Přesně před sto třiceti lety přišel na svět skladatel Bohuslav Martinů. V bohaté martinůovské literatuře se objevují studie na téma Martinů a malířství, Martinů a jazz či avantgardní dobové proudy. Léta 1923 – 1941, která Martinů strávil v Paříži, ale přinesla i jedno další téma – skladatel a sport. A protože se právě v dnešní době ukazuje, jak moc je pro dobré zdraví pohyb a sport důležitý, můžete se inspirovat u Martinů a přečíst si, do jaké míry sport a sportovní instituce poznamenaly jeho hudbu.
Renesance organizovaného sportu měla svůj počátek v elitních „veřejných“ školách v Británii, ale již od 20. let dvacátého století dosáhly hry jako fotbal značné popularity v celé Evropě. Tento vývoj se odrazil i v umělecké tvorbě a zejména v umělecké moderně. Sport byl bohatým zdrojem inspirace pro mnoho pokrokových mladých výtvarníků, spisovatelů a hudebníků, kteří se vymanili z tradic romantismu 19. století. Pro ně byl sport demokratický, zároveň naprosto moderní a zcela neelitní až přízemní záležitostí.
Pokud vyloučíme lov, mezi sportem a takzvanou vážnou hudbou existovalo v období před 20. stoletím jen málo styčných bodů: Mozartovo „Kuželkové “ trio bylo možná plodem jeho způsobu trávení volného času, ačkoli badatelé to v nedávné době zpochybnili; rodina Straussových ve Vídni ve valčíkovém průmyslu občas využívala rostoucí obliby sportu, například koňských dostihů v podobě sportovních titulů svých vydání; a skladatelé jako Sir Edward Elgar občas stvořili popěvky inspirované sportem pro své vlastní pobavení. Raným zástupcem „sportovní“ hudby byl pozoruhodný Charles Ives (již v roce 1896 napsal skladby Yale-Princeton Football Match /Fotbalový zápas mezi Yale a Princetonem ), avšak jeho skladby se dočkaly provedení až mnohem později.
„Poločas tvoří součást konstelace sportovních děl vycházejících z Paříže 20. let, ale jeho skladatel projevoval upřímný a dlouhodobý zájem o sport, zejména o fotbal, od dětství.“
V době, kdy „sportsman“ Martinů napsal svou průlomovou fotbalovou skladbu Half-Time (Poločas) H. 142 (1924), byl již sport nesmazatelně vepsán do pařížské hudební mapy. V tomto procesu byly klíčové dvě skladby: Debussyho balet Jeux (Hry ) v provedení Nižinského, používající tenis jako erotickou metaforu, a Sports et Divertissement (Sporty a zábava ) Erika Satieho, multimediální experiment nevázaného hudebního dadaismu. Ale zájem o sport ze strany Martinů a jiných mladých skladatelů byl zásadnějšího rázu než u Debussyho a Satieho. Arthur Honegger napsal baletní partituru nazvanou Skating Rink (Kluziště ) jako komentář tehdejší pařížské vášně pro kolečkové brusle, která mu umožnila hudebně vyjádřit futuristickou fascinaci mechanickým pohybem. Později byl Honegger nepochybně ovlivněn Poločasem , i když složil symfonickou větu s názvem Rugby , jelikož dával přednost „divokému, drsnému, neuspořádanému a zoufalému rytmu“ tohoto sportu před „sofistikovanějším“ fotbalem. V roce 1922 napsal Alexandr Čerepnin, pozdější kolega Martinů z École de Paris , skladbu For Boxing Training (Pro trénink boxu) , jednu ze svých Tří skladeb pro komorní orchestr , kontrapunktické a „úderné“ dílo, poprvé provedené v Rize v roce 1926. Dmitrij Šostakovič, zapálený fotbalový fanoušek, napsal v roce 1929 propagandistický balet Zlatý věk , v němž sovětský fotbalový tým přijede hrát do zkorumpované a dekadentní západní Evropy. Dále vznikl Start Pavla Bořkovce, Fanfáry Louise Beydta a Loucheurův Défilé Olympique (Olympijský průvod ). Nicméně ne každý sportovní tematiku v tehdejší hudební tvorbě uznával. V roce 1934 anglický skladatel Constant Lambert nesouhlasně označil Martinů a Honeggera za „skladatele sportsmany“; podle jeho názoru jejich „sportovní díla“ čistě nahradila romantický piktorialismus stejně pochybnou „mechanickou pitoreskností“. Je ironií, že Lambert sám pouhých deset let předtím napsal balet na boxerské téma.
