pak vyvstává otázka, jestli návštěvník chce celkový divadelně-hudební zážitek, nebo zda se chce nechat ovívat libými tóny. A kromě předsudku je to určitou kultivovaností vkusu. Z toho důvodu jsem tak zaťatý k edukativním programům, čímž nemyslím jenom výchovu dětského publika, ale obecně bychom se měli všichni vzdělávat a kultivovat v tom, kde je kvalita a kde není.

Ještě jsme do Janáčka nedorostli? Já to tak nechci říkat, je to legitimní názor. Někdo nesnáší baroko, někdo Janáčka. Spíš nedovedu pochopit, že například Jenůfa by mohla někomu připadat hudebně provo­kující, šokující nebo špatně stravitelná. V tomhle případě jde podle mého opravdu o předsudek.

Věřme, že se vám ho bude dařit zmírňovat. Musím říct, že brněnské publikum nás zatím překvapuje jen pozitivně. Jiří Heřman vloni přenesl inscenaci Martinů Her o Marii do Brna, všichni předpokládali, že jde o riskantní počin, a ukázalo se to být jako jedna z nejnavštěvovanějších inscenací vůbec. Říkám si, čím to je, jestli se potkala šťastná konstelace v dobrou dobu, jestli je to duchovním námětem, nevím. Ale v Brně, to je dobrá věc, funguje hodně šuškanda, pokud je nějaká inscenace výrazně dobrá, lidi si o tom mezi sebou řeknou a návštěvnost začne růst.

Pár otázek k edukaci pod hlavičkou České filharmonie, která funguje od roku 2006… Už takhle dlouho? Vidíte, začalo to, když jsem ještě na škole úzce spolupracoval s Pražským studentským orchestrem, a tehdy přišel Petr Kadlec s nápadem vytvořit právě s tímto orchestrem edukace, z čehož se postupně vyvinul model, kterého se držíme dodnes. Celý projekt se zprofesionalizoval, jsme v ideální pozici, kdy Petr má pod sebou celé edukativní oddělení České filharmonie, které vyvíjí činnosti v mnoha směrech, je zaměřené na malé děti i dospělé publikum. První cyklus měl čtyři koncerty a posledním koncertem byla Novosvětská symfonie, takže jsme jej pojmenovali Čtyři kroky do nového světa, což nám zůstalo. Každý koncert je zaměřený na jednu, z našeho pohledu atraktivní skladbu, kterou v první půlce spolu s orchestrem rozebíráme, pitváme, atakujeme publikum nepříjemnými otázkami a anketami a ve druhé půlce mají možnost vyslechnout ji v kuse. Součástí je i projekce fotek, notových ukázek, každý návštěvník dostane brožuru včetně kódu, díky kterému si může z internetu stáhnout danou skladbu.

Za tu dobu jste měli možnost pozorovat, co funguje. A Janáček funguje skvěle! Což jsem si ověřil i teď v Brně, když jsem dělal Krok za oponou s Jenůfou pro středoškolské publikum. Ani nedutali. Když jsem se poprvé seznámil s Janáčkem, měl jsem taky předsudky. V patnácti jsem věděl o muzice strašně málo a těch pár klavírních skladeb, které jsem si od něj mohl zahrát, mi přišlo divných. V šestnácti na konzervatoři pustil profesor s výkladem kus Jenůfy a mně spadla čelist. Stejný efekt se teď dostavil u studentů. U Janáčka totiž nejsou žádné obezličky, formální svázanost, klišé. Jde bezprostředně po emoci a těmhle lidem nevadí disonance, jim vadí, když je to zmatek nebo nuda.

Co dalšího se osvědčilo? Nejen repertoárově, ale i co se stylu práce týče. Když je berete jako sobě rovné lidi, když nechcete poučovat, ale sdělovat něco, co byste s nimi ráda sdílela. Neustále je atakovat přímými dotazy a chtít po nich vlastní názor. Kdysi jsme chodili s mikrofonem mezi lidmi, ale přece jen v tomhle věku se mladí lidé většinou ostýchají, což naopak není problém u malých dětí, které jsou schopné plácnout před davem cokoli. Ale spíš se cítím doma mezi staršími studenty, kteří jsou intelektuálně rozvinutí a chtějí poznání, jaké jsou dobré filmy, jaká je dobrá poezie a hudba.

