Dodnes se živě pamatuji – bylo to někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let – jak se moje manželka vrátila z Ústí nad Labem z klavírní soutěže „Virtuosi per musica di pianoforte“ a nadšeně mi vyprávěla o jakémsi pro nás tehdy úplně neznámém malém klukovi jménem Michal Mašek. Ten hoch tenkrát sice nezískal žádnou cenu, ale rok za rokem postupoval v této náročné mezinárodní soutěži stále výš a výš, až nakonec si v roce 1995 odvezl nejen první cenu, ale také titul absolutního vítěze. V následujícím roce zvítězil v mezinárodní klavírní soutěži L. van Beethovena v Hradci nad Moravicí. To už se mezi klavíristy o Michalu Maškovi samozřejmě dobře vědělo. V letech 1996 a 1998 vydal dvě bachovská CD. Na prvním byly Bachovy Goldbergovské variace, jedno z nejnáročnějších děl světové klavírní literatury, a kompletní nahrávka Bachových Dvouhlasých invencí, na druhém CD byl Bachův Klavírní koncert č. 1 d moll s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií a Bachovy Partity č. 5 a 6. Tyto nahrávky vzbudily v hudebních kruzích velkou pozornost. Maškovi bylo tehdy pouhých šestnáct let, ale jeho hra fascinovala skvělou technikou a především pak nesmírnou muzikálností spojenou s mimořádným intelektem. V létě roku 1999 získal Michal Mašek prestižní cenu „Classic 98“ v kategorii „Talent roku“ a bylo jasné, že má před sebou skvělou pianistickou budoucnost. Jenomže – vše bylo nakonec jinak. Pianistická kariéra se nekonala, Michal Mašek zmizel veřejnosti na deset let z očí. Přiznávám, že když jsme si s Michalem Maškem povídali o tom, co v těch deseti letech prožil, mnohokrát mne zamrazilo v zádech.
Michale, co se vám tehdy vlastně přihodilo? Ono to zpočátku vypadalo banálně. V listopadu 1999 jsem dostal ze dne na den zánět šlach a nemohl jsem hrát. Nejdřív jsem si myslel, že to za týden, za dva přejde, ale nepřecházelo. Naopak. K tomu se připojila chřipka, téměř čtyřicítky horečky, a všechno se vrazilo do rukou, takže jsem s nimi nakonec nemohl téměř vůbec hýbat. Nic nezabíralo, nepomáhali ani doktoři, ani léčitelé. Skoro rok jsem proležel v posteli a většinu času jsem jen tak koukal do stropu. Všechno dorazily nějaké prášky, po kterých jsem začal špatně slyšet. Slyšel jsem rozostřeně, neschopný poznat dur a moll, nerozeznal jsem flétnu od klavíru. To byl asi nejtěžší okamžik, byl jsem úplně na dně. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem do té doby nedělal nic jiného, než hrál spoustu hodin denně na klavír. Nic jiného jsem neuměl. Bylo mi devatenáct, byl jsem strašně přetěžovaný a můj organismus to nevydržel. Šel jsem cestou, která končila u zdi. Pan profesor Leichner mi později řekl: „Tys tu zeď hodně odtlačil.“ Tlačil jsem ji dlouho, ale přes ni se nakonec jít nedalo.
Vy jste před tím neměl žádné signály, že se k něčemu schyluje? Asi ano, ale nevnímal jsem je. Hrál jsem od nějakých tří let, všechno mi šlo relativně snadno, nemusel jsem dělat nic jiného. Nechodil jsem ani na nauku. Když jsem pak šel na konzervatoř, neuměl jsem pořádně noty, natož třeba stupnice! Všechno jsem se učil měsíc před přijímacími zkouškami.
Vy jste opravdu neuměl noty? Jak jste se učil nové skladby? No strašně pomalu – podle sluchu.
Učitelé vám předehrávali nebo jste poslouchal desky? Desky jsem moc neposlouchal. Noty jsem uměl hodně špatně, takže mi paní učitelka říkala, co tam je napsané, a doma jsem to pak pomalu „louskal“. Ale noty i veškerou hudební nauku jsem se potom opravdu naučil během jednoho měsíce. Nemám s hudební teorií problémy. Ohromně mě bavila, stejně jako matematika – všechno jsou prostě čísla. Navíc mám dobrou vizuální paměť a představivost.
