V minulém pokračování jsme uzavřeli kadaňskou kapitolu z Pamětí Milana Slavického. Dnešní pokračování věnujeme Slavického pohledu na otcovy přátele: Ladislava Vycpálka, Miloslava Kabeláče, Václava Trojana, Jaroslava Doubravu a Eduarda Herzoga.
Umělecká beseda a Ladislav Vycpálek
Tatínek měl od počátku padesátých let, po svém vyhození z rozhlasu, náhle svůj čas pro sebe a to byla asi jediná, i když ne nepodstatná kladná stránka té celé situace. Hodně z něj trávil doma u klavíru a psacího stolu a komponoval; to jsem mohl pozorovat především v době, kdy jsem ještě nechodil do školy (tedy do září 1953).
Mizérii doby si (…) zpříjemňoval nejen každotýdenní návštěvou Umělecké besedy, i když zahnané po Únoru do pozice debatního klubu bez veřejné činnosti (aspoň pokud se hudebního odboru týče), ale vylepšoval si ji i odpoledními procházkami a debatami s přáteli. To byla pro řadu z nich v těch krušných časech opravdová radost, které si považovali – v době, kdy bylo o strach promluvit na veřejnosti otevřené slovo, byla takováto procházka ve dvou pro okruh vzájemně si důvěřujících přátel, kteří již prošli „radostmi“ protektorátu a museli se teď vyrovnávat s novou situací, skutečným balzámem na duši. A nejen v tom smyslu, že si mimo uši fízlů zanadávali na poměry, ale (vím to, protože jsem s nimi občas mohl jít) bavili se hodně i o uměleckých záležitostech.
Nejstarším z okruhu tatínkových bližších přátel byl tehdejší starosta Umělecké besedy Ladislav Vycpálek – důstojný a milý pán, na nějž mám jen mlhavou vzpomínku (a společnou fotku na Vyšehradě z počátku padesátých let).
Miloslav Kabeláč
Nejčastějšími tatínkovými procházkovými partnery v 50. a 60. letech byli ale Miloslav Kabeláč a Václav Trojan. S oběma se přátelil již od konzervatorních začátků po celý život a jejich vztah přirozeně prodělával s duchem doby určitý vývoj.
Tato „trojka“ se v polovině 30. let sešla znovu v rozhlase ve funkci hudebních režisérů (Kabeláč byl tehdy jejich šéfem), byli to úspěšní mladí muži, kteří se ze vcelku chudých poměrů dostali dlouho před třicítkou do významného postavení (…).
Válka s jejich životy lecjak zahýbala, (…) od 50. let se věnovali hlavně komponování a během 60. let se vydali různými uměleckými cestami, ale lidsky si zůstali celá léta blízko. Byly to vlastně tři velmi odlišné osobnosti, možná právě proto se v mnohém doplňovali: Miloslav Kabeláč (pro kamarády Milda) byl strohý, přesný, racionální, s výrazným sklonem k přirozené vůdcovské roli, do které se dostal již jako mladý v rozhlase a jejíž další rozvoj mu pak komunistický režim už nikdy nepřiznal – cítil v něm právem silného nepřítele zcela odlišné orientace, za kterým lidé jdou jako za přirozenou autoritou. Kabeláč měl i smysl pro humor, ale z jeho osoby vyzařovala především cílená důslednost, byla to zkrátka autorita se vším všudy i pro toho, kdo jej viděl poprvé. I pro své pozdější žáky byl autoritou, o které se nediskutuje, někdy sice skřípali zuby nad úkoly, které na ně nakládal, ale „Kaby“ byl zkrátka mimo vší pochybnost. 
Kabeláč byl pro otce, který naopak společnost přátel opřenou o autority celoživotně bytostně potřeboval, jakýmsi alter ego; za studií jim
říkali „dvojčata“, jak byli k vidění stále spolu včetně večerních koncertů.
O Kabeláčových válečných osudech je řeč jinde; po válce se oba přátelé v rozhlase zase sešli (Kabeláč tehdy nejen opět režíroval, ale i víc dirigoval včetně vlastního vokálního souboru). Na rozdíl od otce Kabeláč po Únoru v rozhlase ještě několik let vydržel (moje diagnóza: na rozdíl od otcovy funkce šéfdramaturga, tehdy šéflektora, který rozhoduje o zařazení skladeb, se Kabeláčova funkce šéfrežiséra po Únoru nestala funkcí nomenklaturní, a proto na ní soudruzi strpěli nestraníka, který jen realizoval dramaturgická rozhodnutí straníků). Odešel až v polovině 50. let, a to dobrovolně, aby se mohl věnovat komponování a později krátce i učení. To byla doba, kdy si oba přátelé po letech tuhého rozhlasového provozu nejvíc užili volnějšího časového režimu – komponovat se nedá celý život dvanáct hodin denně
(i když se to tak v romantických filmech a románech leckdy popisuje) a nadto bydleli oba na Vinohradech nedaleko od sebe. Často si dali sraz na Floře, procházeli se podél Olšanských hřbitovů směrem ke Strašnicům (aut tehdy jezdilo velmi málo a bylo to tedy celkem klidné místo) a povídali si o všem možném.
