Samorostlý, emocionální, inteligentní a ukázněný. Takovým dojmem působí německý barytonista Matthias Goerne. Když ho roku 2001 pozval tehdejší šéfdirigent České filharmonie Vladimir Ashkenazy do Prahy a Goerne zazpíval pod jeho taktovkou Mahlerovy Rückertovy písně, bylo jasné, že je tu umělec s darem silné osobnosti a výrazného interpretačního názoru. Goerne sice nebyl v Praze poprvé, ale nyní se představil jako pěvec s neotřesitelným světovým renomé. Do Prahy se pak ještě vracel i v dalších letech, ať už k České filharmonii, nebo na Pražské jaro – a posluchačům vždy nabídnul hluboký vhled do světa německé písňové literatury. Nejinak tomu bylo i na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu, který se konal letos v únoru. S velkým očekáváním je spojeno i jeho nadcházející vystoupení na Pražském jaru, kde bude hostem programu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s dirigentem Herbertem Blomstedtem.
Goerne prožil své dětství ve Výmaru v někdejší Německé demokratické republice. Pochází z rodiny, která měla blízko k divadlu a umění obecně. První pěvecké krůčky dělal v dětském sboru výmarské opery a od roku 1985 studoval na lipské Hochschule für Musik und Theater „Felix Mendelssohn Bartholdy“. Roku 1987 se poprvé dostal na Západ, když mu bylo povoleno jet na lekce zpěvu za Dietrichem Fischerem-Dieskauem. Politické změny přišly pro jeho generaci v pravý čas. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let obdržel různé ceny na pěveckých soutěžích, od počátku devadesátých let na sebe začal upozorňovat nejen v německém, ale i v mezinárodním měřítku. Senzačně debutoval v londýnské Wigmore Hall, kam se od té doby stále vrací. Jeho vůbec první operní rolí byl roku 1992 Henzeho Prinz von Homburg v Kolíně nad Rýnem. Roku 1997 debutoval na Salcburském festivalu jako Papageno v Kouzelné flétně. K této roli se však už nevrátil, a ani operní žánr se nestal dominantou jeho umělecké dráhy. Goerne si za své životní téma zvolil písně. Ve svých 43 letech je přitom stále velmi mladý a většinu vrcholné kariéry má bezesporu ještě před sebou.
Podstatnou část vašeho repertoáru tvoří skladby Franze Schuberta. Na letošním Salcburském festivalu budete mít dokonce vlastní schubertovský minicyklus složený ze tří recitálových večerů. Co vlastně znamená Schubert pro německého písňového specialistu? Mezi autory, kteří se zabývali písněmi, je Schubert pochopitelně nejvýraznější osobností. Jednak kvůli vlastnímu repertoáru, ale také kvůli mnoha skladatelům, kteří přišli po něm. Robert Schumann, Johannes Brahms nebo Hugo Wolf jsou bez Schuberta nepředstavitelní! Musíme si uvědomit, že Schubert během svého krátkého života zanechal na osm set písní. To je tak obrovské množství materiálu jako u žádného jiného autora. Takže když se člověk chce věnovat písním, musí se zabývat v prvé řadě Schubertem.
Vaše interpretace Schubertových písní zdůrazňuje temnější, vášnivější tvář romantismu, který jinak může vyvolávat představu idylických scenérií. Vy však za nimi spatřujete leckdy tvrdý boj o lidské štěstí i přežití. Je to podle vás životní pocit, který provázel Schuberta i jeho současníky? Myslím, že lidské emoce se nemění. Mění se pouze způsoby, jak jsou umělecky vyjádřeny. Romantismus přinesl velkou výstižnost, otevřenost až nebojácnost ve vyjádření citů. Ostatně umělecká díla mnohem častěji vznikala pod dojmem konfliktů než jako výraz veselosti a lehkosti. Skutečnou veselost u Schuberta nenajdete. Mnohem zajímavější však je, že i v té nejtemnější náladě nechybí naděje. Té se Schubert nikdy nevzdával.
