Pokračujeme ve vzpomínkách, které se vážou k dění v České filharmonii v letech 1992–96. Milan Slavický působil v ČF nejprve jako dramaturg (březen 1992 – květen 1993), pak krátce jako zastupující ředitel (květen – červen 1993) a nakonec jako člen a místopředseda správní rady orchestru. Podrobné svědectví o fungování rady ukazuje tehdejší „kauzu Albrecht“ v jiném světle a s jinými akcenty, než které běžně dává česká hudební publicistika.
„ Hradní klika“ (Medek, Prokop, Nekolný, Kantor, Matzner, L. Pešek aj.) se scházela vždy jako bolševici půlhodinu před schůzí, aby se dohodla a předvedla pak nepřipravenému zbytku rady, který musel vychytávat jejich intriky, „českou uličku“. Albrecht pozván za celou dobu 2x, z toho poprvé nepozván tlumočník (!) a Medek jako předseda správní rady ho oslovil dlouhou českou řečí, ve které mu oznámil, že „toto je správní rada českého or chestru a tady se bude mluvit česky“. Analogie s Riccardem Chaillym v Concertgebouw, kde mu holandsky oznamují, že toto je holandský orchestr… atd. Dále Medek Albrechtovi oznámil, že „ČF je orchestr dvořákovský a podle toho má vypadat jeho dramaturgie“. Vzpomněl jsem si na to o několik let později, kdy Albrechtův nástupce Ashkenazy začal (ze svého hlediska velmi logicky) opatrně od Richarda Strausse, jednu sezonu podle přání sponzora zaměřil na skandinávskou hudbu a na jeden ze zájezdů do USA jel s programem ze sovětské pro- a protirežimní hudby – toho už o dvořákovském orchestru nikdo nepoučoval.
V inaugurační řeči po svém zvolení I. Medek prohlásil, že „správní rada nebude řešit umělecké otázky“, nicméně pak připravená Matznerova dvacetiminutová drtivá kritika dramaturgie (VI./VII.94 kolem statutu).
Vedení schůze (cca léto 94?, Medek nemohl kvůli jakési státní návštěvě) – napřed mne zvlášť volal Kantorův sekretariát na FF, zda mohu jako místopředseda vést schůzi (čemuž jsem přisvědčil, vyplývalo to ostatně ze statutu rady a byla to moje povinnost), na jejím začátku, když jsem se nadechoval, abych ji tedy zahájil, se vytasil můj dosavadní přítel Jan Marek, jeden z členů rady za orchestr ČF, Medkovým písemným pověřením k vedení schůze, což odporovalo krom lidské slušnosti i statutu rady (tolik se báli, aby se věci nevyvíjely pro ně nežádoucím směrem?). Udělalo se mi z té proradnosti fyzicky nevolno a musel jsem opustit schůzi a sotva dojel domů, jsa chronicky nevybaven rezistencí na lidskou podlost.
Fronty – nakonec pro GA [Gerda Albrechta] Neumann, Hanuš, já, Černík (ČF), proti „hradní klika“ (Medek, Prokop, Nekolný, Kantor, Matzner, L. Pešek aj.), mimohud. členové v tom lavírovali.
Politické grify – Medek napřed zařídil na MK rozšíření členů rady s tím, že je třeba zajistit větší zastoupení různých názorů (= větší podporu jeho stanoviska), a hned na prvním zasedání rozšířené rady oznámil, že rada je nefunkčně velká a je ji třeba zredukovat (= o odpůrce jeho stanoviska), což se vzápětí také stalo. Noví leccos buď netušili, a pak nebyli na svém místě, nebo věděli, a pak vědomě lhali – viz Nekolný v dopise MS [Milanu Slavickému], na který jsem už neodpovídal: „Nikdo přece nikdy neusiloval o omezení pravomocí šéfdirigenta GA.“ Od Medka i tlak na podobu slavnostního koncertu ke 100. výročí ČF – do té doby chtěl mít evidentně Albrechta už pryč, a když se to nedařilo, aspoň prosazoval, aby onen koncert dirigovali všichni čtyři žijící šéfové (Kubelík, Neumann, Bělohlávek a Albrecht). Neumannova smrt (2. září 95) a Kubelíkova nemoc (zemřel poté 11. 8. 96) z tohoto záměru nakonec udělala velmi nešťastný souboj dvou kohoutů na jednom smetišti, který bezprostřední konfrontací dál vyhrocoval houstnoucí atmosféru a oba dirigenty vehnal do osobně vypjaté situace, která ani umělecky (přirozeně) nepřinesla očekávanou „hvězdnou hodinu“ – oba dirigenti, stejně jako orchestr před nimi, byli přiměřeně nervózní a napjatí a výsledek byl korektní, ale ne nadprůměrný. Záměr typu „a teď ukážeme tomu vetřelci, jak se počesku dělá Dvořák“ v této podobě ovšem také nevyšel. Byla to dvě legitimní pojetí proti sobě a nakonec – při Bělohlávkově akcentu na precizní detail a racionální výstavbu – ani ne tak typově vzdálená. Hněv a nenávist jsou zkrátka špatnými rádci.
