Na přelomu loňského a letošního roku se na program Metropolitní opery vrátila inscenace Debussyho impresionistické opery Pelléas a Mélisanda . Pro nás byla tato produkce zajímavá především tím, že se v ní na světoznámou newyorskou scénu vrátila Magdalena Kožená . Jako dirigent absolvoval svůj pozdní debut v Met její manžel, sir Simon Rattle .
Předlohou opery, která měla světovou premiéru roku 1902 v Paříži, je symbolistní drama Maurice Maeterlincka. Příběh je stejně tajemný jako prostý: jednoho dne najde Golaud v lese záhadnou plačící dívku, odvede si ji domů a ožení se s ní. Mélisanda se sblíží s jeho nevlastním bratrem a Golaud propadne žárlivosti. V záchvatu vzteku bratra zabije a Mélisanda umírá při porodu, aniž manželovi vyjeví, zda mu skutečně byla nevěrná.
Opera Pelléas a Mélisanda se v Metropolitní opeře poprvé hrála roku 1925. V roli Mélisandy se vystřídaly například Anna Moffo, Teresa Stratas, Frederica von Stade nebo Dawn Upshaw. Současná inscenace Jonathana Millera , která děj přenesla do devatenáctého století, měla premiéru roku 1995.
Pro Koženou je Mélisanda šestou rolí v Metropolitní opeře. Debutovala roku 2003 jako Cherubín ve Figarově svatbě, poté následovala Varvara v Kátě Kabanové, Zerlina v Donu Giovannim (v rámci japonského turné), Dorabella v Così fan tutte a Idamante v Idomeneovi.
Jaký měla produkce a zvláště kreace Kožené ohlas v amerických médiích? Velkou chválu sklidil zvláště sir Simon Rattle. „Křišťálová struktura Debussyho impresionistické partitury vyvstala s průzračností a precizností, a jak opera spěla k tragickému vyvrcholení, tím dramatické napětí neustále rostlo,“ napsala agentura AP. Podle listu Wall Street Journal Rattle zdůraznil „krásu a nebezpečí“ Debussyho hudby. A New York Times konstatoval, že Rattle z velkého orchestru Met vytáhl „bohatou a zvučnou“ hru, která byla přesto jasně tvarovaná. V podobném duchu se nesly i další ohlasy.
Velmi dobře obstál představitel Pelléase, francouzský barytonista Stéphane Degout , líbili se i Willard White (Arkel) a Felicity Palmer (Geneviève). Soudě podle recenzí, zcela mimořádný dojem zanechal barytonista Gerald Finley v roli žárlivého manžela Mélisandy Golauda. Podle Financial Times byl „neobvykle, leč přesvědčivě mladistvý“. „Zásluhou jeho silného, občas bolavě krásného barytonového zvuku divák bolestně spoluprožíval Golaudův přerod od něhy ke vzteku,“ komentoval Finleyho výkon New York Times. New York Post vyzdvihl zvláště scénu, kdy se Golaud snaží vymámit ze své umírající ženy „la vérité, la vérité“ (pravda). „Vzhledem k Finleyho vokální i fyzické sebekázni byl tento náhlý projev násilí tím více šokující,“ zdůraznil list. Hudební web Musical Criticism soudí, že Golaud je největší výzvou z celé opery a Finleyho staví minimálně na úroveň dřívějšího představitele Josého van Dama, ne-li ještě výš.
Slova uznání našli recenzenti i pro Koženou. Podle New York Times je Mélisanda pro českou pěvkyni „dobrá role“. „Něha jejího zpěvu nemohla zakrýt vnitřní emocionální chaos Mélisandy, této zvláštní mladé ženy: oběť, ano, ale také nutkavá lhářka, která zůstává záhadou až do konce,“ napsal deník.
Agentura AP zdůraznila, že Kožená už svou vysokou, štíhlou postavou odpovídá vzezření Mélisandy. „Zpívala s typickým kouzlem, zejména v písni, při níž sedí u okna a češe si vlasy – ačkoli když je spustila dolů, byly příliš krátké na to, aby se s nimi Pelléas v souladu s textem mohl mazlit,“ podotkla agentura.
List New York Post označil mezzosoprán Kožené za „pulzující“ a přidal poznámku, že v obsazení zpívajícím znamenitě francouzsky působila dikce Kožené „lehce zamlženě“, což ale prý ještě zvětšovalo záhadné kouzlo Mélisandy. List Philadelphia Inquirer označil celé obsazení za „téměř ideální“ a Wall Street Journal usoudil, že Mélisanda Kožené je „démon, posel nevyhnutelného osudu“.
Naopak hudební web Musical Criticism Kožená nepřesvědčila, a to zvláště herecky. Autor recenze chválí hlas Kožené pro jeho snadno rozpoznatelný témbr, schopnost proměňovat barvy a vtisknout slovům život, třebaže jinak upřednostňuje v roli Mélisandy světlejší, více sopránovou vokální paletu. Jako herečka však prý Kožená celé představení téměř „sabotovala“, nenašla k Mélisandě přístup a většinu opery působila prázdně. Její gesta na recenzenta působila strnule, takže nejlepší prý byla v závěrečné scéně, kdy je Mélisanda upoutána na lůžku a zpívá „stylově průzračnou scénu smrti“. Představení recenzoval i britský list Financial Times, který Koženou sice oceňuje, ale rovněž si myslí, že jasný soprán v této úloze více odpovídá „věčné nevinnosti“.
Po angažmá v Metropolitní opeře čeká naši mezzosopranistku v této sezoně ještě jedna operní produkce, a to Oktavián v Růžovém kavalírovi v Amsterdamu, kterého bude rovněž dirigovat sir Simon Rattle. Premiéra se uskuteční 13. května. Z řady koncertů připomeňme dvě zastávky Kožené v České republice: 13. února zazpívá v Brně a o tři dny později v Praze.
