Matthewa Barleyho si Filharmonie Brno jako svého sólistu sezony 2016/2017 nevybrala náhodou. Tento britský violoncellista totiž přímo vybízí k tomu, aby byl do podobné role pasován. Jeho hudební aktivity prakticky neznají zeměpisných, společenských či stylových hranic; zahrnují sólovou a komorní hru, improvizaci, komponování a aranžování, edukaci, nadžánrové či neotřelé komunitní projekty. Jako sólista vystoupil ve více než padesáti zemích světa. V současné době úzce spolupracuje s komorním orchestrem City of London Sinfonia, se kterým chystá nahrávku svých aranžmá jihoamerických písní a turné. Aktuálně také založil své nové trio s klavíristou Gwilymem Simcockem a klarinetistou Julianem Blissem a participuje na společném crossoverovém projektu londýnského orchestru Philharmonia Orchestra s indickými hudebníky. Brněnskému publiku se Matthew Barley představí v Janáčkově divadle v multimediálním koncertu pro violoncello, video a orchestr The Map čínského skladatele Tan Duna (8. a 9. prosince 2016) a dále v Besedním domě s duchovně minimalistickým dílem The Protecting Veil (Pokrov Přesvaté Bohorodice) Johna Tavenera (19. a 20. ledna 2017) a populárním koncertem anglického klasika Edwarda Elgara (10., 11. a 12. května 2017). V jednání jsou také workshopy.
Pokud bychom si zjednodušeně rozdělili klasické hudebníky na ty, kteří obehrávají více či méně omezený repertoár, a na ty, kteří mohou hrát prakticky „vše“, vy byste jistě patřil k druhému typu. Čím vám je hudba a jak pohlížíte na první typ hudebníků? Odpovím nejprve na druhou otázku. Pro každého hudebníka je důležité, aby zjistil, jaký repertoár je pro něj přirozený. Někteří hudebníci chtějí od přírody hrát existující repertoár a netouží po tom, pouštět se do nějakých dobrodružství. To je v pořádku, nemám s tím žádný problém. Každý je jiný a na světě je naštěstí dost místa pro všechny. Co se mě týče, měl jsem neobvyklou hudební průpravu. V teenagerovských letech jsem chodil spíš na rockové koncerty než na koncerty klasické hudby. Hudba pro mě byla jedním velkým světem, nepřemýšlel jsem v kategoriích typu: toto je klasika, toto je jazz apod. Nebyla to otázka volby, byl jsem prostě takový. Když slyším hudbu, která mě osloví, chytne za srdce, chci ji hrát. A nezáleží na tom, odkud pochází. Najdu si k ní cestu, zaranžuji ji nebo se naučím improvizovat. Hudba je hudba a lidé jsou lidé – když se zaměříte na toto jádro věci, je to velmi prostý svět. Veškerá hudba je v tomto směru stejná – zvukem se v ní vyjadřuje lidská bytost, která chce najít způsob, jak navázat kontakt a komunikovat s dalšími lidmi, a jednoduchost tohoto přístupu se mi velmi líbí.
Seznam uměleckých osobností, s nimiž jste spolupracoval, je takřka nekonečný. Zeptám se poněkud banálně: dokázal byste mezi nimi vybrat několik jmen, která nejvýrazněji ovlivnila vaše hudební směřování? Musím se hodně zamyslet. Řekl bych, že jeden z nejsilnějších impulsů mi dal indický hudebník jménem Amjad Ali Khan. Je mu dnes tuším jednasedmdesát let a je to pravděpodobně největší žijící indický hudebník. Výjimečný umělec. Zrovna nedávno jsem ho slyšel hrát v londýnské Royal Festival Hall – on tu síň vyprodal, to je nějakých 3200 sedadel! Měl jsem to štěstí, že jsem s ním začal před šestnácti lety spolupracovat. Uskutečnili jsme spoustu společných projektů, spolupracoval jsem i s jeho syny, což jsou také vynikající hudebníci. Díky Amjadu Ali Khanovi jsem pronikl do klasické indické hudby a to ovlivnilo moji improvizaci, mé chápání melodie, rytmu… Značný vliv na mě měla a stále má i moje žena, ruská houslistka Viktoria Mullova. Za těch jednadvacet let, co jsme spolu, jsem se toho od ní naučil strašně moc. Patří k nejlepším hráčům na smyčcové nástroje na světě, a už jen to, že spolu žijeme a hrajeme, má na mě nesmírný dopad. Viktoria silně ovlivnila i to, jak slyším a jak hraji na cello. Čili Amjada Ali Khana a mou ženu Viktorii bych se nebál označit za hudebníky, kteří mi dali nejvíce podnětů.
