Na začátku července tohoto roku jsem byla svědkem obdivuhodného klavírního výkonu čtrnáctiletého pianisty Nikity Khnykina z Norska, který se v listopadu loňského roku stal laureátem Mladého klavíru Pražské konzervatoře 2016 a držitelem Ceny Unicornu Talent Mladého klavíru. Tento mladý klavírista je v současné době žákem Hudebního institutu Barratt Due v Oslu ve speciálním programu Mladé talenty, kde jej vyučuje Marina Pliassova. Jeho mimořádného hudebního talentu si všimli také v norském Bergenu, kde jej zařadili na klavírní akademii do tříletého studijního programu mezi šestnácti až osmnáctileté studenty, a to i přes jeho mladší věk. Kromě sólového repertoáru se věnuje Nikita Khnykin také hudbě komorní a je členem úspěšného klavírního tria. Od roku 2012 je nositelem mnoha soutěžních ocenění a uměleckých úspěchů v řadě zemí – Norsko, Itálie, Česká republika, Estonsko, Litva, Řecko, Ruská federace. Na svém pražském recitálu předvedl dvě sonáty z tvorby Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena, dvě Etudy-obrazy Sergeje Rachmaninova, dva klavírní kusy z díla Edwarda Griega, a celý program završil Khnykin brilantní skladbou Ference Liszta Mephistův valčík č.1.
Pokud bychom zavřeli oči a neviděli bychom u klavíru vytáhlého mladého chlapce, asi by nás vůbec nenapadlo, že hraje tak mladý pianista. Ponor do hudebního přediva skladeb a technické zvládnutí mnoha výrazových poloh, spolu se širokou škálou úhozů, je základním předpokladem jeho umění. Tento obdivuhodný výkon mladého umělce bychom asi v Praze slyšeli stěží, pokud by už po několik let neexistoval projekt, který vznikl na Pražské konzervatoři v roce 2006, jehož iniciátorem a organizátorem je vedoucí klavírního oddělení Pražské konzervatoře profesor Milan Langer. O Mladém klavíru, ale také s osobností, která tento projekt vytvořila a po mnoho let jej úspěšně vede, jsem rozmlouvala v létě.
Mladý klavír je promyšleným systémovým projektem několika klavírních aktivit, které na sebe vzájemně navazují: soutěžní přehlídka (listopad) – koncert laureátů (duben) – letní klavírní kurzy (červenec), a je tímto takto podporována celoroční práce českých a zahraničních mladých pianistů. V průběhu let se soutěžní přehlídky zúčastnili mladí umělci z mnoha zemí – za všechny jmenujme napříáklad Slovensko, Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Rakousko, Itálie, Rusko, Turecko a celá řada dalších.
V listopadu se koná vždy soutěžní přehlídka laureátů klavírních soutěží Mladý klavír Pražské konzervatoře, která je koncipována pro mladé pianisty od dvanácti do osmnácti let, kteří už mají za sebou úspěchy na různých domácích nebo zahraničních soutěžích. Loňský ročník Mladého klavíru během jednoho sobotního dne byl nebývalý počtem účastníků, protože si své síly a své umění přijelo poměřit jednadvacet klavíristů ze čtyř zemí.
Soutěžní porota, která každoročně pracuje v jiném složení, pak vyhodnotí jednotlivé výkony, které jsou odměněny titulem laureáta Mladého klavíru Pražské konzervatoře, Cenou Unicornu Talent Mladého klavíru, případně zvláštní cenou předsedy poroty. Laureát, ale častěji několik laureátů, mají pak posléze možnost vystoupit na koncertu, který se většinou koná v dubnu následujícího roku. Tyto koncerty jsou natáčeny Českým rozhlasem a přenášeny stanicí Vltava. Další odměnou pro laureáty je pak jejich účast na Mezinárodních letních klavírních kurzech Pražské konzervatoře, které se konají v červenci. Mezi lektory, kteří se v pravidelných lekcích věnují mladým studentům, patří Ivo Kahánek, Martin Kasík, Avedis Kouyoumdjian, Milan Langer, Michal Rezek ad. Zpestřením celého projektu bývají také jednodenní mistrovské kurzy, na kterých své zkušenosti studentům Pražské konzervatoře předávají renomovaní pianisté ze zahraničí, kteří přijali nabídku k výkonu funkce předsedy poroty Mladého klavíru.
