Německý barytonista Matthias Goerne v Rudolfinu na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro podal strhující výkon. Jeho koncert byl jedním z vrcholů letošního 68. ročníku. U příležitosti svého vystoupení poskytl HARMONII exkluzivní rozhovor.
Váš program na festivalu Pražské jaro byl sestaven z děl Johannese Brahmse, Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Jak jste vnímal dramaturgii vašeho večera? Pierre-Laurent Aimard je mezinárodně uznávaný pianista a společně jsme uvedli řadu komorních koncertů v různých městech světa. Naše spolupráce je do jisté míry vzájemnou motivací vycházející z osobních přístupů, míšení barev, hudebních vrcholů, tematických akcentů, agogických změn… Dramaturgie skladeb koncertu byla kontrastní. Spojení hudby Johannese Brahmse, Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena působí velmi kompaktně a hluboce.
Nálada a atmosféra skladeb souvisí s religiozitou a otázkami víry. Zahrnuje postoj člověka, který věří v Boha, pochybuje o jeho existenci, a nebo v Boha nevěří. S tématem víry je spjat i postoj rezignace. Obsah děl se dotýká také okamžiků silného náboženského poznání. Věřím, že program ve své dramaturgické linii večera předkládá lidem centrální téma života a souvisí s konflikty, které jsou každému důvěrně známé.
Skladby jsou obsahově závažné, pro odlehčení a hloubku interpretace jste hledal jistě i pozitivní stránku vyjádření textu… Ano, vybraná koncertní díla nenabízí publiku zábavné situace, ani lítost. Obsahově jsou velmi bohatá. Jsou psána ve formě vnitřní radosti, kde je víra, naděje a láska.
Pokud vím, analyzujete velmi pečlivě všechny skladby v přípravné fázi. Jak je pro vás důležitá herecká stránka na pódiu? Herectví není mým rozhodnutím. Co se děje na scéně, není něco, co bych zkoušel… Má interpretace není na pódiu žádným kalkulem a postoj nemám předem vykonstruovaný. Věřím, že můj projev je konsekventní. Neumím se distancovat neutrálně od řeči těla. Věřím, že zpívám tak hluboce a procítěně, že mé provedení je úzce spojené se skladbou a teprve z mých prožitků se rodí držení těla a pocity se odráží ve tváři.
V opeře je naopak herectví nezbytnou součástí vašeho projevu. Co je pro vás z technického pohledu nejdůležitější, když vytváříte roli? Velmi mne baví hrát na jevišti a ztělesnit určitý charakter, ale záleží mi na koncepci, se kterou musím souhlasit. Někdy se rozhoduji jen intuitivně, zda roli přijmu. Pro můj přístup ke ztvárnění postavy mi vyhovuje dlouhé období zkoušek. Zásadní je pro mne tým, s nímž musím profesně a lidsky souznít. Pokud souhlasím s režisérem, nechám se rád ovlivnit jeho jasnými záměry a představami. Vše přichází s obsahem. V opeře mne nebaví jen tak zpívat kvůli pěknému pocitu z hudby, role musí být v akcích motivována.
Co se vám líbí na koncertantním provedení oper ve srovnání s jevištními produkcemi? Miluji koncertantní provedení oper, protože velmi často jsou opery na jevištích v divadlech výsledkem šestitýdenního zkoušení, a pak se stává, že inscenace jsou průměrné. Na operní práci považuji za špatné, když nejde tým do hloubky smyslu poznání díla. U oper se mohou na scéně projevit koordinační problémy, zejména při spojení hudby a jevištní akce. Při koncertantním provedení oper považuji za fantastické, že na pódiu vyzní bohatství hudby a barevné proměny hlasu.