Gerd Albrecht – velmi inteligentní, pochopil své místo na přeplněném mediálním a koncertním trhu, a proto s dramaturgií cílenou na méně známé hodnoty. I to vlastence pobuřovalo („za českou hudbu nám vydává Fibicha a Foerstera“). Nebyl rozhodně nekonfliktní typ (viz jeho předchozí pobyty u Tonhalle v Curychu aj.) a myslím, že určitou míru konfliktního napětí kolem své osoby chápal jako mediálně prospěšnou. To, co se kolem něj dělo v Praze, bylo ovšem mnohem víc, to byla semknutá fronta zapadlých vlastenců (a pestré složení této zapšklé koalice mne věru překvapilo; byly tam různé motivy od osobních. L. Pešek chtěl zjevně být šéfem ČF de facto, ale nemít šéfovskou zodpovědnost de iure, byli evidentně dohodnuti s Kantorem, že bude Kantorovým prostřednictvím vládnout „Benešovými dekrety“). Tomu nasvědčoval model statutu ČF, který se chystal Kantor protlačit v červnu 95; model se silným ředitelem ovládajícím i dramaturgii, zájezdy a nahrávání, a slabým šéfdirigentem vlastně bez uměleckých pravomocí – tento model by sloužil nejen ke znechucení a vyštvání Albrechta, ale k dalšímu období, kdy by toto místo slabého šéfa zůstalo neobsazeno, Kantor by byl velkým mocným ředitelem a Libor by pohodlně vládl orchestrem ze zákulisí a nemusel se unavovat administrativou (sen mnoha starších dirigentů!) přes politické („hradní klika“ chtěla udržet na této lesklé trafice Kantora, který musel opustit své popřevratové místo šéfa hradního protokolu; o motivech jeho odchodu se v podhradí celkem otevřeně hovořilo – alkohol, mizení cenných uměleckých předmětů aj.). Vše bylo nakonec přikryto Havlovým popřevratovým charismatem, ale na nátlak paní Olgy (zmínila se o Kantorovi dokonce v jednom rozhovoru a uvedla v této souvislosti jen toto jedno jméno jako člověka, který v okolí jejího muže měl nejzápornější vliv) musel LK pryč. Hrad, ke kterému Medek tou dobou patřil, se ale zjevně ze starého přátelství z nejdramatičtějších časů cítil vůči Kantorovi zavázán, a tak mu chtěl (asi jako druhdy šlechtici odloženým milenkám a levobočkům) zajistit pohodlný život (zpočátku po svém vynuceném odchodu z Hradu byl Kantor na jaře 92 volebním manažerem ODA, ale poté, co výsledkem jeho kampaně bylo 4,98 % do FS (ODA proto, ač se halivší do roucha právní čistoty, po rozdělení republiky zablokovala přechod federálních poslanců do nově vzniklého Senátu, neb žádné neměla a její vliv by zákonitě poklesl), vypadl i odtud. Dalším silným motivem ve hře byla xenofobie a s tou se bylo [možné] potkat na každém kroku, i tam, kde by to člověk vůbec nečekal – nejmarkantněji v případě Ivana Medka, který prožil řadu předpřevratových let ve Vídni, a přesto v těchto událostech z první poloviny devadesátých let tvrdil, že neumí německy, a neřekl jediné německé slovo (a nepozval tlumočníka – viz popisovaná schůze správní rady ČF); bylo to asi antiněmectví válečného data, ale o půlstoletí později už bylo trapné.