„Masterclass“ vedla například arménská klavíristka Maria Gambarian (zasloužilá umělkyně Ruské federace), která vystudovala moskevskou konzervatoř ve třídě K.N.Igumnova, a byla několik let uměleckou aspirantkou Henryka Nejgauze a Lva Oborina. Její umělecká kariéra je spojena se stovkami recitálů v oblasti sólové a ansámblové hry doma i v zahraničí. Dalším oblíbeným pedagogem mistrovských kurzů byl Avedis Kouyoumdjian, který působí ve Vídni na Univesität für Musik und darstellende Kunst, a je též činný v Joseph Haydn Institut für Kammermusik, Alte Musik und Neue Musik. Jako pianista – sólově nebo jako komorní hráč – vystupoval v Evropě, Spojených státech amerických, Kanadě a Japonsku. Vede mistrovské kurzy doma, i ve světě. Před dvěma lety vedl „masterclass“ Jiří Hlinka, který působí již mnoho desetiletí v norském Bergenu. Plzeňský rodák vystudoval pražskou Akademii múzických umění u profesorů Františka Raucha, Josefa Páleníčka a Zdeňka Jílka. V roce 1966 se dostal mezi finalisty Čajkovského klavírní soutěže v Moskvě. V sedmdesátých letech minulého století odešel pracovně do Bergenu, kde se stal vedoucím klavírním pedagogem nejdříve na konzervatoři, a posléze v Oslu na Institutu Barratt Due. Jeho práce na poli klavírní pedagogiky byla v Norsku – jeho druhém domově – oceněna v roce 2004, kdy mu byla udělena Zlatá královská medaile za zásluhy.
Pokud bychom se měli ještě více poohlédnout do historie Mladého klavíru, je potřeba zmínit, že rekonstrukce školy, která byla cílena k jubilejnímu roku 2011 (200 let od založení první středoevropské konzervatoře), přinesla Pražské konzervatoři moderní sál s novým koncertním křídlem Steinway. Pro mladé pianisty je to velmi užitečná zkušenost, jak zvládnout velký nástroj s akustikou tohoto sálu.
Podmínky soutěžní přehlídky z hlediska repertoáru jsou velmi tolerantní, poněvadž výběr skladeb je ponechán na interpretovi. To umožňuje mladým klavíristům a jejich pedagogům, vybrat si repertoár, který je blízký jejich naturelu. Možná by bylo zajímavé někdy do budoucna, vybrat jednu povinnou skladbu… Ale to je pouze malá úvaha „pozorovatele“, daleko důležitější je v tomto momentu iniciátor a organizátor celého projektu – profesor klavíru a vedoucí klavírního oddělení Pražské konzervatoře pianista Milan Langer.
Při našich dvou rozhovorech o Mladém klavíru, jeho začátcích a pianistické kariéře jsem se například dozvěděla, že s klavírní hrou sice začal soukromě během své docházky na základní školu, ale rozhodnutí jít na konzervatoř přišlo až ve třídě deváté. Kurzova žačka, profesorka Emma Doležalová, ke které přišel na konzultaci na Pražskou konzervatoř, tehdy konstatovala: „No, děťátko, jestli chcete jít na konzervatoř, já Vám to zařídím na lesní roh…!“ Studovat lesní roh Milan Langer opravdu nechtěl, takže z původního režimu cvičení u klavíru, který čítal (dle jeho slov) asi půl hodiny týdně, přešel okamžitě na každodenní tříhodinové pensum klavírní přípravy. Zkoušky složil úspěšně a své studium na Pražské konzervatoři pak započal v klavírní třídě legendární pianistky a pedagožky Valentiny Kameníkové. Pod jejím vedením vystudoval nejen konzervatoř, ale také Akademii múzických umění v Praze. Po ukončení studia na Akademii múzických umění v roce 1980 rok působil v rámci povinné základní vojenské služby jako korepetitor baletu v Armádním uměleckém souboru, a jak říká profesor Milan Langer „byla to velmi zajímavá práce s nutností uplatnit i improvizační schopnosti pianisty. Měl jsem tak možnost detailně poznat nesmírně těžkou práci profesionálních tanečníků, kteří mají můj hluboký obdiv a úctu“.