Studoval jste u Dietricha Fischera-Dieskaua, nicméně ubíráte se odlišnou cestou. Zatímco jeho interpretace kladla důraz na často až extrémní srozumitelnost textu, pro vás je zásadní kultivovaný zvuk. Probírali jste toto téma? Musím říct, že až tolik kontaktů jsem s ním neměl, jen určitou dobu během studií. A později se naše cesty rozešly. Jistěže jsem se od něj dost věcí naučil, především schopnost koncentrovat se, ale všechen můj cit, všechen můj vkus, celé mé přesvědčení o vztahu hudby a textu je na jiné vlně než u Fischera-Dieskaua. Podle mého názoru hudba začíná tam, kde končí slova. A text musí být integrován do hudby. Samozřejmě že jeho srozumitelnost je důležitá, ale přehnaná mluva ruší hudební barvy a vjemy. Zvuková stránka je minimálně stejně důležitá.
Pro gramofonovou firmu Harmonia Mundi připravujete rozsáhlý projekt Schubertových písní. V době krize nahrávacího průmyslu lze takový dramaturgický počin považovat za malý zázrak. Jak se vám ho podařilo prosadit? Byl to všechno můj nápad, a vlastně jsem už už chtěl začít nahrávky produkovat sám, ale pak jsem se dohodl s Harmonia Mundi. Jsem rád, že se ještě najdou firmy, které jsou schopny vydávat něco jiného než různé highlights z oper nebo z barokní hudby. Harmonia Mundi je ještě schopna říct: O.K., tohle je natolik důležité, že to vydáme jako naši profilovou záležitost. Samozřejmě, že písňové nahrávky nejsou tak finančně náročné jako orchestrální, takže když se relativně slušně prodávají, tak se náklady kompenzují.
Zabýval jste se při přípravě této edice všemi Schubertovými písněmi? Ano, nějakým způsobem jsem je prošel všechny, a pak jsem se rozhodoval, které vyberu. Byla to velmi zajímavá, i když dlouhá práce. Vybíral jsem podle celkového dojmu, podle rovnováhy mezi hudbou a textem, pochopitelně jsem bral ohled i na to, aby repertoár byl dostatečně rozmanitý. Celkem vyjde dvanáct kompaktních disků.
Jako vaši klavírní partneři se na tomto projektu střídají různí umělci. Byl to záměr? Myslím, že je to zajímavější než když máte pořád stejnou konstelaci. Umělecká mnohotvárnost by se měla prezentovat i v klavírní hře.
Mezi pianisty, kteří vás na nahrávkách doprovázejí, nejsou pouze „ryzí“ doprovazeči, ale také dirigenti a sólisté, od nichž se dají čekat vlastní silné přístupy. Není to pro zpěváka omezující? Naopak. Silné myšlenky jsou přesně to, co od pianisty očekávám – a co také bohužel často postrádám. Mnozí jsou spíše přizpůsobiví a devótní, ale málo samostatní. Proto udržuji hodně kontaktů právě se sólisty.
Není ale pak někdy přece jen těžké najít společnou řeč? Třeba když jste před několika lety připravoval s Alfredem Brendelem Schubertův cyklus Zimní cesta? Brendel je skutečně velmi silná osobnost. Vyskytly se sice mezi námi třecí plochy, ale v tvůrčím slova smyslu. Důležité je najít společnou cestu a tu jsme nakonec našli. Úžasná byla také práce s Christophem Eschenbachem. Nesetkal jsem se snad ještě s nikým, kdo by rozuměl zpěvu jako on. Veliký cit pro vokální umění má i Leif Ove Andsnes.
Vaše spolupráce s firmou Decca, pro niž jste natočil například zmíněnou a dnes už vlastně legendární Zimní cestu s Brendelem, dále nepokračuje? Ne, už řadu let nic netočíme. Prostě to přestalo fungovat. Naše představy se příliš rozcházely. Očekávání a představy firmy Decca jsem už nemohl dále naplňovat.