V kalendářním programu vašich plánovaných sezon se vám občas stává, že střídáte někdy velmi náhle koncertní večer s operním. Nevystavujete hlas prudkým změnám? Jistě že by bylo ideální, kdybych mohl mít mezi operním představením, komorním nebo koncertním večerem několik dní volno, ale můj program vždy tak nastaven není. Samozřejmě že jde o velkou změnu pro hlas i kondici, ale i když náhlý přechod může být pro pěvce velmi náročný, záleží dost na zkušenostech.
Váš hlas je velmi důležitý pro vaši kariéru. Když jste nachlazen a máte před sebou náročný večer, co děláte pro rychlé zotavení, aby jste byl v optimální kondici? Pokud jsem nemocný, nesmím zpívat, ale pro rychlé zotavení jím zdravě, především různé druhy ovoce, nepiji žádný alkohol, hodně spím, moc nemluvím a snažím se vyvarovat dalšího nachlazení. Na hudební večer musím být pozitivně naladěn.
Stává se, že měníte ve své kariéře i hlasové polohy na úrovni vysokého barytonu nebo dokonce basu… Schopnost modulace mi umožňuje zpívat nejen různými barvami, ale i měnit polohy hlasového oboru. Mohu si zvolit, jakým chci zpívat témbrem. Výrazovými prostředky ovlivním zabarvení hlasu. Rozhodnu-li se zpívat ironicky, tak skladbě nijak neublížím, mnoho vnitřních výkladů je možných.
Jak vás láká česká hudba k poslechu či snad k provedení? Když jsem byl mladší, zpíval jsem v češtině, i když vaším rodným jazykem nehovořím. Leoš Janáček, Antonín Dvořák a Bedřich Smetana složili mnoho krásných oper, symfonických děl a komorní hudby. Lákalo by mne nastudovat Janáčkovu operu.
Proč jste se k ní zatím neodhodlal? V Česku i na Slovensku se najdou excelentní sólisté, a tak mi připadá lepší, aby českou hudbu a operní díla zpívali právě vaši lidé, kteří ji provedou muzikálně, inteligentně a ve své mateřštině. Stále z vašeho geografického prostoru vychází vynikající pěvci všech hlasových oborů. Přirozeně že bych cestu k české hudbě a Janáčkově opeře možná našel, ale s enormním nasazením a velkou disciplínou.
V jiných jazycích jste již prolomil bariéry interpretace? Na repertoáru mám písňový večer francouzské hudby, zpíval jsem i rusky a maďarsky, ale po němčině je mi nejvíce blízká angličtina. Než začnu zkoušet nějakou skladbu, tak si ji nejprve velmi rád poslechnu na kompaktním disku. Pro mne jsou důležité pocity, které ve mně vyvolá dílo, jež mám nastudovat. Poté mne zajímá obsah a význam jednotlivých slov. Při interpretaci hudby je pro mne zcela zásadní provázanost s každým jednotlivým slovem. Podle významu zvolím barvu pro konkrétní slovo nebo celou frázi.
Znám mnoho zahraničních pěvců a famózních sólistů, kteří žijí v Německu nebo Rakousku, a přesto mají-li písňový večer, volí raději na koncertech písňové recitály ve své rodné řeči než v řeči země, kde vystupují. Jsem šťastný a považuji za luxus, že pocházím z Německa, kde písňový repertoár a komorní hudba sehrávají velkou roli v dějinách hudby.
V Německu vás na studiích zpěvu provázeli pedagogové Hans-Joachim Beyer na Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku, dále Elisabeth Schwarzkopf a Dietrich Fischer-Dieskau… Mezi mé nejdůležitější pedagogy patřil Hans-Joachim Beyer, u kterého jsem si osvojil techniku a získal obezřetný respekt k repertoáru, se kterým jsem se dál ve své kariéře setkával a setkávám. Elisabeth Schwarzkopf a Dietrich Fischer-Dieskau byli pro mne přirozeně velmi důležití, nesmírně výrazným způsobem zasáhli do vývoje pěveckého umění 20. století a jistě má jejich působení velký přesah až do současnosti.