Poločas tvoří součást konstelace sportovních děl vycházejících z Paříže 20. let, ale jeho skladatel projevoval upřímný a dlouhodobý zájem o sport, zejména o fotbal, od dětství. V raném baletu B. Martinů Stín H. 102 (1916), který se sportem ve formálním slova smyslu nesouvisí, má idea „hry“ tragické vyústění. V tomto baletu o jednom dějství se dívka hrající si s míčem a skákající přes švihadlo doslova utančí k smrti při honbě za svým vlastním stínem. Básník a přítel Martinů Vítězslav Nezval výstižně vyhlásil modernistický manifest prozíravých mladých umělců v předmluvě k „myšímu baletu“ Martinů s názvem Kdo je na světě nejmocnější H. 133 (1923). Nezval naznačil, že populární kultura včetně organizovaného sportu by jim mohla poskytnout dynamický zdroj inspirace: „Budeme studovati možnosti nového baletu na ulici, v manéžích a tančírnách, všude tam, kde je pohyb přirozeně exponován. Budeme hledat jeho bezprostřední projevy na footbalových či boxerských zápasech.“
Přesně to pak v Paříži Martinů udělal. Krátce po svém příjezdu sdílel byt s novinářem Ondřejem Sekorou, který byl v té době sportovním dopisovatelem Lidových novin a brzy uvedl rugby do jejich rodného Československa. Oba dva spolu často chodili na fotbalová utkání a museli dlouze diskutovat o sportu. Kromě toho byl sport v Paříži na počátku 20. let vysoce exponovaný. Přestože v době letních olympijských her v Paříži v létě 1924 byl Martinů opět v Poličce, kde psal svůj Poločas , nemohl se vyhnout obrovské reklamě a publicitě, která této sportovní události předcházela. Navíc musel cítit velké vlastenecké potěšení z úspěchu československého národního fotbalového týmu, který potvrdil sebedůvěru a hrdost nově vytvořeného státu na mistrovství světa v letech 1919 a 1923. Možná kvůli těmto faktorům Martinů na nedatované pohlednici příteli v Praze zmiňuje, že kvůli svému zájmu o sport zanedbává komponování.
Martinů vlastnil partituru Debussyho Her , což naznačuje, že toto mistrovské dílo podrobně studoval, ale důležité je, že svou konverzi ke Stravinského modernismu deklaroval svou vlastní skladbou věnovanou sportu. Námět Poločasu se na první pohled jeví stejný jako ve Hrách , ale chybí zde impresionistický styl. Zatímco pro Satieho byly způsoby, jakými střední třída trávila volný čas, stimulem pro estetiku s takřka nulovým významem, demokratická modernost organizovaného diváckého sportu byla pro Martinů něčím daleko závažnějším. Martinůovští badatelé Brian Large, Miloš Šafránek a Jaroslav Mihule se shodnou v tom, že v Poločase Martinů evokuje představu pohybu a hluku lidí na fotbalovém hřišti hudbou převážně rytmického charakteru. Tento kontext zprostředkovává i divoké tempo, zvolňující se jen po několik taktů uprostřed skladby. Co se týče orchestrace, převaha dřevěných dechů a žesťů a použití obligátního klavírního partu propůjčuje dílu přiměřeně agresivní pádnost a vitalitu. Strukturálně celá skladba vychází z krátkého dvoutaktového rytmického motivu (píšťalka rozhodčího?), který prochází procesem postupného vývoje a znovu se objevuje v místech, kde odděluje sedm variací (nebo „fází hry“). Stejně jako fotbal se tato skladba vyznačuje pozoruhodnou rytmickou svobodou v rámci poměrně rigidní formální struktury; drsné ostinato, motorické rytmy a agresivní ostré akordy vytvářejí hmatatelný pocit dramatického napětí a naznačují, co Martinů dluží Stravinského Petruškovi , a jelikož sport je qua-si náboženským společenským rituálem, i Svěcení jara . Současně se ale Poločas vztahuje k profesionálnímu sportovnímu soutěžení, celé dílo prostupuje smysl pro hru v dětštějším slova smyslu. Jak je patrné z jeho tvorby, Martinů nikdy neztratil kontakt s „vnitřním dítětem“, což se později explicitně projevilo v dětských hrách zobrazených v 1. dějství 3. výstupu Špalíčku H. 216 (1932).