Dalším skladatelem, který u nás zdaleka není doceněný, je Miroslav Kabeláč, jehož kompletní dílo jste nahrával pro Supraphon. Kdy má komplet vyjít? Měl by vyjít na jaře, moc se na to těším.

Prohlásil jste o něm, že bude jednou vývozním artiklem české kultury. Ano, to si myslím. Jeho nevýhodou, stejně jako Josefa Suka, je určitá jednopolohovost. Zatímco Josef Suk je melancholik, který se neustále vyrovnává se smrtí, Kabeláčovy skladby prostupuje memento, neustálá zaťatá pěst, vzdor, hrozba. Motiv, který provází všechny jeho symfonie. To je určitý handicap autorů s jedním životním tématem, kterému podřizují své skladby, což jim ale nijak neubírá na kvalitě. Je škoda, že v době, kdy byla Kabeláčova hudba vyloženě aktuální a progresivní i v evropském kontextu, neměl šanci se dostat ven, a dneska už se na něj díváme jako na starší hudbu, slyšíme, že byla napsaná v 60., 70. letech. Ale hned několik jeho symfonií by mělo být součástí stálého repertoáru. Samozřejmě celá řada Kabeláčových skladeb je obtížně proveditelná vzhledem k extrémním nárokům na sólistu. V jedné ze symfonií je například part pro sólový soprán, který je koncipovaný jako nástroj, na neutrální slabiku, a je hodně vypjatý. Navíc orchestry jej někdy nehrají moc rády, protože je to z hlediska jednotlivých hráčů úporné. Máte-li dvacet taktů ve vysoké poloze a ve fortissimu řezat a zkoušet dvacetkrát za sebou, nezanechá to na vás nejlepší následky. Není to pro muzikanty asi tak zábavné, ale ve výsledku pro posluchače velmi strhující. Myslím, že posluchačsky nejvstřícnější je symfonická věta Mysterium času.

Ani to se ale příliš nehraje. Ale hýbe se to. Za posledních deset let bylo Mysterium provedeno asi šestkrát, což je málo, ale vidím progres.

Takže věříte, že jeho čas ještě přijde? Ano, stejně jako věřím, že přijde čas Martinů v zahraničí. Teď je čas Janáčka a Martinů ta chvíle čeká.

Co vy jako skladatel, pracujete teď na něčem? To je bolavá otázka (smích). Rád bych, ale v Brně je toho strašně moc. Pokud člověk šéfuje komornímu orchestru, pensum práce není zdaleka takové jako u opery. Spousta věcí nehudebně provozních, které musím neustále řešit a času málo, což mě trošku štve a teď na prahu čtyřicítky bilancuji a říkám si, co má vlastně v životě smysl. Dlouhodobě se věnuji hudbě pro rozhlas a divadlo, ale vlastních skladeb mnoho neby­lo. Poslední velká věc byl Čarokraj, který se sice stále poměrně často hraje, ale chystám se na další operu. Mám několik námětů a ještě nevím, kterým směrem se vydám.

Potřebujete objednávku, abyste začal skládat? To je skvělá věc, největší motivací je samozřejmě deadline.

Napadlo mě, jestli teď nebudete trpět podobným stigmatem jako Otakar Ostrčil, dlouhodobý šéf Národního divadla, který svoje díla neprováděl z přílišné korektnosti a skromnosti, což mu jako skladateli ubíralo prostor pro šíření jeho hudby. Není to komplikace? Kdybych měl tolik skladeb, které by se daly hrát, asi bych trpěl (smích). Ale nemám. Být interpretem je fajn, ale když přemýšlíte, co po vás zbude, docházíte k závěru, že je lepší něco vytvořit. Výsledek je trvalejší, a to je jeden z důvodů, proč bych se chtěl skladbě věnovat víc.

