Daniel Matej je ztělesněním přesvědčení, že skladatel dneška nemůže být jen izolovaným tvůrcem not. Jeho hudba je v neustálém dialogu s kulturní historií i současností. Zároveň je hudebním teoretikem, učitelem a v neposlední řadě zakladatelem několika slovenských souborů soudobé hudby, z nichž asi nejznámější je VENI ensemble. Náš rozhovor jsme uskutečnili před slavnostním koncertem Orchestru Národního divadla, kde mimo jiné zazněly i premiéry našich skladeb.
Tvoji hudbu znám minimálně dvacet let. Vždycky mě něčím překvapila. Považuju za velké plus, že jsi vždy přišel s něčím, co mě zaskočilo a o čem jsem musel přemýšlet. V souvislosti s tvými nahrávkami mě napadá několik věcí. Když jsem poslouchal tvoji desku Memories of You, přemýšlel jsem – jak vlastně chápeš dnešní způsob komponování? Jako styl nebo řád, který vzniká a zaniká s každou skladbou zvlášť, nebo se dá vygenerovat spojení principů aplikovatelné na další kompozice? Mám pocit, že jakési vnitřní principy u mě fungují, ale většinou nejsou slyšitelné… Co mě zajímá a z čeho vycházím. Ale spíš bych řekl, že – přinejmenším „navenek“ – u mě víc převažuje princip, kdy styl zaniká se skladbou. I v životě mám rád různorodý věci. Fascinuje mě toho tolik, že bych asi nedovedl komponovat v jednom stylu. A právě v souvislosti s hudbou, kterou píšeš ty, mám dlouho myšlenku, že skladatelé, kteří nestudovali hudbu na konzervatoři, se v něčem liší od těch, kteří prošli „klasickým“ konzervatoriálním studiem. Nemluvím o tom, jestli jsou lepší, nebo horší, protože špatní a dobří jsou ti i ti. U tebe cítím hrozně moc „opravdový“ muziky. Komponuješ jako „muzikant“, tedy jakoby „od gruntu“, no a já si myslím, že komponuju spíš „konceptuálně“ (a myslím, že v tom je ta hlavní odlišnost).
To je zajímavej postřeh. Myslím, že tomu rozumím. Akorát nevím, jestli zrovna u mě je to konzervatoří. Skladbu jsem tam studoval jen asi tři roky. Možná je to spíš jazzem nebo tím, že dlouhodobě provozuju různé typy hudby. To nemusí být tím, že bys studoval přímo skladbu, ale konzervatoří samotnou. Někdo je věřící a vyrůstal v církvi a někdo se stal věřícím jako dospělý. Oba dva věří a mohou věřit plytce nebo hluboce, ale background je jiný. Mimochodem, podobnost hudby a náboženství je pro mě čím dál zřetelnější. Hudba vyžaduje něco, co třeba výtvarné umění až tak ne. Žiješ v komunitě hudebníků, která je velice svébytnou a zvláštní subkulturou. Vyvíjíš se od základní umělecké školy po konzervatoř a vysokou. Vytváří to kontinuitu. A u nás, kteří jsme takhle „plynule“ s hudbou nerostli, to je takřečeno „kostrbatý“. Chybí nám ta kontinuita. Ale někdy to může být i výhoda…
Každá tvoje skladba na Memories of You na něco odkazuje. Komunikuje s historií nebo nějakým mimohudebním tématem. Mám pocit, že pro tebe je mnohem zajímavější pracovat tímhle způsobem než psát „absolutní“ hudbu, která na první pohled nebo poslech nemá, na co by odkazovala. Je to tak? Ano. V naprosté většině případů byla u mě impulzem jiná hudba, ale občas podněty přišly i odjinud. Někdy je to v mé hudbě slyšet, někdy o tom vím jen já. Ale pokud se ptáš, jestli mám nějaký „styl“, řekl bych, že jsem v jakémsi obecném smyslu „seriální skladatel“. Možná to zní absurdně, když si člověk vyslechne skladbu, která dneska bude mít premiéru, ale většinou je to tak. Mívám v hlavě „sérii“ a té se často přidržuji. Ty, mám pocit, komponuješ čistou hudbu.
Sérii si vytvářím taky, ale spíš až v průběhu práce. Dost často začínám psát od drobného materiálu, nepatrného motivku, zvuku. A ten si teprve během obrábění začne říkat sám, s čím by chtěl komunikovat. Série vznikne až později. Často ji taky zbořím, ale nikdy není na začátku. Přesně tohle mi jednou řekl Marián Lejava (taky „kontinuálně“ vzdělaný skladatel). I on prý často vychází z něčeho, co je primárně hudební povahy. Třeba z intervalu nebo něčeho většího, a pak se mu to rozrůstá. Ale co se mě týče, když mě moje „série“ začne omezovat, vymaním se z ní, vykašlu se na ni, i když většinou funguje. Můj serialismus však dává mé hudbě jakousi objektivitu, zabezpečuje, abych „neulítl“.
Na to jsem už několikrát narazil v předchozích skladatelských hovorech. Zajímavý je paradox u Mirka Pudláka. Ještě když byl na AMU, vymezoval se proti metodě Ctirada Kohoutka, který skladbu vyprojektoval na začátku se vším všudy. I s gradacemi. Mirek Pudlák šel schválně proti tomu a dodneška nekomponuje konceptuálně. Přitom jeho skladby znějí velmi homogenně, koncizně. Vidíš, když jsem studoval na VŠMU v Bratislavě, v osmdesátých letech, jednou k nám do kompoziční třídy přišel na návštěvu Ctirad Kohoutek. V životě jsem předtím neslyšel o jeho projektové kompozici. A mě ta jeho přednáška naopak tak ovlivnila, že jsem si po ní řekl: „Tohle je jedna z cest, kterou bych chtěl jít! Nakreslit si svoji skladbu!“
Pokud si s každou skladbou vytváříme nový styl, který zároveň zaniká, a navíc je nás jako skladatelů hodně, jak vůbec můžeme po někom chtít, aby skladbu pochopil? Posluchač má na to deset patnáct minut a konec. Reprízy existují málokdy a málokde. A málokdo si čte nebo analyzuje. To máš jako se čtením. Může mít víc vrstev a nemusí. Ale dobré čtení ty vrstvy má. Na první poslech nemusíš objevit důležité impulzy. Podle mě, dobře napsané dílo, s duchovním obsahem, tě ale vždycky chytne. Není nutné, abys to pokaždé pochopil. I při hraní a cvičení ho nepochopíš hned. Je to klišé, ale nejdůležitější je psát dobrou hudbu, která má smysl, jakkoliv je napsaná.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 1/2019 (koupit)
