Jihomoravská metropole bude od poloviny listopadu hostit šestý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno. Vedle koncertních programů směřujících ke stému výročí vzniku Československé republiky nabídne také kompletní provedení Janáčkova jevištního díla. Řediteli Národního divadla Brno a šéfovi festivalu Martinu Glaserovi vstupuje tato přehlídka do života velmi intenzivně. Třeba už jen všudypřítomnou záhadnou otázkou, proč se letos koná šestý, a ne šedesátý festivalový ročník a proč se už jeho předchůdci nepokusili z nezměrného janáčkovského potenciálu vybudovat podnik podobný třeba proslulému Salcburskému festivalu. Je přesvědčen, že v současnosti je to právě operní divadlo, které udává trendy a směr pro vývoj divadelní tvorby vůbec.
Je to krom jiného právě váš, brněnský soubor, který naopak opery Leoše Janáčka vyváží do blízké i daleké ciziny. Bavíme-li se o podnětech pro laické publikum, které různé pohledy na Janáčka představují, zkusme rozebrat vaše zkušenosti s reakcemi v zahraničí. Příkladně umělci, kteří se podíleli na Carsenově Lišce Bystroušce hrané v Turíně, referovali, že to zpočátku vůbec nebyla dramaturgická trefa a inscenace se musela nejdřív „rozkřiknout“. A teprve pak se divadlo zaplnilo. Myslím, že kdyby laické publikum v cizině na Janáčka nechodilo, nebude se hrát tak intenzivně, jako se hraje. Vždyť se na repertoáru klíčových scén Leoš Janáček objevuje pravidelně v intervalu dvou či tří let, například v Covent Garden se právě chystá velký janáčkovský cyklus… Víte, my doma a tady v Brně vůbec vstupujeme do divadla možná poněkud zatíženi. S pocitem, že to je „ten“ Janáček. Diváci v zahraničí jsou oproti našemu publiku mnohem více zběhlé v pestré paletě inscenačních přístupů. A genialita našeho skladatele spočívá mimo jiné v tom, že tuto rozmanitost umožňuje. Že může začít u velmi přirozeného, jaksi „po srsti“ jdoucího výkladu, a vést až k režijnímu divadlu, které nad Janáčkovým dílem vystaví svou vlastní smysluplnou konstrukci.
Všichni se nesmírně těšíme na velkou událost letošního ročníku, tedy na otevření zrekonstruovaného Janáčkova divadla. 17. listopadu se do něj slavnostně vrátí umělci i publikum a stane se tak symbolicky při premiéře opery, kterou se divadelní budova v roce 1965 otevírala… Bylo složité plánovat otevření divadla souběžně s premiérou Lišky Bystroušky? Pevně věřím, že v ten den pro nás skončí jedno z nejtěžších období, které jsme vůbec u divadla zažili. Letošní ročník jsme měli nasmlouvaný měsíc po ukončení ročníku minulého. Tedy před dvěma lety. Pak jsme se rok snažili neprozradit, jaké inscenace se nám pro Brno podařilo získat. A zároveň věděli, že musíme udělat vše pro plánované ukončení rekonstrukce.
Pokud vím, mnoho lidí tomu nevěřilo. Ovšem, zkušenosti s rekonstrukcemi divadel těchto rozměrů mluví o dvojnásobných termínech, dlouhých zpožděních a opakovaném navyšování rozpočtu… Ale festival tak, jak byl nachystán, nám při jednání s městem jako investorem opravy velmi pomáhal. Vedení města pochopilo, že nesplnění termínu by byla obrovská a neodčinitelná škoda, nejen finanční, ale hlavně morální. Všechny síly jsme napřeli k východisku, že ročník 2018 není možné uskutečnit bez funkčního Janáčkova divadla. Už jen proto, že produkce, které uvedeme, potřebují určité technologie a provozní zázemí.