Baryton je vám v písních nejbližší? Jsem se svým hlasem velmi spokojen a pro písňový repertoár považuji baryton za nejvhodnější, protože je blízký lidské řeči.
Letos je jubilejní rok Richarda Wagnera. Ve svém repertoáru máte nastudovány z jeho děl role Amfortase (Parsifal), Wolframa (Tannhäuser) a Kurwenala (Tristan a Isolda)… Koncertantně jsem zpíval v lednu Amforta z Wagnerova Parsifala pod taktovkou Thomase Hengelbrocka v Dortmundu, Essenu a Madridu. Parsifal na mne působí jak symfonická báseň. Na roli Kurwenala v inscenaci režiséra Davida McVicara se do Vídeňské státní opery moc těším, v opeře Tristan a Isolda vystoupím v prosinci. Obě díla jsou velmi specifická ve srovnání s jinými Wagnerovými hudebně-dramatickými díly. Je neuvěřitelné, jak se dokázal hudebně vyrovnat s mýty a ságami, které sehrály velkou roli v germánské literatuře.
Na druhé straně nesmíme zapomínat, že antisemitismus byl na světě už dávno před Wagnerem. Některá jeho vyjádření tímto směrem nebyla příliš šťastná, ale pokouším se je oddělit od jeho tvorby. Když má režisér hodně nápadů, může ostatně každé dílo spojit s nějakou ideologií… Richard Wagner byl velký skladatel i libretista, završil pozdní romantismus. Divadlu a opeře velmi rozuměl.
Jaký postoj zaujímáte k moderní tvorbě? V současnosti se hrají často opery staré více než dvě stě let a je málo velkých moderních operních děl. Skutečně je to problém… Kdyby výtvarní umělci malovali v současnosti tak, jako v baroku nebo renesanci, lidi by se o jejich díla nezajímali. Pokud soudobé opeře chybí obsah a není konfrontována s problémy našeho světa, pak je nudná. Bohužel se také stává, že se režiséři pokouší aktualizovat staré dílo tak, že do něj implantují prvky, které s ním vůbec nesouvisí, a pak působí jejich inscenace hloupě, povrchně, nesmyslně. Ale například německý režisér Peter Konwitschny má na svém kontě mnoho moderních a fantastických inscenací. Určitě vývoj opery jednou dojde k zásadní inscenační proměně i v širším měřítku po světě.
Jakým směrem chcete rozšířit svou sbírku nahrávek? V edici mých nahrávek děl Franze Schuberta rozšiřuji stále svou kolekci kompaktů, plánuji určitě vydat č. 8, 9, 10. V jeho dílech se mi líbí hloubka, která je přitažlivá jak pro interpreta, tak posluchače. Dokázal mistrovsky zachytit pohled na člověka. Jinak ve své pěvecké kariéře dál plánuji nové projekty s programem hudby Roberta Schumana, Hannse Eislera a mnohých jiných skladatelů blízkých mému srdci.
Jste čestným členem Královské akademie hudby v Londýně. Na jaké bázi jste ještě s akademií v kontaktu? Stal jsem se čestným členem Královské akademie hudby v Londýně, dostal jsem diplom, ale nejsem s institucí vůbec v kontaktu, takže je to jedna z ironií mé kariéry.
Co pro vás znamená publikum? Publikum je pro mne velmi zásadní. Když cítím, že během večera lidé v sále nebo divadle soustředěně poslouchají, potom jsem schopný ze sebe vydat hodně a návštěníkům se ode mne skutečně dostane silného zážitku. Od města k městu je to ovšem jiné a také mnohdy záleží, jak se posluchači na večer připraví. Znají-li skladby, promítnou se jejich reakce do atmosféry hudebního večera. V londýnské Wigmore Hall i newyorské Carnegie Hall bývá velmi vzdělané publikum. Navzdory jazykové bariéře v mnohých sálech světa dochází na mých koncertech k citlivému souznění.