Na Pražském jaru přednesete Mahlerův cyklus Písně o mrtvých dětech za doprovodu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Je pro vás zajímavější orchestrální nebo klavírní verze Mahlerových písní? S klavírem jsem je také dělal, ale musím říct, že v tomto případě je inspirativnější bohatý orchestrální zvuk, protože máte různé možnosti artikulace v různých zvukových odstínech. Účinek je pak mnohem silnější než v abstraktním, pořád stejném klavírním zvuku. Se Schubertem je to ovšem naopak. Třebaže existují orchestrální verze jeho písní od Brahmse, Berlioze nebo Liszta, které jsem mimochodem také dělal, a některé z nich jsou docela dobré, tak Schubert patří ke klavíru.
Nedávno vyšel kompaktní disk s Bachovými áriemi, na němž jste se podílel spolu s houslistkou Hilary Hahn a sopranistkou Christine Schäfer. Jak cítí Bacha pěvec romantického repertoáru? Rozdíl není velký, tedy existuje pouze ve smyslu hudebních epoch, nikoli ve smyslu emocí. I v době baroka měli lidé schopnost prožít „romantické“ emoce. A tak jako mohu uplatnit romantický patos v hudbě dvacátého nebo jednadvacátého století, tak ho mohu vložit i do barokní hudby. Emoce jsou mimo veškeré kategorizování. Člověka bude vždy dojímat emocionální výpověď. Kdo se snaží romantický výraz potlačit, ten nedělá umění pro lidi.
Ve své kariéře jste téměř zcela pominul Mozarta. Byla to náhoda nebo úmysl? Nebyla to náhoda. Pro zpěváka znamená Mozart v prvé řadě operu, a já se musím přiznat, že jakkoli se na Mozartovy opery rád podívám na jevišti, tak v jejich ději je něco, v čem se necítím dobře. Také dramaturgická koncepce, kdy se stále střídají recitativy, ansámbly a árie, mne až tolik nefascinuje. Přesněji řečeno nefascinuje mne natolik, abych šest týdnů zkoušel jeden kus a pak odzpíval deset představení. Když bych se měl rozhodnout mezi Donem Giovannim a Figarovou svatbou na jedné straně, a Káťou Kabanovou, Z mrtvého domu a Vojckem na straně druhé, tak si vyberu to druhé.
Váš zpěv zosobňuje emoce zprostředkované krásným plným zvukem a dokonalým legatem… Proč vlastně nezpíváte italskou hudbu? Zrovna nedávno jsem dostal nabídku z Vídně na Germonta v nové inscenaci La traviaty. Tuhle roli bych rád dělal, ale už nejsem volný. Budu v té době na velkém zahraničním turné s Vídeňskými filharmoniky.
Obecně vzato není opera ve vašem kalendáři příliš zastoupena. Proč? Vždyť třeba zrovna s Vojckem jste slavil velké úspěchy. V poslední době se opeře věnuji trochu více, vybírám si tak jednu dvě produkce za rok. Vojcka budu dělat příští sezonu v Metropolitní opeře. Mám ale desetiletou dceru, a ta je pro mne důležitější, takže s ní chci trávit co nejvíce času. Plánuji Hindemithova Malíře Mathise v Paříži nebo Tannhäusera ve Vídni. S novým vedením Vídeňské státní opery mám pro příštích pět let dohodnuté i další produkce, ale celkově vzato jsem opatrný. U opery navíc vždycky vyvstává otázka, kdo další v inscenaci zpívá, kdo diriguje, kdo režíruje. To všechno je pro mne důležité, protože s těmi lidmi pak strávím několik týdnů. Především ale mám řadu jiných projektů, hlavně písňových, je také spousta fantastického symfonického repertoáru, a já tuto proměnlivost potřebuji. Kdybych měl dělat jenom operu, tak bych onemocněl.
Dá se fyzické nasazení, které vyžadují písňové recitály, srovnat s operou? Je dokonce ještě větší! V písních potřebuji vyjádřit mnohem více jemnějších, diferencovanějších odstínů. Dramatiku tvořím pouze vlastním hlasem, kdežto na jevišti pomáhá dramatickému aspektu scéna, kostýmy i další partneři.
