Jakpak se asi bude o Milanu Slavickém psát v učebnicích českých hudebních dějin? Našlápnuto má mnohasměrně: je hudebním skladatelem, pedagogem, hudebním režisérem a muzikologem a osobností velmi aktivní v hudebně-kulturním dění. Při letmém pohledu do jeho rodokmenu lze leccos pochopit: skladatelem byl nejen jeho otec Klement Slavický, ale i oba dědečkové – jeden byl žákem Leoše Janáčka, druhého učil Antonín Dvořák. Milan Slavický sám se skladatelskému řemeslu vyučil u Jana Kapra a Ctirada Kohoutka a jako svého učitele si ho do svých životopisů uvádí už řada ročníků absolventů muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a skladby na hudební fakultě pražské AMU (Miroslav Srnka, Michal Rataj, Jan Rybář, Goran Načevski, Luboš Mrkvička a jiní). A dědictví krve se nezapře ani u jeho synů – jeden je muzikolog, druhý kurátor akustických sbírek Národního technického muzea.
Generačně je Milan Slavický spřízněn například s Ivanem Kurzem nebo Václavem Riedlbauchem – ale šířeji vzato, také třeba s Johnem Adamsem. To samozřejmě málo vypovídá o jeho hudebním jazyce a stylové orientaci – kterou, mimochodem, považuje za hodně důležitou – ale přece jenom to dává možnost nahlédnout jeho aktivity v určitých kontextech.
Slavický-skladatel se umělecky začal prosazovat na přelomu 60. a 70. let, vybaven evropským rozhledem, který přechodné politické uvolnění na čas umožnilo, a konfrontován s tuzemským hudebním životem, který se sice vzápětí dostal pod tuhou kontrolu, ale nedral-li se člověk na výsluní, umožňoval mu žít. Prost funkcionářských ambicí Slavický komponoval, shodou šťastných okolností si podržel i kontakt se „světem“ (pravidelně byl zván na Berliner Festwochen a o soudobé české hudbě přednášel pro londýnskou Dvořák Society), psal o hudbě a jako hudební režisér stál u zrodu mnoha vynikajících nahrávek hudby staré i nové.
Před listopadem 1989 převažovaly v jeho tvorbě instrumentální žánry, neboť „do převratu byl s texty problém a ztrácet čas s nějakými plytkostmi se mi nechtělo“. Dnes více komponuje i díla s vokální složkou, takže k cyklu Zůstaň s námi, lásko! na texty Markéty Procházkové z roku 1979 přibyly v 90. letech například kompozice Media vita , Veni sancte Spiritus , Regina coeli nebo Requiem .
Už na počátku si vypracoval svou vlastní metodu intervalového výběru, kterou využívá dodnes. Formu řeší spíše postupným transformováním nežli kontrastem, pěkným dokladem toho jsou jeho řady různě obsazených skladeb Prosvětlení I-V , Rozhovor I?-?II , Vzývání I?-?IV a Sblížení I-III . Je mistrem poctivého řemesla v tom smyslu, že dodnes píše hudbu tužkou na papír s notovými osnovami – přestože fandí novým technologiím, sleduje jejich vývoj a jako režisér a pedagog s nimi běžně přichází do kontaktu a také zachází. Ale elektroakustickou hudbu, které se věnoval i v temných 70. a 80. letech, už neskládá, a i v tom lze spatřit stvrzení ryzosti jeho přístupu k tvorbě – protože EA hudba mezitím už pozbyla své hlubinné sdělnosti a stalo se z ní „lego“ z prefabrikovaných dílků.
Slavický-publicista vykonal obrovský kus práce na poli takzvané hudební osvěty a popularizace. V časech informační blokády zprostředkovával zájemcům v tuzemsku informace o hudebním dění v zahraničí ve svých rozhlasových pořadech (Gramoolymp ), veřejnými přednáškami (v jeho rukou jsem takhle v Divadle hudby poprvé viděla novinku – kompaktní disk), články v hudebních časopisech a knihami (Rozhovory z Domu umělců , Gideon Klein ). To ostatně dělá dosud, poměrně vzácně nezahleděn do ega svého talentu, který – jak Milan Slavický jistě dobře ví – není jeho žezlem, nýbrž darem, o který je nutno pečovat a který, když už ho člověk jednou dostal, je potřeba rozhojňovat.
Milan Slavický se narodil 7. května 1947. V letošním roce mu různí lidé – prostřednictvím různých institucí – jeho jubileum bez přílišné okázalosti, právě tak, jak se to k němu hodí, připomínají. U „Matoušů“ mu – za spoluúčasti německého partnera – vydali nahrávku se třemi velkými symfonickými díly z 90. let. Všechna svého času premiérovala Česká filharmonie, Dvě kapitoly z Apokalypsy a Requiem (spolu s Pražským fiharmonickým sborem) v Rudolfinu. Po patnácti letech se v letošní sezoně dočkala českého uvedení i třetí ze skladeb na cédéčku, Porta coeli , kterou Slavický napsal na objednávku Berliner Festwochen a v roce 1992, kdy byla jednou z dramaturgických priorit festivalu česká hudba, ji tam zahrála Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem. Následujícího roku získal Slavický za skladbu dnes už neexistující Cenu české hudební kritiky. Deutschlandfunk připravil o Milanu Slavickém samostatný medailon, vysílá ho teď v květnu.
V učebnicích českých hudebních dějin se asi o Milanu Slavickém bude psát systematičtěji, v kvasné současnosti se dá sotva stihnout na všechny jeho aktivity byť jen dohlédnout. Momentálně chystá novou orchestrální skladbu pro festival v lucemburském Echternachu a k narůstajícímu seznamu jeho intrumentálních děl, k nimž patří mimo jiné i koncertantní Cesta srdce , smyčcový kvartet Dialogy s tichem , orchestrální Země lidí , Studna života nebo Ich dien , přibude i triová kompozice pro Pražské premiéry 2008.
