Jednoho pošmourného prosincového večera se v jihočeských Slavonicích setkávám s prvním houslistou Vídeňských filharmoniků Milanem Šetenou. Členem jednoho z nejlepších orchestrů na světě je tento Čech už více než třicet let. Vzhledem k pandemickým opatřením nemáme šanci se potkat ve Vídni, a proto volíme k rozhovoru české bydliště Milana Šeteny. V šedivém soumraku prázdných slavonických ulic se prohání ledový vítr s deštěm. Nad krajinou leží tíha pandemie, jež zakazuje lidem setkávání a sdílení naživo. To vše vytváří atmosféru, jež připomíná nějaký normalizační film. V Milanu Šetenovi však objevuji radostného člověka s hlubokou láskou k profesi i životu. Je to v této těžké době velmi osvěžující.
Jste prvním houslistou v orchestru, jenž patří do té nejvyšší světové ligy, ale vaše jméno není v české krajině příliš známé. Mohl byste čtenářům Harmonie říci něco o svém původu a rodinném zázemí? Narodil jsem se v Praze, na housle jsem se začal učit u Bedřicha Čapka a Pražskou konzervatoř jsem vystudoval u profesora Františka Pospíšila. V srpnu v roce 1988 jsem odjel do Švýcarska na mistrovské kurzy, cestou zpátky jsem však dojel pouze do Rakouska. A tam jsem zakotvil.
Pustili vás tehdy do Švýcarska bez problémů? Tehdy jsme měli se spolužákem a kamarádem Liborem zařízenou účast na mistrovských kurzech v Luzernu. Vyučovali tam Franco Gulli a Wolfgang Schneiderhan. Já jsem studoval u Franca Gulliho. Byli jsme tam oficiálně vyslaní ministerstvem kultury, ale vlastně nám ty kurzy tehdy zařídil cellista Marek Jerie, kterému bych tímto chtěl ještě jednou poděkovat. On sám tam tehdy učil. Ministerstvo nám tenkrát umožnilo výjezd a zařídilo výjezdní doložku. Tu mám dodneška schovanou. Je v ní razítko z překročení státní hranice při odjezdu na Západ. Razítko z návratu však chybí.
Hrát na první židli pod Abbadem muselo být úžasné. To se ani nedá popsat!
Tak to popsat zkuste. Hrát pod takovým mistrem nás všechny strašně motivovalo. Opravdu úplně všechny. My jsme nechtěli přestat zkoušet. Organizátoři za námi chodili, že v jídelně stydne jídlo a personál chce domů. Ale my chtěli pořád hrát. Také tým, který jsme měli kolem sebe, byl úžasný. V prvních houslích jsme zkoušeli pod vedením tehdejšího koncertního mistra Vídeňských filharmoniků (dále jen VF), což byl profesor Gerhart Hetzel. Druhé housle vedl zase bývalý koncertní mistr Vídeňských symfoniků Michael Schnitzler. O violoncella se staral první cellista VF Robert Scheiwein. Violy měl na starosti Manfred Honeck, tehdy ještě violista VF, ale zároveň už působil ve funkci Abbadova asistenta. Právě s Manfredem jsme se stali velcí přátelé. Manfred byl ten člověk, který se s rodinou o nás neuvěřitelným způsobem postaral. Říkám o nás, protože jsme byli s Liborem dva.
Po emigraci jste ještě pokračoval ve studiu, nebo jste se už rovnou integroval do pracovního života? Velkou roli v mém životě tehdy sehráli bratři Honeckové – Manfred a jeho bratr Rainer, dnes oba světově uznávaní muzikanti. Tenkrát jsme přijeli do Rakouska, přičemž právě končil Salcburský festival, a bratři Honeckovi nás vzali za profesorem Alfredem Staarem. Profesor Staar byl nejen houslista VF, ale také významný pedagog. Honeckovi nás k němu vzali, abychom mu předehráli. To jsme také udělali, načež on šel k telefonu a zavolal předsedovi Vídeňské filharmonie. Tomu řekl: hele, mám tady dva Čechy, kteří by chtěli vypomáhat. Potřebovali by peníze, nemůžou domů a bydlí u Honecka. Mohli by u nás předehrát? No a předseda Werner Resel řekl, že samozřejmě není problém. A teď si představte, že třicet lidí se spontánně sebralo a šli si nás poslechnout v polední pauze mezi zkouškami na šestého Mahlera, kterého tenkrát zkoušeli s Leonardem Bernsteinem.