Zpíváte i v jiných jazycích než v němčině. Podle čeho se rozhodujete, v jaké cizí řeči budete zpívat a v jaké nikoli? A nepustíte se i do českých písní? Mou mateřštinou je němčina, a to považuji za báječnou náhodu a obrovské štěstí, protože v této oblasti existuje spousta hudební literatury. Nicméně zpívám rusky Šostakoviče, maďarsky Bartókova Krále Modrovouse, anglicky Brittenovo Válečné Requiem. Modrovouse jsem musel dlouho studovat, protože maďarština je těžká řeč, ale zjistil jsem, že je neuvěřitelně zpěvná, protože funguje přes vokály. Naproti tomu v češtině nezpívám, protože je pro mne příliš komplikovaná. Ani v polštině, třebaže mi byl mnohokrát nabídnut Szymanowského Král Roger, což je fantastická opera. Jenže to je jako kdyby italský zpěvák měl dělat Vojcka. Jedná se o dílo natolik pevně svázané s jazykem, že pokud budou na světě kvalitní polští zpěváci, tak ho dělat nebudu. Podobně když poslouchám Magdalenu Koženou, jak zpívá Dvořákovy písně, tak dojem je zcela jiný, než když je zpívá Němec nebo Angličan. Hned se pozná, že čeština není jejich mateřštinou. Myslím, že mohu dělat Válečné Requiem nebo Krále Modrovouse, i když pochopitelně s akcentem, ale s jinými kusy to nejde, pokud v dotyčné zemi deset patnáct let nežijete a do jazyka neproniknete. Jenom zřídka dělám třeba francouzské písně, a nikdy bych je nezpíval ve Francii, protože každý francouzský zpěvák, i s méně kvalitním hlasem a s menším vzděláním bude lepší, než když se já budu snažit navodit francouzskou atmosféru. Ostatně i Šostakoviče podá třeba takový Jevgenij Něstěrenko vždycky lépe, protože v jeho zpěvu bude duše jeho jazyka i země.
Neuvažoval jste ale o tom, že byste Dvořáka zpíval v německém překladu? Myslím, že to není správné. Také Šostakovič je přeložený do němčiny, ale když už ho člověk jednou zpíval rusky, tak zjistí, jak komicky zní v němčině. Překlad má smysl, pouze když přímo na něj autor komponoval. Třeba Suitu na verše Michelangela Buonarrotiho zhudebnil Šostakovič v ruském překladu z italštiny. Takže v tomto případě byl překlad kompozičním jazykem.
V hudebním světě jste si vybudoval zcela mimořádné postavení. Máte volnou ruku a děláte si specifický repertoár, který vás zajímá. Co bylo podle vás rozhodující, že jste začal být takto respektován? Důslednost. Tak dlouho jsem dělal to, co jsem dělat chtěl, neboli písňový repertoár, až si lidé řekli, podívejte, on to skutečně umí. Člověk musí zkrátka tak dlouho plavat proti proudu, až si toho někdo všimne a řekne, že je to dobré. Pro mne byly vždycky rozhodující umělecké ambice, nikoli pouze pěvecké. Není totiž tak těžké stát se úspěšným zpěvákem. Stačí mít trochu hlasu, šikovný management a s několika operními rolemi můžete mít docela slušný úspěch. Ale když chcete skutečně proniknout do hlubin uměleckého výrazu, tak potřebujete ovládnout nejrůznější skladatele, styly, formy, a tato rozmanitost je pro mne podstatou. Nikoli vnějškové úspěchy.
Dosáhl jste všeho, čeho se dosáhnout dá. Máte představu, co byste chtěl dělat za pět, deset let? Je pravda, že jsem zpíval na všech místech, kde je dobré zpívat, respektive kde každý zpěvák chce zpívat. Nekladu si však dlouhodobé cíle, raději žiju od týdne k týdnu než od roku k roku. Neuvažuji, co bych chtěl zpívat za pět let. Zajímají mně skladatelé, obsah jejich skladeb. Přeji si, aby mi vydržela motivace a nadšení. To je důležitější než si realizovat nějaké sny.