Dneska čtete noty bez problémů? Naprosto. Hraju dobře z listu…
Vzpomínáte, kdy jste si poprvé sedl ke klavíru? Klavír jsme neměli. Táta mě zavedl někam do „lidušky“ a tam jsem si sednul k pianu. Bylo to fascinující! Ty klapky, jak se na ně hrálo! Ale to asi fascinuje každé dítě. Doma jsem měl nejdřív jen malé elektrické varhánky. Pak rodiče chtěli koupit pianino. Ale neměli peníze, takže se pořád střádalo a pořád se to odkládalo. Pamatuju se, s jakou chutí jsem si pak na to nové piano brnkal. To se mi líbilo. Do šesti, sedmi let šlo všechno přirozeně, než jsem dostal učitele. Pak to začalo! Byl jsem strašně ctižádostivý a dokud jsem nebyl s něčím spokojený, tak jsem pořád hrál a hrál. Takový sebezničující proces.
Vaše rodina byla muzikantská? Vůbec ne. Mně prostě od začátku všechno šlo přirozeně, bez cizí pomoci. Napřed jsem si hrál lidové písničky a písničky Osvobozeného divadla. Pamatuju se, když mě přijímali do teplické hudební školy, tak mě připravovala jedna paní učitelka, která tam učila. Já jsem tenkrát hrával lidové písničky už v terciích. Ale ona mě před těmi přijímačkami naučila hrát písničku „Kočka leze dírou“ jen jedním prstem, aby to nevypadalo, že umím moc hrát – aby prý jí kolegové nezáviděli, že má zase talentované dítě. Přišel jsem na zkoušky a ona řekla „Míšo, zahraj písničku“. Jenže já jsem na tu písničku, kterou mě naučila, zapomněl a spustil jsem tu svoji v terciích. Za chvíli jsem si uvědomil, co se stalo, přestal jsem hrát, ale ona mi řekla: „Teď už je to jedno, tak to dohraj.“ K té paní učitelce jsem pak chodil asi do třinácti let, ale od jedenácti let mne už také souběžně učil profesor z teplické konzervatoře.
Bavilo vás hrát na klavír? Samotné hraní mě bavilo, ale cvičit jedinou Bachovu dvouhlasou invenci celý rok, to bylo utrpení. Dodneška ji slyším…
Kolik hodin denně jste tehdy cvičil? V šesti letech asi tak tři hodiny, později – ve dvanácti letech – to bylo mnohem víc. Třeba pět, šest, ale někdy i osm hodin denně.
Osm hodin ve dvanácti letech je opravdu hodně. Nikomu se to nezdálo divné? Ne. Učitelé mi říkali, že když oni studovali, tak taky jen hráli a nedělali nic jiného. A že jsem profík, že musím cvičit na klavír a ne běhat někde venku – že se mi později všechno vrátí. V tomhle věku nemá člověk srovnání, aby věděl, že je to blbost. Takhle to do mě lili, ale mě přitom zajímala taky věda a technika. A matematika a čísla. Strašně rád jsem četl encyklopedie. To všechno samozřejmě postupně skončilo, časem jsem nedělal nic jiného, než hrál na klavír. Už jsem ani nechodil odpoledne do školy, ani na tělocvik, abych si neublížil. Já jsem taky chtěl běhat s ostatními dětmi venku. Ale neměl jsem žádné prázdniny, žádné vánoce… Jako by nebylo úplně jedno, jestli pár dní nehrajete. Pamatuju se, že jsem si jako malý kluk dával místo not na klavír katalogy aut. Znal jsem je nazpaměť, kolik má každý motor výkon – a tak… Auta mě táhla odjakživa. A to mi vydrželo dodnes. Miluju řízení, v autě trávím hodně času, je to čistá vášeň. Ale abych se vrátil ke klavíru – auta se postupně vytrácela, a pak už jsem jen hrál a hrál…
Vy jste opravdu neměl žádné jiné klukovské zábavy? Pak už ne. Nic. Prakticky jsem nežil. Nedělal jsem nic jiného, jen jsem hrál na klavír. Přijal jsem to za své. Pro mě už neexistovala cesta zpátky. Měl jsem denně rozdělené hodiny na cvičení. Ráno jsem hrál dvě a půl hodiny, než jsem šel do školy. Takže jsem vstával v pět, abych to stihl. A odpoledne jsem hrával po vyučování. Jenomže jak jsem cvičil od těch pěti ráno, tak jsem si zkazil oči. Hrál jsem totiž při svíčce.
