Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let
V červencovém pokračování jsme otevřeli kapitolu, ve které Milan Slavický vzpomínal na mimořádné hudební osobnosti české hudby 20. století, jak je poznával především díky svému otci: Miloslav Kabeláč, Václav Trojan, Jaroslav Doubrava… a Eduard Herzog (1916–1997), jehož osudu – jak jej viděl Milan Slavický – věnujeme osmou část našeho seriálu.
Existuje málo lidí, o kterých lze říci jen dobré, a Edoušek, jak jsme mu říkali, mezi ně rozhodně patřil. Měl bohatou životní dráhu, kterou jsem se po jeho smrti snažil zhodnotit v nekrologu v Hudebních rozhledech a kterou ještě zevrubněji a detailněji vypsal jeho někdejší student a celoživotní přítel dr. Zdeněk Nouza v nekrologu v Opusu musicum.
Narodil se ve Vídni a mládí prožil ve slovenském Pováží, kde jeho rodina vlastnila velkostatek; na rozdíl od většiny z otcových kumštýřských přátel tak pocházel z hmotně dobře zajištěné rodiny. Vystudoval gymnázium v Novém Mestě nad Váhom a po kratším studiu hudby v Bratislavě přišel nedlouho před válkou do Prahy, kde studoval jak konzervatoř, tak hudební vědu. Bydlel nějaký čas jako podnájemník u Kleinů a s Gideonem Kleinem, který studoval na těchže školách, se stali důvěrnými přáteli. Po uzavření univerzity studovali spolu aspoň skladbu u Aloise Háby – popravdě řečeno, Hábova třída byla spíš seminářem, ve kterém se probíraly nejen skladby účastníků, ale i otázky akustiky, etnomuzikologie, novinky hudební literatury a podobně.
Vzpomínám si na jednu návštěvu u Herzogů v osmdesátých letech, kdy si Eda s Věrou vybavili jednu situaci z jara 1940, při které se srdečně smáli, zatímco nám, poválečným dětem, přitom pochodovala spíš husí kůže po zádech; byla to pro mne ale cenná informace k pochopení terezínského a vůbec válečného dění: ne vše, co následníkům právem připadá tragické, současníci také tragicky prožívají, naštěstí je člověk vybaven větším smyslem pro humor, než by si leckdy sám myslel, a přes řadu nepříjemných situací se přenese s nadhledem, který mu umožní na úrovni přežít; i v Terezíně, i v Osvětimi se lidé byli schopni zasmát a povznést se tak nad hroznou životní situaci. Hába dostal totiž tehdy za úkol, tak jako všichni konzervatorní učitelé hudební teorie, zařadit do výuky a probrat se studenty klenot nacistické hudební kultury: Horst Wessel’s Lied. Hába vyřešil stupidní úkol se šarmem – provedl formový rozbor, při kterém poukázal na všechny slabiny a řemeslné nedokonalosti písně, a nakonec ji nechal posluchače zazpívat. Jak vzpomínala Věra, tehdejší posluchačka zpěvu, která čekala na Edu na chodbě, ze třídy se neslo děsivé krákání mladých hrdel – v Hábově třídě bylo onoho dne totiž šest posluchačů a všech šest bylo židovského původu (což ovšem Hába dobře věděl), takže si interpretaci onoho klenotu opravdu užili. Jít tehdy kolem nějaká pilná udavačská duše, byl z toho velký malér, ale tehdy to ještě na chvíli prošlo. Ostatně – Hábovu třídu zanedlouho stejně zavřeli a pobyt oněch posluchačů na konzervatoři byl ještě ono jaro násilně ukončen. Až na Edu, který jako slovenský občan mohl pokračovat ve studiu na konzervatoři až do podzimu 1941, kdy jeho protektorátní přátelé už dávno nosili hvězdu a pomalu dostávali obsílky do prvních transportů. To byla také chvíle, kdy si Gideon Klein k Edovi a Věře schoval před odchodem do transportu kufr se svými dosavadními skladbami a skladebnými pokusy – onen kufr, který po různých válečných a poválečných peripetiích „vyplaval“ na jaře 1990 v Herzogovic bytě v Ostrovní ulici.