Vývoj 60. let dost rozdělil jejich zájmy – Kabeláče zajímala elektroakustická hudba, orientální kultury, racionální organizace tónového materiálu a podobné trendy, které začaly prosakovat řidnoucí železnou oponou a které, často osobitě a po svém, vtahoval do svého světa. V těchto zájmech ho otec nesledoval, i když se v lecčems pohyboval nedaleko – absolvoval třeba plzeňský kurs elektronické, jak se tehdy říkalo, hudby, v jeho skladbách lze najít určité intervalové preference a podobně, systematicky tyto zdroje studovat a absorbovat jejich principy mu však nebylo vlastní. Proto v druhé půli 60. let myslím intenzita jejich kamarádských styků trochu poklesla, neměli si v tu chvíli zkrátka tolik co říct jako o deset patnáct let dřív a Kabeláčovi učení a nové okruhy zájmů přirozeně přinesly i nové okruhy kontaktů a přátelských vztahů (i mezinárodně). Tvrdý atak normalizace, konec aktivních mezinárodních styků a konečně Kabeláčova nemoc, s jejímiž následky se potýkal celá sedmdesátá léta až do smrti, oba přátele znovu sblížila a dá se myslím bez přehánění říci, že pro sebe navzájem po celých více než padesát let hodně znamenali.
Václav Trojan…
…byl nátura myslitelně odlišná – rozevlátý bohém, veselý a srdečný extrovertní člověk, kterého bylo všude plno a který si naopak s racionální stránkou nebo stylovou originalitou svého komponování velké starosti nedělal. Pro Trojanovy konzervatorní spolužáky byl jeho vývoj a pak celoživotní orientace trochu překvapením, vídali jej totiž v začátcích jeho studia skladby zahloubaného do partitury Schönbergova dechového kvintetu a předpokládali, že z něj bude odhodlaný stoupenec modernistických trendů. Trojanův spontánní muzikantský základ jej však brzy přivedl na zcela opačný pól hudebního myšlení, k folklóru a k výrazně tonálnímu jazyku – pamatuji se na debaty z přelomu 60. a 70. let, kdy zcela zásadně odmítal další vývoj od druhé vídeňské školy včetně.
Měl skvělý smysl pro zvuk a instrumentaci a z filmové hudby, které se od padesátých let hodně věnoval, se naučil psát nejen rychle, ale i s důrazem na citový účinek – pamatuji se na to, jak jsem jako dítě upřímně plakal v kině na Trnkově Bajajovi, i na to, jaký podíl na tomto účinku měla Trojanova hudba. Oživil jsem si tento zážitek o léta později, když jsem „kmotříčkovi Trojanovi“ (Václav Trojan byl skutečně mým kmotrem u křtu, mám fotku, kde mne coby několikatýdenního „čerstvouše“ drží při křestním aktu v náručí) točil jako mladý supraphonský režisér v Plzni dvě svity z jeho filmových hudeb včetně Bajaji. Hezky jsme si o tom popovídali a on vděčně přijal naše režisérskozvukařské služby – měl tou dobou už velmi poškozený sluch a musel se zkrátka při vnímání některých frekvenčních oblastí
na naše ještě podstatně méně opotřebované uši spolehnout. Říkal nám přitom: „To víte kluci, já už nic nevidím, neslyším, už mi zbyla jen špetka toho čuchu.“ Nebylo to ale krom sluchu tak zlé, byl naopak až do konce v obdivuhodné fyzické formě. Sluchové potíže mu ale někdy působily problémy při komunikaci – pamatuji se, jak se jednou asi koncem sedmdesátých let s otcem vrátili z procházky zle poškorpení a teprve dodatečné ujasnění jednoho slova, které nedorozumění způsobilo a kterému kmotr špatně rozuměl, vše vysvětlilo – dlouze a srdečně se tomu pak smáli.
Měl i jedinečný smysl pro radosti života a uměl udělat radost druhým – vzpomínám si na příhodu s jedním jeho letitým přítelem, kunsthistorikem dr. Františkem Dvořákem, který se blížil ke kulatým narozeninám a o němž Vašíček (jak byl u nás doma nazýván) věděl, že jeho tajným snem je řídit opravdovou parní lokomotivu. 