Proč při svíčce? Mně to při svíčce připadalo zajímavé a inspirativní. Taková blbost! A toho vosku v klávesách!
Co tomu všemu říkali rodiče? Mamince se to nelíbilo, tolik hodin cvičit na klavír a nedělat nic jiného. Ale nikdo ji neposlouchal.
Kam jste přešel z teplické hudební školy? Na teplickou konzervatoř. Nastoupil jsem do třídy k panu profesorovi, který učil dospělé žáky. To nebylo dobré. Když jsem u něho začínal, bylo mi jedenáct, ale on mě učil jak dvacetiletého. Zpočátku jsem cvičil už opravdu téměř pravidelně osm hodin denně, ale později to bylo také třeba deset a někdy dokonce i dvanáct hodin. A on mi říkal: „To je normální. Kdybys chtěl jet třeba na soutěž do Varšavy, tak abys nacvičil tak velký program, musíš hrát víc…“ V šestnácti letech jsem přestoupil na pražskou konzervatoř k profesoru Leichnerovi. To byl úplně jiný styl práce! Pan profesor Leichner byl báječný učitel a navíc ohromně rozumný člověk. Ale pro mě to byla ze začátku hrozná pecka. Měl jsem pocit, že se mi dostatečně nevěnuje. Nechápal jsem, jak je to možné, že se s ním nevídám třikrát do týdne, že nemám hodiny o prázdninách, že se neučí o vánocích a že když jsou velikonoce, tak pan profesor odjede z Prahy. (smích )
Jaké to bylo na konzervatoři? Rozvrh mi uzpůsobili tak, že jsem měl školu jen dva – tři dny v týdnu, od osmi ráno do pěti odpoledne. A vůbec jsem se neučil. Nic jsem nedělal, jen jsem tam seděl a někdy i spal. Hudební předměty jsem zvládal, s těmi problémy nebyly. S dějinami hudby taky ne. Ale všechno ostatní šlo stranou. Na vyučování jsem do Prahy dojížděl vlakem.
Vy jste neměl v Praze ubytování? Ne. Bydleli jsme v Ústí nad Labem. Na ty dny, kdy jsem měl na konzervatoři vyučování, jsem dojížděl. Vůbec nepřeženu, když řeknu, že jsem v té době doslova bydlel ve vlaku. To dojíždění bylo hrozné! V pět ráno! Ty zimy! Trať byla v hrozném stavu, netopilo se! K tomu jsem v létě zahrával v podzemním skladu Rudolfina nového Steinwaye. Celé prázdniny jsem tam jezdil! Byl jsem v tom podzemí zalezlý jako krtek, hrál jsem třeba osm hodin, a když jsem vylezl z té malé místnůstky ven na nábřeží, málem mě to kleplo. Úplně na zbláznění. Cvičil jsem tenkrát Bachův Koncert d moll a dal jsem si třeba za úkol, že ho musím zahrát pětkrát za sebou bez chyby. A když se to nepovede, tak to budu opakovat. Byl jsem blázen…
Tak tvrdý dril si vůbec nedokážu představit. Skutečně vás to tehdy tolik bavilo? Neřekl bych, že bavilo, spíš to byla výzva. Ve skutečnosti mě to nebavilo. Víte, co to je hrát dvanáct hodin denně?