Albrecht při své inteligenci tyto komplikace tušil a řekl mi zřetelně, že první cizinec jako šéfdirigent ČF po Talichovi, Kubelíkovi, Ančerlovi, Neumannovi aj. by asi ani půlstoletí po válce ještě neměl být Němec a že by lidé snesli jistě lépe Angličana, Francouze nebo nejvýš Švýcara nebo Rakušana, ovšem orchestr ho zvolil (i když o legálnosti dvojí opakované volby se po léta vášnivě diskutovalo) a pro něj jako pro ambiciózního dirigenta to byla nabídka, jaké lze těžko odolat (volba dirigenta ostatně byla unikátní popřevratovou výsadou, kterou si orchestr na vlně popřevratové mediální slávy vymohl, odvolávaje se na Benešův dekret z roku 1945, kde se ČF deklaruje jako sice státní, ale samosprávný orchestr. Tato výsada ale dlouho do devadesátých let nepřežila, a tak byl vlastně Albrecht jediným zvoleným šéfem ČF; to je ovšem velké „eso“ do jeho životopisu!). Orchestr při své volbě v poválečné euforii viděl v osobě zahraničního šéfa především garanci přístupu na světové mediální a koncertní trhy; v tom druhém se myslím nezklamal, protože ztráta některých agentur a teritorií, které chtěly ČF s českým šéfem, byla kompenzována jinými, ale v oblasti nahrávání byla očekávání spíš vzájemná a vzájemně zklamaná – za Albrechtem, v Německu známým operním šéfem, televizním popularizátorem a symfonickým propagátorem málo známých a soudobých skladeb, stálo pouze dramaturgicky velmi zajímavé, ale komerčně slabé Orfeo, a tak ztráta Bělohlávkova kontraktu s anglickým Chandosem nebyla nahrazena adekvátním kontaktem na velkou světovou firmu. To byl ovšem později silný argument „Béčkařů“, ovšem něco podobného se pak v jistém smyslu opakovalo i s gramofonově velmi aktivním Ashkenazym, který ovšem točil víc jako pianista než jako dirigent. Ale to už je další kapitola, ve které jsem (naštěstí!) už nefiguroval.
Součástí onoho protitlaku, který tu byl proti „zlému Němci“ zřetelně patrný, byl i způsob, jakým byly vytěsněny bezpochybně pozitivní kroky, které se Albrecht snažil podnikat ne z populistické snahy zalíbit se, ale proto, že je tak podnikal i na svých předchozích působištích. Hodně energie například věnoval propagaci vážné hudby mezi mládeží; usiloval o založení podobného hrajícího muzea hudebních nástrojů, jakých založil několik v Německu, kde by se mladí lidé seznamovali i s méně známými nástroji a hlavně si na ně ve zkušebnách pod kvalifikovaným dozorem (příležitost pro penzionované hráče!) mohli prakticky zahrát, a zakoupil pro ně již nástroje (realizace se táhla s tím, že v Rudolfinu nejsou vhodné prostory, až se celý projekt odehrál do autu a hlavně nezveřejnil), po Albrechtovi ostatně ve filharmonickém provozu zbyly mládeži zpřístupněné čtvrteční veřejné generálky stejně jako sobotní odpolední řada Junior, která přináší zjednodušený program některých abonentních koncertů s výkladem pro rodiny s dětmi. Dalším veřejnosti neznámým Albrechtovým krokem byla koupě několika smyčcových nástrojů, na kterou sehnal sponzory v německých průmyslových kruzích atd. Vždycky, když jsem z pera žurnalistů, kteří o tomto všem nevěděli nebo nechtěli vědět, četl o „neblahé albrechtovské éře“, musel jsem si toto vše vybavit a uvědomit si, co dělá informační blokáda – může zkrátka vygumovat jakékoli pozitivní kroky a přiměřeně nafouknout ty sporné. A zároveň jsem si uvědomil, že pokud jsme podobným způsobem informováni i o zásadních politických problémech a „kauzách“, pak tedy toho víme hodně málo a hodně zkresleně.
V důvěrné chvíli mi Albrecht na podzim 95 (kdy jsem už byl mimo hru a holohlavý po chemoterapii) řekl, že tušil v Praze komplikace a že se konfliktů nikdy nebál, kdyby však znal jejich rozsah a podobu, že by nabídku na šéfovství ČF raději nepřijal. Ani se mu nedivím, protože o své celé angažovanosti v této věci mám sám velmi podobné pocity.