K další pianistické kariéře Milan Langer dodává: „V té době i těsně předtím (ještě jako student AMU) jsem také nepravidelně vystupoval i v jiném žánru – jako pianista zájezdového divadla pro děti, kde jsem měl nezastupitelnou roli při dotváření celkové divadelní atmosféry doprovodem většinou swingových písniček, které herci na pódiu zpívali, ale třeba i scénickou hudbou, kterou jsem na místě vytvářel. Občas jsem měl i malou epizodní roli jako „pan kapelník“. Je nutno poznamenat, že toto vše se dělo vedle velmi intenzivní práce na sólistickém i komorním repertoáru. Vyvíjel jsem intenzivní koncertní činnost jako umělec „na volné noze“ po téměř dvacet let. V polovině osmdesátých let jsem ještě několik let studoval uměleckou aspiranturu na pražské Hudební akademii múzických umění, obdobu dnešního doktorandského studia, s tím, že se předpokládalo, že bych po jejím skončení na této vysoké škole působil jako pedagog. Neměl jsem však pocit, že bych to měl být právě já, kdo nahradí taková jména, jako byl Josef Páleníček nebo František Rauch, a tak jsem zvolil raději cestu svobodného povolání na mnoho dalších let. Vedle souběžného stálého působení v souboru Ars cameralis, který se specializoval na interpretaci středověké hudby provozované na kopie historických nástrojů v konfrontaci s hudbou současnosti hranou na moderní nástroje, kde jsem trávil plných osmnáct let, jsem zároveň spolupracoval na komorním poli s mnoha významnými umělci nejrůznějších hudebních oborů. Nejvíce však pro mě znamenala několikaletá spolupráce s houslistou Ivanem Ženatým, se kterým jsme vystupovali na špičkových pódiích a uskutečnili řadu nahrávek v gramofonových i rozhlasových studiích. To byla pro mě vedle dalších zkušeností asi ta nejlepší profesionální škola. V létě 1994 přišla nabídka na členství v již tehdy renomovaném Českém triu (předtím Ars trio). Od počátku roku 1999 působí v triu vedle zakládající členky novodobého Českého tria houslistky Dany Vlachové i violoncellista Miroslav Petráš. Za těch třiadvacet let jsem v práci v klavírním triu našel smysl svého působení na hudebním poli.
Na Pražské konzervatoři působím již devatenáct let a práce s mladými talentovanými lidmi mě nesmírně baví, a také neustále obohacuje. Jde mi především o příjemnou, nicméně aktivní pracovní atmosféru a partnerskou spolupráci. Na základě vlastních praktických zkušeností se dovedu dost dobře vžít do mnoha nejrůznějších situací, do kterých se každý z nás denně dostává a které všechny nějakým způsobem naši práci ovlivňují. Sám jsem také prošel (a vlastně stále procházím) nesmírně náročným a nekonečným studiem svého oboru.“
Na závěr našeho rozhovoru jsem nemohla nezeptat, který autor či stylové období je mu nejbližší. Dostalo se mi této odpovědi, která nejvíce charakterizuje osobnost Milana Langera: „Oblíbeného konkrétního autora nemám, vždy mě nejvíce bavila samotná práce na hledání optimálního tvaru interpretace právě studovaného díla, ať to byla hudba klasická či třeba soudobá. Nicméně k hudbě 20. století i k hudbě současné jsem měl asi blíže než k hudbě starších období, a měl jsem s ní zřejmě i největší pódiové i studiové-nahrávací úspěchy. Mimochodem představil jsem, například kdysi pražskému publiku vůbec poprvé, Sonátu Samuela Barbera na svém recitálu v Rudolfinu, později jsem ji vedle dalších klasiků 20. století Prokofjeva, Stravinského, Bartóka a Klementa Slavického nahrál na svou první desku pro Panton. Čeho jsem si nesmírně cenil, bylo přání Klementa Slavického, abych vystoupil na koncertě k jeho osmdesátinám se Sonátou „Zamyšlení nad životem“, kterou považuji za to nejlepší (vedle sonát Janáčka a Martinů), co zde v tomto žánru v české hudbě vzniklo. K mému překvapení se totéž zopakovalo na koncertě k Mistrovým 85. narozeninám… Velmi hezký vztah založený na spolupráci skladatel – interpret jsme měli rovněž například s Viktorem Kalabisem, kterému jsem uvedl několik premiér, a přátelství s Lubošem Slukou, dnes již nestorem českých skladatelů – stále v obdivuhodné kondici, trvá po desítky let. S některými autory mé generace mě pojí přátelství již od studijních let, kdy jsem premiéroval jejich skladby jako tehdy začínajících autorů. Byli to třeba Juraj Filas nebo Jiří Gemrot, se kterým se setkávám především v nahrávacích studiích jako se špičkovým hudebním režisérem. K Juraji Filasovi se teď po letech k mé radosti opět vracím, připravujeme s Českým triem premiéru jeho nového klavírního tria Gepard, které uvedeme na jaře 2018 i v Japonsku.