Ovlivňuje manželství s Viktorií Mullovou i váš zájem o ruskou hudbu, jíž věnujete nemalou pozornost? Pociťujete na sobě případně ruské vlivy obecnějšího kulturního charakteru prostřednictvím vaší ženy? Ruskou hudbu jsem si zamiloval dávno, už v teenagerovském období. Když jsem studoval na Guildhall School of Music v Londýně, měl jsem učitele, který studoval v Rusku. K ruské hudbě jsem tedy tíhnul mnohem dříve, než jsem potkal Viktorii, dokonce jsem se kvůli tomu vypravil i na studia do Moskvy. Můj zájem o ruskou hudbu tedy není odrazem vlivu Viktorie. Ona je vlastně Viktorie v tomto ohledu dost neobvyklá: není to typ Rusky, která by se ráda napila vodky a pak mluvila o tom, jak jí Rusko chybí. To vůbec. Je velmi pozápadněná, v mnoha ohledech velmi poangličtělá. Její vliv na mě je silný, ale je to vliv hlavně hudební, jak jsem zmínil v předchozí odpovědi, nikoli kulturní.
Se svou ženou hrajete nejen klasickou hudbu, ale také jazz, cikánské melodie atd. Pro vaše duo napsali či píší skladby i někteří známí soudobí skladatelé. Jsou nějaké specifické aspekty vašeho dua, které tito skladatelé berou v potaz, když pro vás komponují? Těžko říct, to je spíš otázka na ty skladatele. Jsem si ale jistý, že jedna věc, která skladatele vždy inspiruje, je ruský zvuk. Ruská škola hry na smyčcové nástroje je velmi specifická; způsob, jak vytváříte zvuk na houslích i violoncellu, je velmi zvláštní. Výsledkem je hluboký a plný, velice bohatý zvuk, který je určitě jednou z hlavních inspirací. Krásný dvojkoncert pro nás napsal Thomas Larcher, teď začínáme pracovat na novince, kterou pro nás píše Pascal Dusapin. Světová premiéra bude za rok a už teď je naplánována spousta provedení až do roku 2019 – s nizozemským rozhlasovým orchestrem, londýnskými filharmoniky, národním orchestrem v Paříži, s Gewandhausem v Lipsku, v Seattlu a mám dojem, že i v Turíně. Dáme si určitě pořádně do těla, protože Dusapin píše velmi komplikovanou hudbu, ale těšíme se na to. A když pak přijde další možnost, že pro nás něco nového vznikne, bude to jen dobře.
Zcela evidentní je vaše tíhnutí k orientálním kulturám, zvláště k indické, jak jste ostatně už naznačil. Odvíjí se tento váš zájem čistě v rovině hudební, nebo zahrnuje i jiné oblasti? Na Indii zbožňuji všechno. Mám rád její jídlo, lidi, dějiny, filosofii, náboženství, její spirituální stránku, jógu… Byl jsem v Indii snad desetkrát. Ale už když jsem tam byl poprvé někdy před dvaceti lety, tak jsem si ji naprosto zamiloval. Je to úžasná země.
Indickou hudbu provozujete aktivně. Je vůbec západní hudebník schopen proniknout k jádru východního hudebního myšlení? Myslím, že ano. To je rovněž složitá otázka. Hudba je univerzální. Nebo trochu jinak: velká hudba je univerzální. V případě velkého díla se můžete dostat k jádru věci, ať jste odkudkoliv. Velký německý pianista může bezpochyby hrát Rachmaninova, Elgara nebo i Coplanda a Bernsteina – protože ta hudba má univerzální rozměr. A myslím, že spousta indické hudby takto univerzální je, tudíž na váš dotaz odpovídám kladně.
Moje další otázka míří k vašemu unikátnímu projektu, který realizujete s orchestry. Z vlastní několikaleté zkušenosti s – alespoň českými „kamennými“ orchestry – vím, že orchestrální hudebníci jsou většinou odkázáni na notový zápis a neradi se pouští do neobvyklých projektů. Vy se snažíte tyto předsudky nabourávat svou dílnou založenou na improvizaci s orchestrálními hráči. Jaké máte dojmy a zkušenosti z této činnosti? S orchestrálními hráči podnikám projekty přibližně už dvacet let. Snažím se je trochu přimět k improvizaci, aby se osvobodili od partů, které mají před sebou… Ta zkušenost je velmi zajímavá. Když jsem s tím začínal, šlo to ztuha. Ale postupem doby to bylo a je stále snazší. Připadá mi, že nová generace hudebníků se na hudební svět dívá otevřenějšíma očima – je to pohled, který je v mnohém podobný tomu mému. Nebojí se tolik improvizovat, rádi se staví čelem novým výzvám. Myslím, že hudební svět se v tomto směru dost změnil. Ta práce ve mně vzbuzuje nadšení, protože moje zkušenost naopak praví, že pro orchestrální hráče je stimulem, když mohou pracovat na něčem jiném, a to zejména pro ty, kteří v orchestru hrají už dlouho. Je to oživení, čerstvý vítr. Škoda že v Brně máme naplánovány zatím jen koncerty, a ne tento projekt. Pokud se jej nepovede zorganizovat v této sezoně, věřím, že se mi u orchestru a managementu podaří vzbudit o něj zájem, abychom jej mohli realizovat někdy v budoucnu. To by bylo moc fajn.