Albrecht byl nakonec odvolán (dalším ministrem v pořadí – Pavlem Tigridem, který Jindřicha Kabáta vystřídal v lednu 94) za to, že informoval o pražských intrikách německý tisk (čemuž se nedivím) a na dotaz v Praze tvrdil, že se tyto články zakládaly na starších informacích – Tigrida to tehdy dopálilo a ukončil mu smlouvu. Na Albrechtově straně stály tehdy hlavně Frankfurter Allgemeine a Spiegel, později se začaly zajímat i německé soukromé i veřejnoprávní televizní stanice, a to z širšího hlediska jako o spektakulární xenofobní kauzu; středovýchodní Evropa byla tehdy ještě poměrně ve středu pozornosti a reakce, s jakou se tam obecně setkávají zahraniční a konkrétně německé vlivy, byly zajímavé nejen pro kulturní svět, ale i pro potenciální investory apod. Coby svědek celé situace, který tuto kauzu sledoval (na svůj vkus až příliš) zblízka a v jisté době měl vlastně o ní téměř úplný soubor informací, musím říci, že ten, kdo se tu choval evropsky standardním způsobem, byl Albrecht, že odpor, který se tu proti němu tehdy zdvihl, by o deset let později byl patrně mnohem slabší a že celá záležitost byla, viděno v širších historických souvislostech, symptomatická pro postupné (a často bolestné) otevírání české společnosti širšímu mezinárodnímu kontextu. A dále, že obraz celé kauzy v českých médiích byl neuvěřitelně odlišný od skutečného průběhu událostí – byl vesměs nesen vlnou „arogantní Němec škodí ČF a celému národu“ a zcela negoval Albrechtovy vstřícné a jednoznačně pozitivní kroky; pro to vše pokládám za nutné zanechat záznam, jak to vlastně bylo, včetně věcných informací o celém průběhu událostí.
Na jedné ze schůzek, které Albrecht pořádal po celá devadesátá léta při svých pražských návštěvách pro spřízněné duše (a chodila tam tak třetina orchestru!), řekl: „Praha je město, ve kterém mám nejlepší přátele a nejhorší nepřátele, jaké jsem kdy potkal.“ Bude to asi pravda.
Co mne se týče, přišel jsem k celé kause jak slepý k houslím – se snahou pomoci „rodinnému stříbru“ a řadě přátel, a skončil pod kapačkou na onkologii. Pro dobrotu…
Když si po letech celou tuto (pro mne více než tříletou) filharmonickou kauzu vybavuji, musím říci, že bych v ní jednal znovu tak jako tehdy, jen s jedním rozdílem – v rozhovoru s Jarouškem Tvrzským bych tehdy v Bourges trval na svém a nabídku dramaturgování s díky odmítl. Ušetřil bych si velký kus zdraví a hodně energie pro lepší věci. Ale snad to všechno nebylo úplně zbytečné – určitou satisfakcí mi o pět let později (před prázdninami 2000) byla situace, kdy byl odvolán Kantorův nástupce ing. Kovář a kdy mi tehdejší ředitelka oddělení umění na MK volala, zda bych jim nemohl pomoci a přes léto do vyhlášení konkurzu na nového ředitele (proklatě podobná situace s jarem 93!) funkci provizorně nevzal. Měl jsem sbaleno na rodinnou dovolenou do Norska a další várka prozatímního ředitelování v Rudolfinu byla tím posledním, co by mne v té chvíli nadchlo, ale chápal jsem to, stejně jako telefonáty filharmonických „lobbistů“ a stejně jako následující nabídku (tehdy již Dostálova) ministerstva, abych se do onoho ředitelského konkurzu hlásil (byť šlo ze strany ministerstva o výkřik SOS v tísňové situaci, který není třeba přeceňovat) jako důkaz toho, že (asi naivní) čistota mých někdejších úmyslů byla pochopena a že jsem na rozdíl od všech, kteří byli odvoláváni zoufale se držíce křesla, odešel z domu se ctí a „po svých“. Měl jsem totiž kam; toto křeslo pro mne nebylo vrcholem kariéry ani cílem mocenského boje, spíš nežádoucím vedlejším produktem mých profesionálních aktivit. Pro řadu lidí je to asi zvláštní a těžko pochopitelné, ale kumštýř a idealista ví, o čem mluvím.
Při úvaze o celé věci mi vyvstává na mysli výrok mého „spolubojovníka“ z OF a ze správní rady ČF Jana Hanuše, člověka rozvážného a spravedlivého, který mi v době víru nejprudších vášní o celé věci řekl: „Já bych byl po zkušenostech své generace ten poslední, kdo by volil německého dirigenta jako šéfa filharmonie, ale když vidím všechny ty sviňárny, které se tady proti němu dějí, tak mi nezbývá nic jiného než ho podporovat.“
Líp se to myslím říci nedá.
