S Milanem Paľou (* 1982) jsem se seznámil před třemi lety. Od té doby jsem s ním absolvoval mnoho bouřlivých rozhovorů, večírků a neméně bouřlivých koncertů, kterým dominovalo Milanovo podmanivé ego. Jeho slova nemusí napoprvé znít líbivě, ale při pozorném poslechu si vás osedlají. Podobně je to i s jeho hrou. Její expresivita vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Přitom je jedno, jestli hraje Mozarta nebo Schnittkeho. Po absolutoriu na Banskobystrické konzervatoři pokračoval na vídeňské Universität für Musik a na brněnské JAMU. Dnes brázdí domácí i mezinárodní pódia s repertoárem jdoucím od Bacha až po současné autory. V roce 2009 získal Cenu Ľudovíta Rajtera za výjimečné interpretační kvality a ojedinělý přínos slovenské hudbě, ale především již několik let nahrává sérii věnovanou slovenským současným skladatelům.
Můžeš říct, kde jsi měl svůj poslední koncert a jaký byl jeho repertoár? Naposledy jsem se vrátil z Bratislavy, z festivalu, který organizuje můj kamarád, slovenský violoncellista Jožko Lupták. Byl jsem pozván jako violista do Korngoldova sextetu společně s mladým anglickým Doric Quartetem. Takže jsem měl opět zajímavou zkušenost se zahraničními umělci. Jsou velcí profesionálové, až na to, že mi trochu vadil jejich náhled na zvuk, který je v Anglii úplně jiný než u nás. Osobně propaguji poněkud živější hraní, více oduševnělé.
Kdybys měl porovnat jejich a náš přístup k hudbě – je to otázka zvuku, nastudování a pochopení díla? Nezažil jsem profesionálnější kvarteto, než byli oni. Bylo to absolutně dokonalé. Jsme v situaci, kdy jsme obklopeni médii, CD, DVD produkty, a tím neustálým posloucháním do nás nasákla dokonalost. Je to v nás, a proto to všichni očekávají i na koncertech. Tihle Angličané přijdou na pódium a odpálí to naprosto perfektně. Mně tam chybí takové to malé smetí okolo, ten život, taková ta džungle. Hudba to trošku potřebuje, aby byla živá. Je třeba vidět, že lidé jsou omylní.
Jak si podle svého nejhlubšího přesvědčení představuješ ideálního interpreta? Jaká by měla být jeho teoretická připravenost, znalost okolností vzniku skladby? Musíš do hudby vždy dát něco sám ze sebe. Musíš být přesvědčivý a jiný. Samozřejmě musíš poznat dílo, zajít do něj hlouběji. Zjistit, co chtěl skladatel říci. Bez toho to dnes nejde. Ale abys pozvedl interpretaci někam dál, je mnohem důležitější, co dáváš sám ze sebe. Asi je dobré mít i zkušenost se soudobou hudbou. To ti zpětně může pomoci hrát klasiku. Takhle záměrně nahrála Anne-Sophie Mutter znovu Čajkovského po zkušenostech se soudobou hudbou. Sice ji roznesli na kopytech, ale to se mi právě líbí. Interpreti nemají často snahu se do skladby vůbec dostat. Jak můžou vědět, jak se hrála hudba napsaná před 200 lety, když neznají hudbu, která vzniká právě teď, a nepřemýšlí, jak k ní přistupovat.
Měl jsi s takovým přístupem někdy problémy? Například když jsi studoval na brněnské JAMU? S mým přístupem jsem měl vždycky problémy. Buďme upřímní. Mí fanoušci jsou jedině ti, kteří dokáží pochopit, co dělám, ostatní mě spíš nenávidí. Asi proto, že moje hra může být někdy velmi provokativní. V tomto smyslu mi studium na Janáčkově akademii připadalo chabé, protože se jen málokdy učila pravá podstata interpretace. A to je chyba. Housloví pedagogové i studenti mají obrovský komplex. A to je komplex techniky. Šlo o to hrát čistě, aby to bylo technicky dokonalé. To sice musí být, ale toho nejdůležitějšího, co si hudba zasluhuje, se jí málokdy dostalo. Zhloupli jsme z toho, že stále posloucháme nahrávky, a tak jsme přestali hledat adekvátní zvuk toho, co chceme hrát. Ale od koho jsem se nejvíc naučil, to byli skladatelé.
