Minulý rok jsem psal o svém letním putování mezi Horňáckem a Budapeští. Letos bylo méně času na „dovolenou“, takže jsem se se svou manželkou nejlepší ze všech rozhodl, že poprvé navštívíme společně jedno z kulturních center Evropy – Paříž. Naposledy jsem byl v tomto městě, když nesl náš stát podivný název Česká a Slovenská Federativní Republika. Byl jsem zvědav, jestli něco překoná tehdejší fascinující vjem z improvizujícího Oliviera Messiaena v kostele Svaté Trojice… Zážitků jsme měli hodně a o některé se s vámi podělím. Mohlo by to být i doporučením nebo varováním.
Jakkoliv jsem k Praze hodně kritický, zjistil jsem, že když ji člověk opustí, mohou se některé výhrady zmírnit. Například poté cojsem poznal letiště Charlese de Gaulla, nezdá se mi pražské letiště (Václava Havla) tak ušmudlané a nudné, pražské ulice tak špinavé a historické jádro tak zaplevelené kýčem. (Pařížské eiffelky různých velikostí jsou více patriotické nežli pražské – ruské – matrjošky.) Čtyři rozdíly jsou však patrné ihned. Historická Paříž není zneuctěna a barbarsky zohavena graffiti a tagy jako Praha, rakovinové rozbujení heren Paříž také nezná, psí exkrementy jsou ve francouzské metropoli spíše výjimkou a Praha je, co se týká národnostní a rasové pestrosti, dost fádní. Času nebylo mnoho, takže naše dny byly plné od rána do noci.
Nejdříve k tomu, co mě zklamalo. Podlehli jsme turistickému ostinatu a vydali se na věž Jeana Eiffela, kde jsme byli, jak jinak, nejspíš příkladnou spoluprací lapků a dozorců okradeni. Sveřepě jsme však trvali na dobytí vrcholu, takže jsme další den s náhradním dokladem vystoupali a dojeli až nahoru. I přes vysokohorskou cenu šampaňského a výhled na šedivě černé střechy Paříže to stálo za to. Další turistickou pastí, do které jsme spadli, byl Louvre. Ze sofistikované továrny na peníze francouzského státu šel na mě smutek. Stovky proplétajících se lidí, kteří si navzájem vadí a překážejí, absence klidu, nezájem Japonců, Arabů, Rusů ad. o veledíla typu Giotta, Carravaggia, manýristů nebo anglických a španělských mistrů, davová psychóza, strkání a blesky fotoaparátů před Mona Lisou… Byl jsem rád, když jsme z tohoto labyrintu po půl dni zdraví unikli. Od dcery jsme dostali za úkol projít pod všemi „vítěznými“ oblouky. Aby toho člověk dosáhl, musí projít rájem byznysu – Avenue des Champs-Élysées. Další smutný zážitek! Každý turista má navštívit katedrálu Notre Dame. Jaké štěstí, že máme katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a Paříž katedrálu St-Germain-des-Prés! Naopak velmi zajímavý byl mimo jiné průzkum čtvrti Belleville a Cimetière du Père– Lachaise, obrovitého nakupení hrobek, kde ale najít Edith Piaf, Chopina, Bizeta, Rossiniho nebo Jima Morrisona byl úkol pro detektiva. Zklamání z Notre Dame vyvážil objev mojí manželky nejlepší ze všech na Île de la Cité – nádherný květinový trh s pohádkovou nabídkou hortensií…
Muzikant může v Paříži těžko pominout operu. Hlavní slovo udává Opéra National de Paris, která má dvě divadla. Vytčený den nebylo na výběr – operní dům Palais Garnier měl tacet a v Bastille dávali Lazebníka sevillského v tradiční režii španělsko-maurského typu Colina Serreaua. Byla to výborná zábava s vynikajícím Lawrencem Brownleem v roli Almavivy v naprosto nevhodném sále, kam jistě patří Wagner, ale určitě ne Rossini.
Oslava našeho svatebního jubilea v Paříži měla přece jen dva nezapomenutelné zážitky. Prvním byl Hôtel Biron, kde má sídlo Musée Auguste Rodin, pro mě Michelangelo 20. století. Vidět jeho dílo včetně Myslitele a Katedrály, která působí ve své prostotě silněji nežli katedrály kamenné, ve skromném paláci a v nádherné zahradě, bylo něco, co nelze slovy vyjádřit. Hlubokým zážitkem pak byl večerní a noční život Montmartru. Když se dostanete nad odpudivý Pigalle a pod turistickou slupku, objevíte tradiční kulturu, která stále ještě komunikuje s historií. Bonusem, který jsme jeden večer zkoumali a proposlouchávali, byl původní, nefalšovaný Au Lapin Agile. Kabaret U čiperného králíka má svůj původ na počátku 20. století. V malé prostoře se sejde skupina přátel, kteří v sálku s více než sto let starým inventářem několik hodin zpívají a hrají pro skupinu dobře zaplativších hostů šansony, kabaretní výstupy a zlidovělé pařížské popěvky. Není to jen dotyk s odkazem Brassense, Piaf a dalších šansoniérů, ale s původní zábavou Montmartru; s tradicí, která ve své dávné syrovosti pomalu mizí.
Paříž má Tour Eiffel, Rodina, Jardin du Luxembourg, velkolepé, patetické bulváry, nepochopitelnou záplavu v minulosti nakoupených či ukradených uměleckých děl, nad jejichž množstvím se tají dech, Au Lapin Agile, nemá však jedinečné panorama a genius loci staré Prahy, její věže, veselé břidlicové střechy, Stavovské divadlo, komorně útulné Rudolfinum a originální architektonické perly 1. poloviny 20. století. Prostě vše, co se i přes barbarství developerů a pražských byrokratů ještě nepodařilo znehodnotit. Při poslední večeři v jedné útulné vinotéce na Montmartru nám angličtí manželé na rozloučenou řekli: „Proč proboha jezdíte do Paříže, když jste z Prahy?!“