Nevím. Hlava! Nemůžete spát! Pořád vám hlava hraje! Hrozné! Měl jsem hlavu strašně přetíženou. Taky mně začaly brzo padat vlasy. Jako kluk jsem se za to styděl. A od toho zánětu šlach jsem byl pořád nemocný. Pořád nějaké záněty dutin nebo něco takového. Chodil jsem po doktorech, ale nic nenašli. Předtím jsem nikdy nebyl nemocný, možná deset let. Ono taky když nechodíte ven, tak nemáte kde co chytnout.
Po tom, co mi tady povídáte, vůbec obdivuju, že… že jsem normální, viďte. Profesor Leichner to říká taky. Ale já jsem za ten pád velice vděčný. Nepoznal bych spoustu věcí. Já si teď umím užívat života.
To, čím jste prošel, zažila – možná ne v tak drastické podobě – řada muzikantů. Jak jste se léčil? Problém je v tom, že si člověk nechce připustit, že dělal chybu. A tak čekáte. Na jaře roku 2000 jsem měl točit s Jiřím Bělohlávkem Beethovenův pátý klavírní koncert. Taky jsem měl mít recitál ve filharmonickém cyklu v Rudolfinu. A nic z toho se neuskutečnilo. No tak co, myslel jsem si, bolí ruce, týden počkám a uvidí se. A po týdnu nic. Utekl další týden, nic se nezměnilo. Měl jsem hrozné křeče, ruce se mi příšerně kroutily. Jeden doktor říkal „do sádry“, jiný zase, že ne. Byl jsem u těch nejlepších přednostů klinik. Zkoušelo se to s nějakými injekcemi, užíval jsem všelijaké prášky. Ale nic nepomůže, když je nemoc v hlavě. Pořád se to vracelo. A mně se nakonec už ani moc nechtělo něco zkoušet, protože ta nemoc pro mě byla málem vysvobození. Já už jsem neměl vůbec žádnou energii, žádnou životní sílu. Skoro už ani vstát. Jediné, co nakonec asi po půl roce zabralo, byla akupunktura. Dělal mi ji tenkrát doktor Cimický. Začal jsem cítit, že se to obrací k lepšímu – byl to první motor, který mě nakopnul.
Jak jste s takovými zdravotními problémy mohl zvládat studia na konzervatoři? Studium jsem samozřejmě musel přerušit, krátce po maturitě. Byl jsem přinucený hledat jiný způsob, jak hrát na klavír. Srovnat se s tím, že nebudu cvičit osm hodin, ale třeba jen dvacet minut. A tak jsem začal znovu stupnicemi a rozloženými akordy, jednu stupnici za druhou. To mě naučilo uvolnit ruce, protože já jsem hrál zbytečně brzy těžké věci. To byla velká chyba. Začal jsem se znova učit intonaci, abych slyšel sám sebe, co hraju, zpíval jsem si. Trvalo to dva – tři roky, ale ruce pořád bolely. Mezitím jsem udělal přijímačky na AMU, hrál jsem na nich jen to, co bylo předepsané, úplné minimum. A byl jsem moc rád, že si mě pan profesor Leichner převedl z konzervatoře na AMU do své třídy.
Zkoušel jste na AMU hrát veřejně? V roce 2004 jsem měl hrát s Pavlem Šporclem ve Francii Dvořáka, ale zájezd jsem musel zrušit. Dostal jsem zánět do palce na levé ruce a opět jsem nemohl vůbec hrát. Ale to už byla moje psychika natolik posílená, že jsem byl v pohodě. Začal jsem chodit na akupunkturu k Číňanům. A definitivně jsem si řekl, že končím. Budu se udržovat sice ve špičkové kondici, ale jen tak pro sebe, bez veřejného hraní. Přece nemůžu někomu slíbit, že někde budu, a pak tam nebýt. A začal jsem jinak.
Do čeho jste se pustil? Začal jsem sportovat a chodit do posilovny. A začalo mě to bavit. Při posilování přešel logicky můj zájem na medicínu. Nakoupil jsem si knížky, napřed o medicíně a o posilování, pak jsem se začal zajímat taky o marketing, jak se dělá PR, a k tomu mě začaly zajímat počítače. Ty mě přitahovaly vždycky – ale já jsem neuměl do té doby nic, ani poslat e-mail. Naštěstí se rychle učím, takže za rok jsem se do toho dostal, začal jsem dělat webové stránky a programovat. Dokonce jsem učíval jako lektor kursy výpočetní techniky. Ale vždycky už mi zůstalo v hlavě červené světýlko: „pozor, tady se něco děje.“ Mám v sobě varování, když něco přeháním.
