„Hráči na bicí mají vlastně tři úplně odlišné odbornosti – dělí se na hráče melodických bicích nástrojů, na perkusisty rozeznívající nejrůznější etnické nástroje rukama a do třetice na bubeníky – hrající klasickými paličkami. To nástrojové spektrum je tak široké, že téměř vždy donutí hráče zaměřit se nakonec v oboru na některou specializaci. Já jsem paličkář, ale snažím se toho aspoň zájmově obsáhnout co nejvíc…“, říká bubeník Martin Vajgl (1973). Jak uvádí na své webové stránce (www.martinvajgl.cz), na bicí hraje od tří let. Jeho cesta k bicí soupravě však vedla oklikou přes akordeon. V současné době připravuje autorský projekt Drumwave, do kterého přizval ještě kolegu Klaudiuse Kryšpína a klávesistu Zdeňka Zdeňka.
Platí v takzvané non-artificiální hudbě něco jako „kolik umíš stylů, tolikrát jsi muzikantem“? Každý styl chce své. Například ve swingovém big bandu jde hodně o frázování, o umístění synkopy, protože těžké doby jsou pořád stejně, ale synkopa může mít spoustu pozic a celý orchestr se pak na ni lepí. Jak to bubeník „rozdá“, tak jedou ve frázích všichni, a ve swingu to platí dvojnásob, protože melodie jsou synkopovány pořád. Záleží na bubeníkovi, jak jakoby rozrastruje čas mezi dobami. V populární hudbě také už nejde jen o technické pojetí, ale i o zvuk. V rocku musíte mít úplně jiný typ soupravy než v jazzu a i v něm je potřeba uvažovat o stylovém určení – v malých jazzových skupinách potřebujete mít hodně vysoko naladěný i velký basový buben, protože hrajete s kontrabasem, buben laděný k elektrické baskytaře by byl jako slon v porcelánu. Snažím se rezonovat se vším, univerzalita je důležitá.
Ve které z těch oblastí je nejvíc kreativní prostředí? Myslím si, že v jazzu. Spousta muzikantů, kteří chtějí otevírat nové obzory, nalézá prostor pro svou vizi právě v jazzu.
Vraťme se k otázce souhry. Říkáte „jít za bubeníkem“ – je to záležitost intuitivní nebo se toho docílí zkoušením? Je to intuitivní záležitost. Většinou se o tom moc řečí nenamluví. V symfonickém orchestru fungují úplně jiné principy, s nimiž kdyby člověk nebyl srozuměn, tak zešílí. A musím říct, že obdivuji symfonické hráče všech nástrojových skupin pro schopnost zorientovat se a udržet se v tom rytmicky velmi rozevlátém toku orchestru, kde se navíc často střídají typy taktů a tempa.
Máte pocit, že úloha bubeníka se v novodobé hudební historii posílila? Určitě. Myslím, že v hudbě došlo k výrazné proměně během 20. století – od 20. až 30. let, kdy odstartovala bigbandová éra, začal být bubeník úplně jinou personou než hráč na bicí v klasicky pojatém orchestru. V něm je to interpret partu a může být každý večer zaměněn – vždycky bude výsledek stejně správně.
Máte zkušenosti z obou hudebních břehů – v čem jsou zásadní rozdíly třeba v souhře? Souhra v symfonickém orchestru funguje na úplně jiných principech. Kdyby přišel rockový muzikant bez přípravy do symfonického orchestru, bude pořád napřed. Dirigent ukáže notu, mikrosekundu se nic
neděje a teprve potom ta nota – ten tón – začne. To v rockové muzice neexistuje, tam platí dogma metronomu. V symfonickém orchestru se všechno děje až za chvilku a to je něco, co se člověk musí naučit. Další důležitá věc je, že rocková kapela se potřebuje na pódiu dobře slyšet, často se to děje tak sofistikovanými způsoby, jako jsou sluchátka pro každého hráče, do kterých si přesně určí poměry nástrojů, a přitom jsou od sebe jednotliví muzikanti maximálně dva tři metry. V symfonickém orchestru jsou kontrabasy od klavíru přes celé pódium a je tam zásadní ztráta hlasitosti i zpoždění zvuku, a přesto to celé funguje. Jsou schopni dohromady hrát, i když se téměř neslyší.
Drumwave je váš autorský projekt. Je první svého druhu? Hraju v kapelách jako řadový člen a pozice sidemana mi vyhovuje, protože mě baví doprovázet sólistu a pomáhat mu k tomu, co na pódiu dělá. Chtěl jsem si ale zkusit vybočení, ať už možností vyjádřit se nějak samostatně bicími, nebo i pojetím skladeb. Troufnout si na rozsáhlejší kompozice i s tím rizikem, že to nebude zajímat tolik lidí. Začátkem letošního roku jsem dostal možnost udělat vlastní celovečerní projekt – a je z toho Drumwave neboli Bubnová vlna: večer, během kterého budou skladby do sebe vplývat a zanikat a vznikat jako svého druhu barevné, výrazové vlny. Hlavním pojítkem budou bicí nástroje, dva bubeníci – já a Klaudius Kryšpín – plus klávesista, to je Zdeněk Zdeněk, brilantní pianista, který se zároveň orientuje i ve světě elektroniky. Když jsem před chvilkou mluvil o významu muzikantské pokory v doprovázení sólisty a v tom, jak nebezpečná může být přílišná exhibice, možná je právě Drumwave platformou pro její účelnější využití.
Dva bubeníci a klávesista není zrovna typické trio. Budeme pendlovat mezi nástroji a využijeme nejen akustické bicí, ale i elektronické, na které se spousta lidí dívá trochu spatra, protože si je spojují s nejhorší pop-music, ale netuší, že dnes tyto nástroje mají neuvěřitelné výrazové možnosti. Mimo jiné například obsahují samply reálných zvuků, nebo i zajímavé abstraktní zvukové obrazy.
My vážnohudebníci na to zase hledíme spatra proto, že už to někdy vypadá jako jen takové nimrání ve zvuku. Když na koncertě zazní skladba, ve které se vám najednou ozvou nasamplované kostelní zvony, může to přinést zajímavý estetický vjem. Věřím tomu, že kdyby se nám podařilo tam ty kostelní zvony nějakou dodávkou nastěhovat, bylo by to lepší, ale už by se tam nevešly třeba kostelní varhany, které zazní v další skladbě. Je to samozřejmě úlitba možnostem, ale myslím si, že je to lepší než se toho úplně vzdát.
Kdy Drumwave propukne? Připravujeme ho od začátku října, turné začíná 1. listopadu. Projekt (www.drumwave.cz) proběhne formou deseti koncertů v Českých Budějovicích, Praze, Ostravě, Brně, Zlíně, Bratislavě, Ústí nad Labem, Pardubicích, Olomouci a Plzni; v Ostravě za účasti Českého rozhlasu. Na jeho pražské zastávce pokřtím druhý díl svého DVD a během turné by měl vzniknout materiál pro koncertní záznam, který chystáme k vydání na jaro příštího
roku.