Dokážete vy sám abstrahovat od všeho, o čem jsme dosud mluvili, a přicházet na festivalové produkce jako řadový divák? Pro mne je tohle podmínkou, abych v ředitelské židli vydržel. Kdybych si představení nemohl užít jako divák, nemohl bych tu existovat zároveň jako tvůrce. Radost z povedeného představení prostě k životu potřebuji a na letošní festival se těším jako malé dítě. Tím spíš, že program do detailu znám a všechny produkce jsem viděl. Cítím velkou radost z toho, co jsme nachystali, byť je mi jasné, že některé inscenace vzbudí velkou diskusi.
Osobně jsem si vždy v Janáčkově divadle nemohl vynachválit design, atmosféru, materiály a vůbec celkový genius loci tolik poplatný době vzniku – a teď to nemyslím pejorativně… a jako novinář si tohle vše vychutnával i v prostorách publiku běžně nepřístupných. Tedy jako určitý skanzen… Nepřipraví rekonstrukce divadlo o tuto přidanou hodnotu? Doufám, že ne. Chápu, že pro vás to opotřebení divadla po padesáti letech provozu mělo tak silné kouzlo, nejste zdaleka sám… Jenže ona ta oprýskanost přece jen působí smutně. A v moderním městě dost dobře nejde chodit na moderní opery a moderní inscenace do skanzenu. Zdůrazňuji, že jsme k rekonstrukci přistupovali s maximální pokorou. Už jen proto, že jde možná o poslední stavbu, která ještě nějak navazovala na étos slavného brněnského funkcionalismu. 17. listopadu tedy nebudeme svědky otevření nové budovy. Čeká nás vzkříšení unikátní památky v podobě, jakou si nese od roku 1965. A v divácké části budovy jsme se snažili přiblížit vizi architektů ze šedesátých let, protože řada detailů z původního projektu tehdy nebyla vůbec realizována.
Už jsme připomněli, že výrazným leitmotivem letošního ročníku je kompletní uvedení Janáčkova operního díla. U Bedřicha Smetany můžeme v rámci jeho osmi dokončených oper sledovat jasný vývoj a přijde nám logické, proč ta která opera předchází jinou a tu zas následuje další. Myslím, že u Janáčka je tomu jinak, jeho opery takový logický oblouk netvoří. Takové soudy si vynášet netroufnu, jsem v této otázce pouze poučeným laikem. Díky svému brněnskému působení mám možnost vidět Janáčkovy opery opakovaně a v nových interpretacích. A pokaždé je nechávám na sebe působit znova. Nepotřebuji muzikologickou studii. Potřebuji, aby se hudba setkala s režijním uchopením. Potřebuji, aby se představení dotklo mého života a pohnulo s mými emocemi. A tohle u Janáčka zažívám pravidelně a mnohem hlouběji než u jiných autorů.
Ano, zejména ve starší produkci se často setkáváme se slabším či průměrným libretem, ale Janáček byl ojedinělý dramatik a s tímto citem si vybíral i náměty svých oper, ať už hry či romány. A právě pro tento dramatický potenciál se k nim divadelníci opakovaně vracejí! A pro režiséra je vzrušující, když si literární předlohu může vzít jako jeden z inspiračních zdrojů. Nicméně i já jsem ve svém doposud krátkém životě operního režiséra zjistil, že si nepotřebuji po padesáté číst Puškina, když inscenuji Pikovou dámu… A že mě režijní koncepce vyvstává při poslechu hudby. Je to nějaký zvláštní zlom a věřím, že se mi podaří ho dále rozvíjet.
Vedle operních produkcí nabídne Janáček Brno 2018 ojedinělé koncertní počiny. Velkým magnetem nepochybně budou jména klavíristů Jitky Čechové, Jana Jiraského a Martina Kasíka. A musíme doplnit také Thomase Adèse, který čerstvě nahrál komplet Janáčkovy klavírní tvorby. V koncertním programu pro nás má zásadní přínos spolupráce s muzikologem Jiřím Zahrádkou. Koncipovali jsme ho primárně jako příspěvek ke stému výročí české státnosti. Uzlovými body jsou tu osmičkové roky a díla s nimi spojená. A zde se – obzvláště z pohledu zahraničních návštěvníků – Janáčkovo dílo dostane do kontextů české vážné hudby celého dvacátého století.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)