Věřme v to, samotnému by se mi to jako člověku s brněnskou filharmonií spjatému velmi zamlouvalo… Abychom k tomu dali silnější podnět, můžete popsat nějakou svou konkrétní zkušenost z poslední doby? Na jaře jsem uskutečnil pětidenní workshop s třiceti členy symfonického orchestru v Oulu. Jako obvykle byl začátek spolupráce provázen nedůvěrou a rozpaky ze strany hudebníků – pokaždé, když jsem řekl slovo „improvizace“ nebo spojení „kreativní hudební tvorba“, ošívali se. Strávili jsme spolu týden. Zpočátku si měli zvyknout na hraní bez stojanu na noty a v menších skupinách jsme pomalu začali tvořit novou hudbu – řada hudebníků poznamenala, že hudba, kterou tvoří, zní lépe než spousta soudobé hudby, kterou hrají v orchestru… A je velmi povzbuzující, když v průběhu týdne pozorujete tu postupnou proměnu tělesného jazyka a výrazu ve tváři. Na konci jsme uskutečnili koncert, na jehož programu byla přibližně 25minutová improvizovaná nebo ad hoc vytvořená hudba; ve zbývajícím čase hráli hudebníci, kteří se nezúčastnili workshopu, komorní skladby. Přidali se k nám také improvizující tanečníci a sálovému technikovi jsem dal volnou ruku v kreativitě nasvícení sálu. Jedna skladba, kterou hráli čtyři hornisté z balkonu, zazněla dokonce v úplné tmě. Byl to zkrátka intenzivní týden, který sami hudebníci hodnotili jako velmi vydařený…
V něčem podobný, avšak na jiné skupiny cílený byl i váš ambiciózní a úspěšný projekt Between The Notes (BTN). Jak ten fungoval? Between The Notes, to bylo něco jako laboratoř. Šlo o velmi progresivní, experimentální soubor, který uskutečnil hodně hudebního výzkumu, a to ve dvou liniích. První se týkala spolupráce. Byla to skladatelská spolupráce, na které se podílelo mnoho skupin – od profesionálních muzikantů přes amatéry, děti školního věku, konzervatoristy až po zdravotně postižené děti. Spolupracovali jsme přitom s mnoha různými skupinami: někdy se sbory, jindy s instrumentalisty, a snažili jsme se zdokonalovat v souhře s těmito skupinami. Za ta léta jsme nasbírali hodně dobrých zkušeností. Druhou oblastí byla improvizace. Strávili jsme spoustu času improvizací a hledali jsme, jak improvizovat tak, aby to bylo smysluplné pro klasického hudebníka 21. století. Vést tento soubor pro mě bylo hodně inspirativní a mám na Between The Notes spoustu nádherných vzpomínek.
Jako rezidenční sólista brněnských filharmoniků uvedete v průběhu sezony tři stylově naprosto odlišné koncerty: Tan Dunův, Tavenerův a Elgarův. Jaký máte k těmto skladbám vztah? Tan Dunovu skladbu jsem poprvé provedl zhruba před deseti lety na Novém Zélandu. Bylo to pod taktovkou skladatele, což je vždycky výborná zkušenost, která vám umožní získat patřičný vhled do díla. Mám tu skladbu rád ze dvou hlavních důvodů. Jednak tam jsou pasáže, které sólistovi skýtají možnost improvizace. Ale co se mi líbí nejvíc, je zvukový svět obsažený ve skladbě – je autenticky čínský. Mnoho zvuků Tan Dun nahrál v provincii Chu-nan, v krajině svého dětství, takže to jsou skutečně zvuky jeho dětství. Navíc je do skladby zakomponováno video, které Tan Dun natočil. Když tedy hraji, jako bych hrál s čínskými hudebníky. Jednou jsem měl před sebou malou obrazovku, kde jsem sledoval obraz, a najednou vidím ženu, která hraje na svůj tradiční nástroj, a já hraji s ní – to byl úžasný zážitek! Líbí se mi, jak je do skladby zapojena technika, myslím, že to funguje skvěle. Je to působivá soudobá skladba, kterou vždy, když jsem ji hrál, publikum přijalo s velkými ovacemi.