Vašíček nelenil, navštívil bubenské nádraží, obhlédl situaci, přítomným nádražákům vše vysvětlil a řádně je zkorumpoval (příliš napjatý režim zdá se na dráze nikdy moc nepanoval); v Den D pak vylákal kamaráda jakoby náhodou na procházku kolem nádraží, kde už stála na slepé koleji vytopená lokomotiva a v ní mašinfíra naladěný k přátelskému rozhovoru. Scénka vyvrcholila popojížděním po slepé koleji vpřed a vzad za řízení kamarádova, a když pak oba blažení slézali z lokomotivy, kmotříček jakoby mimochodem prohodil: „Poslyš, Františku, nemáš Ty dneska náhodou narozeniny?“ Tak to byl Václav Trojan.
Jaroslav Doubrava a Eduard Herzog
Dalším otcovým občasným procházkovým partnerem byl koncem 50. let do své velmi předčasné smrti Jaroslav Doubrava. Seznámili se v rozhlase těsně po válce a zpočátku se trochu „oťukávali“. Doubravu, který působil za války jako učitel ve východních Čechách a byl zapojen v komunistickém odboji, přivedl totiž do rozhlasu jako svého soukromého žáka a spolustraníka Otakar Jeremiáš, a protože si komunisté už hned po válce budovali v rozhlase silné personální pozice, rozhlasáci, kteří tam přežili válku a mnozí, jako otec, byli zapojeni i v odboji, ovšem nekomunistickém, tento vývoj sledovali se znepokojením. Nového kolegu tedy přivítali korektně, ale s očekáváním dalšího dění. Brzy se ale ukázalo, že jde o člověka čestného, srdečného a upřímného, ze kterého se vyklubal i nadaný skladatel, a tak ho i přes jeho politické angažmá vzali do party. Doubravovy politické iluze ovšem vzaly za své hned ve „slavných únorových dnech“ 1948 – otec několikrát vzpomínal na to, jak tehdy kolem rozhlasu táhly po tehdejší Stalinově třídě (pro Vinohraďáky stále jako za války, kdy byla Schwerinova, zkrátka „Fošovce“) komunistické milice z vysočanských a strašnických továren a, podle jeho slov, „hrály si na revoluci“ – měly nohy omotané hadry a měly představovat zbídačený lid z periférie, který si to jde do centra rozdat s buržousty. Toto divadlo bylo jasné všem inteligentním přihlížejícím, nezaslepeným ideologií, a z těch druhých pomohlo řadě z nich (i když tragicky pozdě) prohlédnout. Byl mezi nimi i Doubrava, který měl kancelář do dvora a přišel se tedy na toto tragikomické divadlo podívat do otcovy kanceláře, která měla okna na ulici. Otec několikrát vzpomínal na Doubravovo upřímné rozhořčení, vyplývající nejen ze zjevné lživosti celé inscenace, ale i z poznání, že svým dosavadním stranictvím přípravě takovéto situace vlastně po několik let pomáhal.
Doubrava se poté od oficiální linie odklonil a později i on odešel z rozhlasu jako skladatel na volnou nohu. To byla doba, kdy se s otcem, který mezitím měl za sebou „první kolo“ perzekuce, ještě více sblížili. I Doubravovi bydleli nedaleko na Vinohradech, a tak se oba občas sešli ke společné procházce. Vzpomínám si, jak otec s obavami sledoval vývoj Doubravovy nemoci a jak těžce nesl jeho předčasnou smrt (byli vrstevníci a Doubrava zemřel v 51 letech).
Dalším otcovým celoživotním přítelem, byl dr. Eduard Herzog; byl také, snad ještě více, přítelem Kabeláčovým, a mohu říci, že už od mých studentských časů i přes velký věkový rozdíl i přítelem mým. S dr. Herzogem otec nechodil na procházky (na to byl jeho partner vždy příliš pracovně vytížený; „volnonožní“ skladatelé měli přece jen volnější život), ale znali se z rozhlasu, z Umělecké besedy, občas se navštěvovali a v 70. letech se znovu sešli v Pondělnících, takže se jejich styk v celých poválečných letech nikdy nepřerušil. Měli se opravdu rádi, i když to nedávali silnými slovy najevo (to nebyl ostatně styl ani jednoho z nich) a z Herzogova pera pochází několik zasvěcených úvodních slov k partiturovým vydáním otcových skladeb i studie otištěná v Hudebních rozhledech, které jsou dokladem jejich profesního vztahu.