Na vašem webu jsem četl, že jste si udělal trenérský kurs. Ano, to je pravda. V roce 2004 jsem absolvoval na fakultě tělesné výchovy akreditovaný trenérský kurs a mám trenérskou licenci. Mohu si třeba otevřít fitko a trénovat zájemce na amatérské soutěže. Mě to všechno strašně bavilo a baví. Cvičím už osm let, a to hlavně proto, abych se dobře cítil. Trénuju nejenom tělo, ale hlavně mysl. Není to o pěstování ega a velikosti svalů, jak si většina lidí myslí, ale o tréninku vůle a mysli. Záněty šlach i všechno ostatní postupně přešlo. Nebylo to lehké, leckdy mi ruce úplně svítily zánětem, doktoři mi zakazovali sport, ale vůlí jsem to dokázal překonat. Jo, a nesmím zapomenout, že jsem si před pěti lety taky zlomil ruku. Tadyhle na levé ruce mám nějakých dvacet centimetrů šití.
Jak se vám to stalo? V posilovně? Ne. Na AMU. Byl jsem ve druhém ročníku. Blbli jsme s kamarádem, hráli jsme páku. Napřed pravou rukou, pak říkám – teď levou. No a s levou to ruplo. Rána jak z děla! Jako když praskne trám. Při tom mi také dočasně ochrnul radiální nerv. Když jsem se probudil z narkózy, nepohnul jsem na dlouhou dobu prsty ani o milimetr. Rehabilitace trvala rok. A nejlepším cvičením při závěru rehabilitace byly Brahmsovy Paganinské variace. (smích )
Vzdor zlomené ruce jste ale letos na AMU úspěšně absolvoval magisterské studium a na jaře jste vydal skvělé beethovenovské CD s pátým klavírním koncertem a Sonátou Fis dur op. 78. Beethovenův pátý klavírní koncert je pro mě osudová skladba. Moc jsem si přál ho natočit. Mám ho tak zažitý, že mi můžete říci – a já ho zítra zahraju. Vůbec Beethoven jako autor je pro mě celoživotní záležitostí. Je v něm tolik síly, vyrovnanosti, klidu, moudrosti, humoru a přitom jednoduchosti. Přál bych si mít tolik času, abych udělal všechny jeho sonáty. Právě v roce 1999 na podzim, ještě před tím osudným zánětem šlach, jsem natočil jeho Sonátu Fis dur. Pak měla následovat nahrávka Beethovenova pátého klavírního koncertu s PKF. Sonátu jsem ještě stihl natočit, ale koncert ne – to už jsem nemohl hrát. Vloni se ale téměř zázrakem objevil sponzor – cementárny Lafarge – takže jsem mohl projekt konečně realizovat. Ne už s PKF, ale s Pardubickou komorní filharmonií a s Leošem Svárovským. Na CD jsem nahrávku koncertu doplnil tím deset let starým snímkem Sonáty Fis dur. Takže ta deska tak trochu symbolicky spojuje moji minulost s přítomností.
Jak se vám Beethovenův koncert po desetileté odmlce natáčel? Nahrávali jsme v Kulturním domě v Teplicích a i přes některé potíže jsem si to užíval. Hrálo se mi dobře a myslím, že se nahrávka povedla. Víte, zastávám názor, že se všechno má točit vcelku nebo aspoň po velkých blocích. Na natáčení se vždycky připravuji tak, abych byl schopen skladbu zahrát od začátku do konce bez chyby. Jinak bych do nahrávacího studia nešel. Takhle jsem točil i Goldbergovské variace.