The Protecting Veil je možná můj nejoblíbenější violoncellový koncert vůbec. Je mi blízký zvlášť proto, že když jej John Tavener skládal, poslouchal hodně indické hudby, takže jsou ve skladbě hodně cítit indické vlivy. Asi před šesti sedmi lety jsem s Johnem strávil v jeho domě nad skladbou celý den, přehrával jsem mu ji, ptal jsem se na jeho názor a na to, jak on sám této skladbě rozumí. A on říkal: ano, indická hudba měla velký vliv. A já to opravdu cítím, u spousty frází je to zjevné, že je tam asijský vliv. Proto jsem tou skladbou nadšený, a samozřejmě i kvůli tomu, že je prostě krásná. Myslím, že v tomto ohledu uchvátí jakékoliv publikum.
S Elgarovým Violoncellovým koncertem jsem vyrostl. V dětství to byl můj denní chleba, hodně jsem poslouchal slavnou nahrávku s Jacqueline du Pré. Pro interpreta je to úžasná skladba, zejména závěrečná část, těch posledních 4–5 minut – ten mohutný závěr, ve kterém interpret vystupuje skoro jako zpěvák prožívající hudbu i tělesně – opravdu využívá celé své tělo. Je to úžasný zážitek uprostřed orchestrální atmosféry. Ty tři skladby jsou opravdu hodně odlišné, ale mám je všechny velmi rád, ke všem mám v různých ohledech velmi osobní vztah.
V České republice jste už před časem vystupoval, bylo to na festivalu Pražský podzim spolu s Českou filharmonií. Utkvěl vám tento koncert v paměti? Koncert si pamatuji, i když to bylo před mnoha lety (přesně v roce 2005 – pozn. aut.). Hrál jsem s Českou filharmonií Straussova Dona Quijota. Vybavuji si, že jsem z toho koncertu měl velký požitek a že orchestr měl dobrý zvuk.
A co čeští skladatelé, máte mezi nimi své oblíbence? Zrovna minulý týden jsem hrál Janáčkův 2. smyčcový kvartet. Myslím, že Janáček je jedním z největších skladatelů všech dob. Jeho hudba je nesmírně originální, vášnivá, od srdce. A jeho Pohádku pro violoncello a klavír jsem v uplynulých letech hrál mnohokrát.
Kteří angličtí klasičtí skladatelé jsou vám nejbližší? Jedním z mých nejoblíbenějších autorů je William Walton. Elgar napsal úžasný koncert pro violoncello, ale ze spousty jiné jeho hudby už tak nadšený nejsem, zatímco z Waltona obdivuji mnoho skladeb – třeba jeho první symfonie je neskutečná. Škoda že v zahraničí není tolik hráván. Jinak ale nepatřím k velkým příznivcům anglické hudby a moc ji neposlouchám. Skladatelé jako Howells, Vaughan Williams, Delius či Butterworth mi připadají dost nudní. Anglie je skutečně silná v popu a rocku a právem je mezinárodně úspěšnější v této oblasti než v klasice.
Na závěr jsem si ponechal otázku, která se (zdánlivě) netýká hudby, ale míří k aktuálnímu politicko-společenskému tématu, jemuž se v rozhovoru s britským hudebníkem dá dnes sotva vyhnout: jak se jako občan a hudebník stavíte k brexitu? Momentálně jsem toho názoru, že je to strašné, a jsem z toho stále rozrušený. Hlasoval jsem pro to, abychom zůstali v EU. Nevěnuji moc času čtení novin – raději se zabývám jinými věcmi – a nejsem tudíž v této oblasti až tak detailně informovaný. Ale instinkt mi vždy říká, aby se hledalo společné řešení. Myslím, že svět musí dnes vytvářet větší, nikoliv menší spojenectví. EU má samozřejmě k dokonalosti daleko. Nicméně mnohé z důvodů, které přesvědčily lidi, aby hlasovali pro opuštění EU, jsou pro mě důvody k reformě, nikoliv k vystoupení. Takový instinkt mám ostatně ve všech vztazích: dochází-li k nějakému problému, je třeba jej řešit jinými cestami než ukončením vztahu. Myslím, že brexit mě citově zasáhl více než kterákoliv jiná politická událost mého života, a jsem z něj smutný. Tajně věřím, že třeba nakonec neodejdeme – vím, že to bylo právně napadeno. Ale těžko teď předvídat, jak to všechno dopadne…
