Jeden z neproslulejších basistů současnosti začal svou pěveckou kariéru trochu paradoxně: zpíval sopránový part v chlapeckém sboru. Ve třinácti letech mu ovšem hlas notně poklesl a bylo jasné, že případná pěvecká kariéra se bude orientovat jiným směrem. Ostatně i začátky jeho profesionální dráhy byly zvláštní. Ještě jako student si nutně potřeboval přivydělat, a tak se nechal zaměstnat v jedné taneční kapele jako zpěvák. V rodném Turku zpíval po barech šlágry, tanga, foxtroty, vždy ale pod pseudonymem, který dodnes odmítá prozradit. Občas proto vyvolává podezření, že je mu tahle úvodní kapitolka uměleckého životopisu trapná. Salminen to ovšem popírá. „Tehdy jsem prostě vůbec netušil, jestli z mé operní kariéry vůbec něco bude. Jeden den jsme zkoušeli, druhý vystupovali. V kapele jsem se ale hodně naučil. Třeba smysl pro rytmus. A také jsem poznal, že existuje pouze dobrá a špatná hudba. Máme skvělé šlágry a slabé šlágry – ve stejném poměru, jako je tomu v klasické hudbě.“ Vlastně až do svého angažmá v helsinské Národní opeře si nebyl jist, zda se bude věnovat klasice. Ve sboru tohoto divadla, kde působil v letech 1966 až 1969, dostával i některé maličké úložky, a tak pozvolna sbíral zkušenosti. Potom získal od státu stipendium a díky němu mohl pokračovat ve studiích v Düsseldorfu a v Římě. Tam si také nastudoval část role krále Filipa z Verdiho Dona Carlose , což se mu zakrátko mělo vyplatit. „Když jsem se vrátil z Německa domů, v Národní opeře zrovna onemocněl představitel Filipa. Musel jsem roli dostudovat celou, během čtyř dnů, a pak jsem najednou stál na jevišti. Naštěstí mě poháněla odvaha, která je vlastní mladému člověkovi,“ vzpomíná Salminen na svůj debut. „Samozřejmě je trochu hloupé, když se ve 24 letech pokoušíte hrát starého španělského krále. Dnes už mám k této roli zcela jiný přístup.“ Salminen pak dostal příležitost zpívat v inscenaci Aidy , kde se setkal s proslulým Tomem Krausem. Ten ho vzal s sebou na předzpívání do Hamburku. Přes Mnichov pak Salminen pokračoval do Stuttgartu, kde mu svěřili Komtura, a do Norimberka, kde vystoupil jako Pogner v Mistrech pěvcích norimberských . Konečně roku 1972 přišla nabídka na angažmá v Kolíně nad Rýnem. Debutoval tam jako Sarastro v Kouzelné flétně .
Nebylo to ovšem tak jednoduché. Salminen se teprve učil německy, a s mluvenými dialogy, které v Kouzelné flétně zabírají téměř polovinu opery, měl potíže. Režíroval Jean-Pierre Ponnelle, a ten byl vzteky bez sebe. Chtěl Salminena vyhodit, ale nešťastného začátečníka se zastal dirigent István Kertesz, který rozpoznal mimořádný pěvecký talent. Salminen pak v Kolíně nastudoval během dvou sezón třináct nových rolí. Shodou okolností se v kolínském ansámblu sešli i další začínající umělci, kteří se později stali hvězdami – Lucia Popp, Julia Varady, Kiri Te Kanawa. Salminenův impozantní bas nešlo přeslechnout, a velké operní domy se o nadějného basistu začaly zajímat.