Vy teď hrajete nejen sólově, ale také v duu s violistkou Jitkou Hosprovou. S Jitkou jsem se seznámil vloni, na oslavě desátého výročí založení vydavatelství Arco Diva, u kterého jsem v licenci natočil beethovenovské CD. Padli jsme si od první chvíle do oka, měli jsme pocit, jako bychom se už 
dávno znali, a ještě než jsme se navzájem slyšeli hrát, vyplynulo samo sebou, že založíme duo. S Jitkou se hraje výborně, rozumíme si po všech stránkách velice dobře, i když občas je to s ní – ostatně jako s každou ženou – trochu složitější (smích ). Ale málokdo hraje s takovým zápalem jako ona. A viola je úžasný nástroj, mám ji mnohem radši než housle. Zvuk Jitčiny violy se úžasně pojí s klavírem, nejlépe se Steinwayem, ale také s Faziolim – ten je u nás bohužel jenom jeden. Já slyším extrémně barevně, intenzívně vnímám barvu. A neexistuje hezčí a barevnější nástroj než Steinway. Dokáže přijmout zvuk nástroje, se kterým hraje. Má tolik alikvotů! Když Jitka kupříkladu hraje sólo, beru jí pedál, viola rozeznívá struny klavíru a sama tak daleko lépe zní. Teď, po roce společného hraní, dokončujeme s Jitkou CD. Jsem v tomto případě nejen interpretem, ale zároveň také producentem projektu.
Prozradíte o něm něco? CD se jmenuje „Morpheus“ – podle úvodní skladby od Rebeccy Clarce. To je anglo-americká skladatelka 20. století, současnice Igora Stravinského. Vedle „Morphea“ tam bude ještě její Sonáta pro violu a klavír, skladba s neuvěřitelně geniální stavbou, nabitá emocemi. Smekám před ní. Rozmachem něco jako Beethovenova Appassionata, k tomu brahmsovský zvuk a impresionistické barvy. Dále Milhaudovy Čtyři portréty, pak Fratres od Arvo Pärta a na závěr oblíbený Milhaudův Scaramouche v úpravě pro violu a klavír podle autorské verze pro saxofon a klavír. Repertoár jsme vybrali tak, abychom představili oba nástroje v rovnocenném partnerství, ne tedy jako sólo a klavírní doprovod, jak se často děje.
Kdo toto vaše CD vydává? Nahrávka vyjde ve spolupráci mé agentury Morpheus Art a vydavatelství Radioservis. Natáčeli jsme v Rudolfinu, nikde jinde jsem ani nechtěl. Zvuk dělal Oldřich Slezák – a vyšel nádherně. Hudební režie se ujal Milan Puklický, který se mnou dělal všechny mé bachovské nahrávky a slyší trávu růst. Jako ladiče jsem si vybral pana Sokola. Je to dokonalý profesionál ze staré školy. V sále byl od rána do večera, přicházel o dvě hodiny dřív, kdykoliv připraven. A hlavně, co slyší on a jak naladí klavír, to neumí nikdo jiný na celém světě. Pro mne není nic důležitějšího než umělecká kvalita, a to nejenom nahrávky, ale všeho, co s tím souvisí. Proto si vybírám špičkové spolupracovníky a mám na ně stejně vysoké nároky jako sám na sebe. Projekt „Morpheus“ je dotažený do takových detailů, že máme v jednotném designu sladěné plakáty, webovou prezentaci, obal CD i pozvánky. Věřím, že se Duo Morpheus a Morpheus Art stanou významnými značkami.
Co chystáte dál? Nové sólové CD nepřipravujete? Uvidím. Zatím asi ne. Teď se učím Chopinův Klavírní koncert f moll, budu s ním 22. října zahajovat v Teplicích letošní koncertní sezonu. Chtěl bych si také zahrát Čajkovského Koncert b moll, ten mám moc rád. Taky Brahmse, oba koncerty. Jsou úžasné. A připravuji projekt – opět i producentsky – s Ivanem Ženatým: kompletní nahrávku Bachových sonát pro housle a klavír. Na to se moc těším – na společné hraní i na všechno to zařizování kolem. Mám v hlavě také netradiční hudební projekty pro internet a vlastní festival. Je toho hodně, co bych chtěl udělat. Ale lámat přes koleno to už nebudu. Na světě je vedle muziky spousta dalších krásných věcí. A já už se o ně nechci připravit.