To je neuvěřitelné. Celý tenhle příběh je skoro jako z pohádky. Já měl v životě neuvěřitelné štěstí na lidi. Na rodiče, na strejdu, na celou rodinu, na přátele…
Jak to tehdy nakonec dopadlo? Vzali nás oba s kolegou na výpomoci, což bylo skvělé. S Liborem jsme tehdy zdrhli dva, protože ve dvou se takový zásah do života líp snáší. Byl to hrozný tlak. Ono to není tak, že utečete na Západ a život jde dál. Představa, že se nemůžete vrátit, a potom ta vidina, co se stane, když se vrátíte? Anebo ty emigrantské sny! To znají všichni. Zdá se vám, že přijdete k hranici pozdravit rodiče a přepadnete přes závoru, načež vás zatknou. Trvalo rok, než jsem se toho zbavil. Takže jsem začal vypomáhat a vedle toho mě Rainer Honeck přijal do komorního souboru Vídeňští smyčcoví sólisté. S ním jsem jel ještě v témž roce na podzim na turné do Japonska. A samozřejmě jsem dál studoval soukromě u profesora Staara. Zadarmo! On po mně nic nechtěl, ale všechny hodiny si zapisoval pro pozdější vyrovnání. Po roce byl konkurz. Datum si pamatuji přesně. Bylo to 3. ledna 1990. Už bylo po revoluci a býval bych směl na Vánoce domů, ale řekl jsem si, že dokud ve Vídni nevyhraju konkurz do filharmonie, tak se do Československa nevrátím. Prostě si to ve Vídni musím zasloužit.
„Víte ale, co je nejdůležitější? Poslouchat se s kolegou u pultu navzájem.
To je jedna z tradic, kterou přenášejí starší kolegové na mladší:
Ty musíš hrát tak, abys slyšel mě a podle mě se orientuj.“
V čem spočívají nejvýznamnější technické a zvukové odlišnosti vašeho orchestru? V hudebním světě je specifičnost Vídeňských filharmoniků zmiňována často. Říká se, že každý nový příchozí se musí tyto zvláštnosti naučit. V roce 1992 se připravoval televizní dokument ke 150. výročí založení VF a já jsem byl vybrán coby mladý cizinec pro rozhovor s obávaným hudebním kritikem a novinářem Karlem Löblem. Ten se mě ptal právě na zvukové rozdíly ve Vídeňské filharmonii a jinde, ale já jsem mu nemohl odpovědět, protože jsem vlastně jinde nehrál. Základy orchestrální hry jsem získal ve studentském orchestru Lidové školy umění v Nuslích pod vedením Vlasty a Mirka Škampových. Výuka na Pražské konzervatoři, které se mi dostalo u pana profesora Pospíšila, byla velice podobná vídeňskému stylu. Víte ale, co je nejdůležitější? Poslouchat se s kolegou u pultu navzájem. To je jedna z tradic, kterou přenášejí starší kolegové na mladší: Ty musíš hrát tak, abys slyšel mě a podle mě se orientuj. A platí to i naopak. Vznikne pak intenzivní propojení založené na vzájemném poslouchání a výsledkem je mnohem homogennější zvuk.
Zaslechla jsem, že se letos chystáte do Prahy s Herbertem Blomstedem v rámci festivalu Dvořákova Praha. Je to tak? Je. V tom mám trošku prsty. S Honzou Simonem (Jan Simon, ředitel Dvořákovy Prahy, pozn. aut.) jsme spolužáci a on mě oslovil už předloni ohledně soutěže Concertino Praga. Chtěl, abych mu doporučil dechové sólisty do poroty. Doporučil jsem mu dva kolegy z Vídeňské filharmonie. V letošní soutěži zasedli v porotě Daniel Ottensamer (hoboj) a Walter Auer (flétna). Pak přijel Honza Simon do Vídně, bavili jsme se o budoucnosti a on mě požádal, zda bych mu nemohl zprostředkovat kontakt na naše vedení. Naštěstí se tato možnost naskytla ještě před tímhle covidovým šílenstvím a podařilo se domluvit Dvořákovu Prahu.
Jak se vám hraje s Herbertem Blomstedem? Byl jsem u jeho debutu s Vídeňskými filharmoniky u příležitosti Mozartova týdne v Salcburku, když mu bylo právě 80. Bylo to prostě úžasné. Hráli jsme Mozartovu Symfonii g moll, což hrajeme každým rokem dokonce několikrát. Ale najednou přišel Maestro, který nám ukázal, že to taky jde hrát úplně jinak.