„Ve vztahu Martinů ke sportu existuje ještě jeden důležitý aspekt, který je zároveň vysoce osobní a nepopiratelně vlastenecký, a to jeho spojení s Tělovýchovnou jednotou Sokol.“
Poločas byl poprvé proveden Václavem Talichem s Českou filharmonií 4. prosince 1924. Publikum pražské Smetanovy síně bylo ve své loajalitě rozděleno jako na fotbale, jedna část hlasitě nadšená a druhá stejně halasně nepřátelská ke zjevnému vlivu Stravinského. Avšak toto dílo každopádně ohlásilo nástup Martinů jako důležitého nového hlasu v hudbě. V roce 1926 Martinů zkomponoval skladbu La Bagarre H. 155 (neboli „Vřava“), kterou lze popsat jako následníka Poločasu . Předtím než bylo dílo poprvé uvedeno v roce 1928, jej Martinů chytře dedikoval Charlesi Lindberghovi a jeho sólovému přeletu přes Atlantik o rok dříve (tento námět rovněž zpracoval Bertolt Brecht s Kurtem Weillem jako operu). Přestože spojení této skladby s letectvím bylo evidentně oportunistickým dodatečným nápadem, je La Bagarre stejně jako Poločas v zásadě hudebním výrazem davu. Ve svém slovu k programu Martinů napsal: „V Halftime, který je symfonickým rondem, zpodobil jsem napětí diváků při fotbalové hře. La Bagarre je vlastně obdobný syžet, ale znásobený, přenesený na ulici. Je to bulvár, stadión, masa, množství, které je v deliriu a oblečené jako jediné tělo. Je to chaos, v němž panují všechny pocity nadšení, boje, radosti, smutku, údivu. Je to chaos, ovládnutý společným citem, neviditelným svazkem, který tlačí všechno kupředu, který hněte množství masy do jediného prvku, plného neočekávaných, nekontrolovatelných událostí.“ Zde se Martinů podrobně vyjadřuje k modernistickému zaujetí davem, avšak bez reakcionářských konotací „líté bestie“ W. B. Yeatse. Pohyb, zvuk a vášeň davu spíše naznačují demokratickou bezprostřednost sportu. Sport je proto považován za vhodný námět nové formy umělecké hudby.
Ve vztahu Martinů ke sportu existuje ještě jeden důležitý aspekt, který je zároveň vysoce osobní a nepopiratelně vlastenecký, a to jeho spojení s Tělovýchovnou jednotou Sokol. Tělovýchovná jednota Sokol byla založena Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem v roce 1862 za účelem propagace českého kulturního a společenského života a kultivace fyzického a duševního rozvoje jejích členů. Přestože tělovýchova představovala hlavní prostředek této organizace pro rozvoj národního ideálu, v němž se symbolicky spojilo silné a zdravé lidské tělo s tělem politickým, jejím cílem bylo rovněž podporovat mravní, výchovné a kulturní zásady. Od roku 1882 Sokol pořádal slety v Praze, velké vlastenecké oslavy, na nichž byla předvedena kolektivní gymnastická cvičení i divadelní, literární a hudební akce.
Hudba byla součástí slavnostních a společenských aspektů sokolské kultury od nejranějších dob. Na počátku 60. let 19. století samotný Antonín Dvořák pozměnil titul krátkého hudebního fragmentu na „Sokolský pochod“, přestože skladbu nikdy nedokončil. Později talentovaný skladatel dechové hudby František Kmoch (1848 – 1912) byl Sokolem pravidelně placen za komponování pochodů pro slavnostní příležitosti. Učitel Martinů Josef Suk napsal pro slet v roce 1920 náležitě povznášející pochod V nový život . Toto dílo bylo později oceněno stříbrnou medailí na hudební soutěži na Olympijských hrách v Los Angeles v roce 1932 (zlatá medaile nebyla udělena). Nejznámější sokolskou skladbou je nepochybně Janáčkova Sinfonietta , která poprvé zazněla na koncertě během pražského sletu v červnu 1926.