Na druhé straně máte teď větší zásluhy v kultivaci publika. To se uvidí. Je pravda, že výchovné a edukační programy mi asi jdou. Výsledek je ale ten, že jich dělám strašně moc. Začínali jsme u České filharmonie, pak jsme našli útočiště u FOKu, kde jsem zůstal doteď, potom přibyly edukace v Pardubicích, teď Brno. Je toho moc. Naprosto tím nepohrdám, ale nerad bych skončil ve škatulce edukátora, není to hlavní produkt mé práce.

Co umění říct ne? To příliš neovládám, což mi manželka trochu vyčítá, a já ji chápu. Máme tříletého syna, který právě vyrůstá, a já u toho nejsem.

V roce 2008 jste složil skladbu Apel pro Orchestr BERG, ke které jste uvedl citát Kurta Vonneguta: „Mám pocit, že lidi prostě kašlou na to, jestli se tahle planeta bude točit dál, nebo ne.“ Jaká je podle vás společenská funkce skladatele? Mně vždycky byla společenská angažovanost velmi blízká, na druhou stranu vím, že explicitní angažovanost v hudbě je přinejmenším pomíjivá. Nikoho nezajímá, že skladatel napíše skladbu k výročí druhé světové války, posluchače zajímá výsledný tvar. Já svou angažovanost nezapírám, ale psát angažovanou hudbu v prvoplánovém slova smyslu nemá podle mého cenu. Nevím, nemám na to vyhraněný názor. Současnému českému filmu se vyčítá, že málo reflektuje témata dneška, že je málo angažovaný v tom dobrém slova smyslu. Hudba je natolik abstraktní sama o sobě, že angažovanost v ní ani tolik není možná. Ale je pravda, že ve svých skladbách jsem vždycky řešil společenské otázky. Teď si vybavuji, ještě dávno před migrační vlnou mě napadaly šílenosti, které jsem pak nerealizoval. Když se pořád píše Gloria pro dětský sbor, proč nenapsat třeba Allah Akbar pro dětský sbor? Bavil jsem se představou, že to napíšu pro Kühňata a budou za mnou chodit rozhořčení rodiče, co to ty jejich děti zpívají (smích).

Pierre Boulez, který před několika dny zemřel, řekl, že hudba má znepokojovat, ne uklidňovat. S tím souhlasím, ale idea nesmí přebít podstatu hudby. Dneska bohužel ale funguje nejvíc, když přijdete s dobrým konceptem, kterého se veřejnost může chytit. Radši napíšu dobrou hudbu, za kterou si můžu stát bez ohledu na to, jestli bude provokativní v ideovém slova smyslu. Klidně ať je provokativní v estetickém slova smyslu. Ale to je dneska taky těžké.

Jak vy osobně vnímáte svou společenskou funkci ať už skladatele, nebo dirigenta? To souvisí s mým obecně skeptickým názorem na dnešní společnost, která je v hodnotovém úpadku. Nemyslím, že by bylo všechno špatně, ale chybí tu absolutní hierarchie hodnot, každý si ji vytváří sám pro sebe. Zatímco pro některé lidi je hudba na prvním místě, chodí na koncerty a vzhlíží k interpretům jako ke svým vzorům, někdo neví, že existuje Rudolfinum. Pro spoustu lidí je určující, co napíše bulvár nebo co se objeví v televizi, a nic dalšího je nezajímá, pak jsou naopak tací, kteří tím, co se objeví v bulváru apriori pohrdají, ať už je to cokoliv. A jde o to, kde se v tom člověk najde. Statut, který vážná hudba měla ve společnosti po staletí, vymizel, ale velká část nás, co se v téhle branži pohybujeme, si to neuvědomuje nebo si to není schopná připustit. Když přijedu domů do bývalé Jugoslávie a bavím se někde na vesnici s lidmi, vůbec nechápou, čím se živím. Těžko v téhle atmosféře hledat společenskou funkci.