Myslíš si, že tento „svojský“ přístup komplikuje tvou sólovou uměleckou dráhu? Diskvalifikuje tě to v porovnání s ostatními? Ano. Myslím, že mi to ublížilo. Když jsem byl mladší, tak jsem měl pocit, že si nemusíme lhát a není třeba se poplácávat po rameni, když výkon není tak dobrý. Člověka nejvíc naučí, když dostane jako feedback kritický názor. Asi mám bohužel radikální přístup k umění obecně. Ale toho si na sobě nakonec vážím. Je pro mě pocta, když mi lidé na koncertě vstávají, aniž by mi uměli vysvětlit proč. Buď jsem publikum probudil, nebo jsem předal něco, co je důležité. Nezajímá mě, co si myslí lidé z branže. Chci, aby se hudba dotkla lidí v publiku a něco jim sdělila.
Jak ses dostal k interpretaci soudobé hudby? Pro většinu lidí je to jen jakási zvuková signalizace, a to platí i pro studenty konzervatoře nebo absolventy akademie. Mně se zdála důležitá jakákoli hudba a stála mi za to, abych si ji poslechl. Současná hudba mě zajímala proto, že jsem chtěl poznat, v jaké době žiju. Co vlastně obnáší kultura v 21. století. Zajímá mě, jak vypadá třeba i současné výtvarné umění, literatura.
Věnuješ se slovenské hudbě. Desky, které jsi natočil, mě velmi zaujaly ve více ohledech – mají pozoruhodné hudební zaměření, ale i skvělý design bookletu, kvalitní sleevenote. Tak třeba k Eugenu Suchoňovi jsem se dostal už za dob konzervatoře. Ale až v roce 2008 jsem dostal příležitost natočit kompletní hudbu pro housle a klavír. Je to Sonáta As dur , Sonatina , Poéma macabre , díla již zralého Suchoně. Pak jsem ještě natočil pro slovenský rozhlas Fantazii a Burlesku . K této skladbě mám navíc velice blízký vztah, je to moje srdeční záležitost. Takže tím to začalo.
S Rostislavem Pavlíkem, s nímž jsem natáčel Suchoně a který má edici Slovac Works, jsme potom dostali nápad natočit cédéčko sólových skladeb slovenských skladatelů pro sólové housle. To je totiž úplná neznámá a nejen na Slovensku. (smích ) Až z toho vznikl komplet, na kterém se doposud pracuje. Zatím vyšly dvě dvojalba. Na prvním jsou dva skladatelé – Ilja Zelenka a Ladislav Burlas. Oba velcí autoři, kterých si velice vážím. Burlas byl navíc houslista a vcelku známý skladatel, přestože není moc propagovaný. Nechápu proč. Další „volume“ patří mému blízkému příteli a jednomu z mých největších učitelů, které jsem v životě měl, původně petrohradskému skladateli Jevgeniji Iršaiovi. Věnoval jsem mu celou desku i z toho důvodu, že všechny skladby, které napsal pro sólové housle, napsal pro mě a tak začala vlastně naše spolupráce. Jeho skladba Omni tempore mi v podstatě změnila život a přístup k současné hudbě. Na ní jsem se naučil spolupráci interpreta se skladatelem. Následuje deska představující mladé slovenské autory. Zařadili jsme osobnosti, jako jsou Lucia Koňakovská, Tono Steinecker, Marián Lejava, Matej Haasz nebo Adrián Demoč. Právě nedávno jsem dokončil již „volume 3“. Vše je již hotové, čeká se jen na pár detailů. Tento svazek je zaměřen na generaci Vladimíra Godára. Takže je tam Vladimír Godár, Pavol Malovec, Iris Seghy, Olga Kroupová, Peter Machajdík, Mirko Krajči. Nejstarší jsou Hanuš Dolanský a Vladimír Bokes. To je další dvojalbum, které má brzy vyjít. Hrozně se na to těším, protože si myslím, že je moc povedené.