V mnoha ohledech vztah Martinů k Sokolu demonstruje širší kulturní roli této organizace v české společnosti. Otec Martinů byl aktivním členem Sokola v Poličce a jeho syn byl tudíž zapojen do společnosti od raného mládí. Poličský Sokol poskytl Martinů morální i finanční podporu během jeho studií v Praze a rovněž tomuto mladému hudebníkovi umožnil vystupovat. Například na jaře 1920 Martinů hrál na klavír na dvou hudebních akcích organizovaných Sokolem, z nichž první byla součástí oslav osmdesátin prezidenta Tomáše Masaryka. Později v roce 1933 projevil Sokol v Mělníce zájem o prezentaci baletu Kdo je na světě nejmocnější , což naznačuje, do jaké míry byl Sokol nejenom sportovní, ale také kulturní organizací. Na svých letních cestách do Československa v 20. a 30. letech Martinů kladl důraz na účast na sokolských sletech v Praze (v chladnějších měsících si užíval lyžování a jiných zimních sportů v okolí Poličky). Jak naznačuje jeho dopis, sokolská gymnastika na něj vždy hluboce působila.
„Vztah dnešní hudby ke sportu je o to silnější vzhledem k tomu, že nová generace skladatelů čerpá inspiraci ze sportu.“
V roce 1931 napsal z Paříže rodině o svém úmyslu zúčastnit se sokolské soutěže o orchestrální skladbu, která měla zaznít na sletu v následujícím roce. Brzy poté dokončil svou Slavnostní ouverturu k sokolskému sletu H. 211 . Dne 29. března 1932 opět napsal rodině: „Dostal jsem [druhou] cenu za Slavnostní ouverturu pro sokolský slet, bude provedena na zahajovacím koncertě. Byl bych dostal první cenu, psal mi pan Kunc, že to byla jediná seriózní věc, která byla zadána, ale že jednomu pánovi se to nezdálo dost slavnostní, takže mi nemohli dát první cenu, ačkoliv ostatní všichni byli pro. I. cena nebyla vůbec udělena.“ Porota zahrnovala Josefa Suka a dirigenta Františka Stupku; Martinů dostal cenu 3 000 korun českých. Skladba později zazněla na sletu v roce 1938. Kritika provedení v Radiojournalu zdůraznila soudobé propojení sportu a hudby: „Vztah dnešní hudby ke sportu je o to silnější vzhledem k tomu, že nová generace skladatelů čerpá inspiraci ze sportu. Bohuslav Martinů napsal v Paříži fotbalem inspirovaný Poločas a nyní nám daroval svou Slavností ouverturu . Máme nicméně mnoho skladatelů, kteří našli mocný stimul pro svou tvorbu v sokolském cvičení. Vzorem je samozřejmě Sukův nesmrtelný pochod, jehož úvodní fanfáry již vytvořily školu.“ Martinů později pokračoval v této tradici a složil 32-taktovou fanfáru nazvanou Pozdrav sokolstvu a sletu pro slet v roce 1948. Skladba nebyla nikdy provedena a byla propašována do exilu sokolskou funkcionářkou Marií Provazníkovou. Původní klavírní výtah dodatečně upravil Jan Hanuš pro 9 dechových nástrojů a publikoval jej roku 1976 ve švýcarském časopise Konfrontace . Sokolský slet roku 1948 byl poslední před zákazem této organizace komunistickým režimem.
Slet roku 1938 se rovněž konal v době významného předělu v českých dějinách. Jak se shlukovala bouřková mračna války, média zobrazovala Sokol jako vzdorný symbol českého odporu vůči cizí tyranii a agresi. Zážitky Martinů ze sletu roku 1938 jej v tomto názoru utvrdily a krátce poté, kdy se svět pohyboval na hraně konfliktu, napsal: „Všechny úzkosti i naděje, všechny touhy i myšlenky nesly se k ohrožené vlasti, v níž jsem ještě před několika měsíci prožil nezapomenutelné chvíle sokolského sletu a z níž jsem odjížděl pln odvahy a radosti nad energií a životností našich lidí a naší země.“
Sport se tedy významně vinul životem i dílem Martinů. Na úrovni národní identity jeho vztah k Sokolu – vztah, který si pěstoval i v době, kdy žil v zahraničí – mu poskytoval konzistentní orientační bod, pocit češství a národní solidarity, které viděl tak názorně symbolizované těmito sokolskými přehlídkami. Na osobnější úrovni naznačuje zájem Martinů o sport a jeho ochota se v něm hudebně angažovat neokázale demokratický postoj k populární kultuře obecněji.
(Upraveno a zkráceno se souhlasem autora, editorka Lucie Berná.)
