Martu Beňačkovou jsem nejprve vídala na koncertních pódiích, později – od roku 2001 – jsem ji jako kolegyni začala potkávat na Hudební fakultě JAMU, ale až letos v létě jsem si s ní popovídala osobně. Díky své vlídnosti, vřelosti a v neposlední řadě kvůli pozoruhodným hudebním zkušenostem patří tato umělkyně k těm osobnostem, kterých si od prvního kontaktu ceníte a s nimiž je radost se setkat. Bratislavská rodačka, mimochodem vzdálená příbuzná proslulé sopranistky Gabriely, v dubnu hostovala v Tokiu jako chůva Filipjovna v Čajkovského Evženu Oněginovi pod taktovkou dirigenta Seijiho Ozawy. Dále vystupuje ve Slovenském národním divadle, na dalších operních scénách a spolupracuje s předními orchestry a komorními tělesy. Moje první otázka směřovala obligátně k její umělecké dráze.
Oba moji rodiče byli pěvci: otec byl sólistou bratislavské opery, maminka tam zpívala ve sboru; taky můj mladší bratr zpívá – ve Slovenském filharmonickém sboru i sólově. Sama jsem se ke zpěvu dostala oklikou, nejprve jsem totiž na konzervatoři vystudovala klavír. Pak jsem působila v Lúčnici a ve sboru, vyučovala jsem na hudební škole. Zpěv jsem začala studovat na VŠMU v pětadvaceti letech. Po absolutoriu, už jako členka filharmonického sboru, jsem začala brát hodiny u Márie Smutné-Vlkové, k níž dřív chodila moje maminka. Sólisticky mě odstartovalo druhé místo v pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera-Trnavského v roce 1985. Pak jsem začala spolupracovat se souborem Musica Aeterna a zároveň jsem učila na bratislavské konzervatoři. Nabídek však přicházelo víc a víc, tak jsem učení musela nechat, což mi bylo líto. Nechtěla jsem se však specializovat jen na starou hudbu, nejím – s nadsázkou řečeno – jen cukroví, ale i maso. Mám velmi ráda Mozarta a potom pozdní romantismus, realismus a expresionismus, jmenovitě Mahlera, Janáčka, Musorgského.
Na jaře jste byla v Japonsku. Šlo o čtyři představení Čajkovského Evžena Oněgina v tokijském kulturním komplexu Bunka Kaikan. Operu řídil dirigent Seiji Ozawa, v režii Falka Richtera z Berlína. Sólisty byli Dalibor Jenis jako Oněgin, jako Gremin Štefan Kocán se svou nádherně klidnou hlubokou polohou, Irina Mataeva z Petrohradu jako Taťána, Elena Cassian jako Olga. Byla to krásná moderní inscenace. Bude uvedena příští rok ve Vídni.
Na kterou uměleckou spolupráci vzpomínáte nejraději? Velice ráda vzpomínám na Václava Neumanna a na Libora Peška. S dirigenty se totiž snažím najít společnou notu, navíc se dokážu pružně přizpůsobit. Jsem původně klavíristka, a tak chápu i jinou stránku hudby než jen vokální. Zpívala jsem ve sborech, a tak nevnímám jenom melodie, horizontální linky, ale i harmonii a další složky.
V kterém prostředí se cítíte lépe: na koncertním pódiu nebo v opeře? Divadlu jsem se věnovala vždy spíše okrajově, musela jsem si teprve s věkem počkat na všechny Ježibaby, Kostelničky, Kabanichy, které mi sedí hlasově i fyzicky. V opeře mě někdy odrazují režiséři, kteří si vymýšlejí pro mě nepřijatelné věci. Výjimkou je například Zdeněk Kaloč, jehož si vážím a s nímž se mi dobře spolupracuje. Jinak dávám přednost koncertnímu pódiu. Na koncertě jde o kratší, koncentrovanější práci, většinou s dobrými výsledky, protože to není příliš nazkoušené. A pokud bych si měla vybrat ještě mezi repertoárem s orchestrem a písněmi s klavírem, dávám přednost tomu druhému oboru. Písňových recitálů je však poskrovnu, není o ně zájem, pak není čas na studium takového recitálu jednou za dva roky. Je mi to líto. Taková situace je nejen v České republice a na Slovensku. Přitom píseň je nesmírně obtížná, velmi koncentrovaná na malé ploše na rozdíl například od oratoria či kantáty… V oratoriu, kde pěvce vždy podpoří dirigent, orchestr, sbor, jsem nikdy trému nepocítila. Kdežto v písních jsem párkrát trému měla, protože se mi nepodařilo uvolnit se hned na začátku. To je ale i tím, že recitálů je tak málo.
Jak byste sama sebe charakterizovala jako interpreta? Myslím, že působím dost vstřícně, srdečně, nikoli uzavřeně. Možná na první pohled se mě někdo může bát, ale rychle to opadne. Lidé se mnou celkem snadno vycházejí.
Na JAMU působíte od roku 2001, jako docentka od počátku roku 2007, od září toho roku vyučujete také na bratislavské konzervatoři. Co vám přináší výuka? Vyučovala jsem vlastně od mládí, už od konzervatoře. I když jsem měla mnoho koncertů nebo představení, vždy jsem měla několik soukromých žáků. Víte, s mladými lidmi mládnu. Přinášejí mi svěží myšlenky, inspiraci, jistým způsobem mi nahrazují vlastní děti, které nemám. S žáky nemohu zůstat stát na místě, ale musím se stále vyvíjet.
Které vlastnosti jsou podle vás pro pěvce nejdůležitější? Kromě nadání jednoznačně pokora, a to vůči skladateli, kolegům, dirigentovi. Musí být ale v kombinaci se sebevědomím, bez něhož by nešlo před lidmi vystoupit. Jak vidím, i na zahraničních pódiích stále platí, že čím větší umělec, tím je pokornější, kolegiálnější, a proto také oblíbenější, tím lépe se s ním pracuje; on sám si tak vytváří dobrou atmosféru pro svoji práci.
Co byste si ještě přála zpívat? Snad vše, co jsem si přála provést, už jsem zpívala. Ale přece jen: kdysi sešlo z koncertu Mahlerovy Písně o zemi. Studuji partituru a doufám, že si tuto nádhernou skladbu někdy zazpívám.