Salminen, který se stal následníkem legendárního finského basisty Marttiho Talvely, dobře zná svou cenu. „Myslím, že už nějakou dobu mám privilegovanou pozici. Mohu si dovolit říct dirigentovi nebo režisérovi, že o tuhle produkci nemám zájem,“ poznamenává. Na oplátku je zárukou absolutní profesionality. „Nároky publika se za posledních dvacet let změnily. Zpěvák si prostě nemůže dovolit odvést druhořadou práci,“ říká Salminen. Zpívá poměrně široký repertoár, v němž nechybí ani Boris Godunov , ale jeho doménou jsou přece jen basové postavy ve Wagnerových operách. Salminen přitom odmítá názor, že Wagner vyžaduje speciální způsob zpěvu. „Zpěv je prostě zpěv. Wagnera zpívá člověk stejně jako Mozarta a dokonce i Verdiho. Technicky je to totéž. Lidé si často myslí, že Wagner se musí řvát. Ale zaposlouchejte se třeba do Parsifala : to je komorní hudba, šest hodin dlouhá,“ tvrdí Salminen. Také některé jiné zažité představy poopravuje. Třeba tu o vytáhlých basistech a pomenších tenoristech. „Ne všichni basisté jsou enormně velcí. Vezměte si třeba Kima Borga, ale je pravda, že takový Martti Talvela byl hodně velký. Basisté mívají dlouhé hlasivkové svaly, což není obvyklé u menších postav. Tenoristé jako Enrico Caruso, Jussi Björling nebo Luciano Pavarotti jsou příkladem menšího vzrůstu. Ale třeba Plácido Domingo, ten má míry téměř jako basista.“ Vyhraněné názory má Salminen – ostatně jako mnozí jeho kolegové – na režiséry. „S některými zkrátka nepracuji,“ podotýká. Pokud ho však režisér přesvědčí, je ochoten přijmout i neobvyklý názor. Před lety například akceptoval Weberova Čarostřelce ve svérázném pojetí – mezitím již zesnulé – režisérky Ruth Berghaus. „Předtím jsem nikdy neviděl nějaké smysluplné provedení této opery. Ta historka, a ty kožené kalhoty – nechť mi Bavořané prominou. Zkrátka považoval jsem tuto operu za hloupou. Berghausová mi však navrhla, co by se s figurami dalo dělat. A tak, jak ho pojímala ona, budu Čarostřelce dělat všude – rozhodně ne s lesem v pozadí!“ Salminen zažil – v samých počátcích své kariéry – i slavný „Prsten století“, neboli bayreuthskou inscenaci Prstenu Nibelungova v režii Patrice Chéreaua. „Shnilá vajíčka a rajčata létala během představení i po něm. O pět let později dostala ta samá produkce aplaus trvající půldruhé hodiny. Publikum si totiž dalo tu práci a začalo skutečně pozorně naslouchat. Najednou pochopilo věci, které na první poslech nikdo ve Wagnerovi neuslyší. Já sám se Wagnerem zabývám už třicet let a stále mám v jeho hudbě co objevovat.“ V Bayreuthu se během let Salminen stal jednou z největších hvězd. Zanechal tam nesmazatelnou stopu, a to i přesto, že jeho vztahy s festivalovým šéfem Wolfgangem Wagnerem jsou poslední dobou poněkud komplikované.
Zajímavé je, že Salminen se podílel na mnoha operních nahrávkách, ale pevnou smlouvou se žádné firmě nikdy nezavázal. „Nejsem nikde exkluzivně. Dělám to, co mne baví. Kromě toho nejsem přívržencem studiových nahrávek. Dávám přednost živým záznamům, protože pak – i když třeba není všechno úplně dokonalé – mohu dílo skutečně spoluprožívat.“
Salminen je v současnosti na vrcholu své kariéry. „Zpěvákův hlas dozrává, jak přicházejí roky. Život mu přidává na barvě a vybroušenosti. Tak třeba barva mého hlasu je dnes tmavší než před lety, ale myslím, že v srdci stále zůstávám malým chlapcem,“ směje se basista. V biografické knize Kuningasbasso (Královský bas), kterou o pěvci napsal Petri Tuomi-Nikula, se Salminen zamýšlí i nad uměním odejít: „Doufám, že dokážu opustit publikum s dobrými vzpomínkami. Člověk by měl odejít v pravý čas. A kdyby se mi nechtělo, ať mě klidně připoutají k posteli!“
(S použitím zahraničních materiálů)