Spojuje slovenské autory něco? O jakých stylech se tu bavíme? Nemají společného prakticky nic. Nejzřetelnější je to na „volume 2“, kde nejsou mezi skladateli v podstatě žádné věkové rozdíly a každý z nich píše zcela jinak. Ale jsou tam i takoví, kteří poněkud „trčí“ jako třeba Olga Kroupová, která studovala na Lisztově akademii v Maďarsku a momentálně žije v Německu. Je prostě slyšet vliv cizího kraje, jiného hudebního jazyka. Samozřejmě Iršai, původem Rus, žije již léta v Bratislavě a patří tedy mezi slovenské autory. Troufám si říct mezi ty nejlepší, i když jeho hudbu někteří považují za konzervativní. Jeho hudba je ze všech nejvíce specifická. Doslova se dere do vašich srdcí a mě je asi nejbližší.
Dokážeš jmenovat někoho, o kom se bude v budoucnosti hodně mluvit? To je strašně těžká otázka. Asi jsou mi nejbližší ti úplně nejstarší. Třeba Ľudovít Rajter, známý dirigent, o kterém se moc nevědělo, že i komponoval. Nebo Ivan Hrušovský je absolutně fenomenální skladatel. A ještě Josef Sixta, autor takové až surrealistické hudby. Taky Tadeáš Salva, Jozef Malovec. Z těch starších Andrej Očenáš nebo Alexander Moyzes. Ale jinak je velmi těžké říci, kdo se prosadí. Já jsem si ke každému našel svoji cestu, i když to někdy bylo těžké. Taky Iršai píše doslova „megakompozice“ pro housle. Díky tomuto projektu jsem se mohl blíže se všemi seznámit, což byl pro mne obrovský vstup do univerza jejich díla.
Vím, že je to hrozně těžké, ale kdybys měl jmenovat pouze jediného skladatele, který nezapadne a dostane se mu širší mezinárodní pozornosti. Vždyť víš, co ti na to řeknu: Jevgenij Iršai.
Jaký je tvůj vztah k radikální hudební avantgardě? Nic proti ní nemám. Naopak. Jsem rád, že se stále může vyvíjet. Chtěl jsem při této příležitosti vzpomenout brněnského skladatele Františka Emmerta, jehož hudby si nesmírně vážím. Napsal pro mě 70 minut dlouhou skladbu pro sólové housle. Je to podle mě nedoceněný génius.
Pojďme jinam. Na jaký nástroj hraješ a kde jsi ho získal? Hraji na italský nástroj z roku 1751 Stradivariho žáka Paola Falca z Cremony. Když mi bylo patnáct, jezdil jsem na mistrovské kursy do Curychu do třídy Vladimíra Spivakova a tam jsem se setkal s francouzským varhaníkem a skladatelem Jeanem Guillou. To je pro mě absolutní fenomén skladby a varhanní improvizace. Dnes je společně s Iršajem jedním ze dvou mých největších učitelů. Bylo mi 16, když jsem hrál jeho koncert a okamžitě vzniklo přátelství. Guillou mě seznámil s Madame Gerber, která kursy financovala. Jednoho dne před koncertem mě u paní Gerber čekal tenhle nástroj. Nástroj byl koupený přímo pro mě a byl to dar. Otevřel mi obrovskou škálu zvuků, bez něho bych nemohl dělat, co dělám.
Co tě za poslední rok oslovilo v interpretaci nebo ve skladbě? Umění fugy v nahrávce Hermanna Scherchena. Muzikantský život bez Bacha si vůbec nedokážu představit. Možná je to zvláštní, ale poslouchám hodně klavíristy. Taky mě teď hodně zajímá ruská post-skrjabinská škola. Ruští futuristé jako Nikolaj Roslavec, Lourié, Mosolov a především Samuel Feinberg ne pouze jako klavírista, ale hlavně jako skladatel. To je pro mě doslova top. Hrál jsem jeho sonátu pro klavír a housle a byl jsem nadšený. Taková komorní díla podobná Skrjabinovi neexistují, alespoň o nich nevím. Snažím se tahle díla dostat do povědomí. Miluji totiž i Skrjabina. Poslouchám taky hodně symfonie. Třeba všech 25 symfonií Miaskovského. To je geniální symfonik, už Prokofjev to o něm věděl. Je mi taky hodně blízký Alfred Schnittke, ale i třeba pozdní romantik Wilhelm Furtwängler. Jsem asi trošku rusomil. Ale hlavně chci hledat stále nová díla, která si zaslouží být hrána. To je moje krédo.