Zanedlouho poté musel Herzog zpět na Slovensko – byl odtransportován policejní eskortou a předán na hranici slovenské policii. Situace ve Slovenském štátu byla ovšem pro jeho rodinu dlouho příznivější než situace protektorátní – až do léta 1944 bydleli na svém bývalém, nyní arizovaném statku, ovšem formálně zaměstnaní jako adjunkti, tedy hospodářští úředníci s nárokem na všechny potravinové dávky, a žili vcelku přijatelně. Situace začala být kritická v létě 1944, kdy přišly obsílky do transportu; tehdy Eda se svým o osm let mladším bratrem uprchl do hor a v nich přežil onu strašnou zimu 1944/1945. Jako jediný z celé rodiny se dočkal konce války – jeho bratr zahynul v horách a zbytek rodiny v koncentráku.
Pro Herzogovu noblesu bylo příznačné, že ze svého válečného partyzánství, ostatně stejně jako můj otec ze svého odboje, nevytloukal žádný politický ani osobní kapitál – válka pro ně oba zkrátka skončila, zachovali se za ní, jak jim čest velela, a po ní se opět s úlevou věnovali své profesi (bohužel jen na několik let, než přišly další komplikace). Vzpomínám si ovšem na jedno supraphonské školení civilní obrany z poloviny sedmdesátých let, kdy nám jakýsi rudý, hluboko po válce narozený utřinos v Divadle hudby vyprávěl o Slovenském národním povstání, jehož skutečný (na rozdíl od mnoha fiktivních) žijící účastník dr. Herzog seděl před ním v auditoriu a byl takto školen. Eda snášel tuto absurdní situaci s noblesně pobaveným úsměvem – viz úvahu o nadhledu, který pomáhá přežívat kritické situace.
Ihned po skončení války se Eda vrátil do Prahy, vzal si Věru, dostudoval hudební vědu (jeho disertací byla nekonvenční práce „O sémantice kvartových akordů“) a věnoval se dvěma profesím – hudební režii v rozhlase (tam ho poznal otec) a vyučování na pražské pedagogické fakultě (jeho tehdejší studenti mu zůstali celý život věrni a udržovali s ním úzké přátelské kontakty). Poúnorové čistky ho vcelku míjely, smetla ho až poslední z nich z konce padesátých let (!), která ho zbavila asistentství a odsunula na hudební školu v Červanech u Prahy. Tam člověk Herzogova formátu dojížděl několik roků, než v jedné z vln rehabilitací (krutá hra na perzekvování a rehabilitování patřila vždy ke komunistickým zálibám) dostal příležitost vrátit se do Prahy.
Dali mu dokonce na výběr z několika redaktorských a podobných míst – z nich si Eda velmi prozíravě vybral místo hudebního režiséra vážné hudby v Supraphonu, kde byl na realizačním místě, které vyžaduje odborníka a na které se přitom soudruzi nijak nedrali. Na něm udělal velký kus práce a natočil za asi patnáct let několik stovek snímků, z nichž mnohé, především s mezinárodními umělci a v koprodukci se zahraničními firmami, byly po léta ozdobou supraphonského katalogu. Stačil při něm přeložit i řadu odborných textů (především z francouzštiny, na niž nebylo v Praze nadbytek hudebně erudovaných překladatelů) a především vypracovat svůj muzikologický chef-d’oeuvre: přehled všeintervalových řad, kterému unikl světový primát jen vinou pomalosti domácí vydavatelské praxe. Při všech těchto činnostech využil své unikátně široké vzdělání – uměl mnoho jazyků (z domova slovensky, německy a maďarsky, z gymnázia latinsky a řecky, ze studií česky, anglicky a francouzsky, k stáru před cestou se Smetanovci do Japonska, která mu byla odměnou za léta nebetyčné přátelské trpělivosti při nahrávání s tímto souborem, se dokonce pustil s Káťou Kabeláčovou do japonštiny!), vyznal se v matematice, filosofii a vůbec ve všem, o co s ním člověk v konverzaci zavadil.
Jeho jazykové znalosti byly pověstné a občas je jen pro pobavení vytáhl jako eso z rukávu – vzpomínám si na vyprávění supraphonské administrativy o pražské návštěvě kolegů z Hungarotonu, které korektně „obsloužil“ ve všeobecně srozumitelné němčině a na závěr návštěvy je k jejich úžasu oslovil plynnou maďarštinou.
Jeho nejlepší doba byla asi šedesátá léta (tak jako mnohých lidí z jeho generace), kdy režíroval, překládal, psal muzikologické práce a od jejich poloviny se s M. Kabeláčem a Vladimírem Léblem podílel na organizování rozhlasových kurzů elektronické hudby, na nichž i přednášel. Tam jsem se s ním sešel poprvé na odborné bázi a poté opakovaně počátkem sedmdesátých let, kdy si mne ještě jako rozhlasový redaktor pro elektronickou hudbu (zastával toto místo na částečný úvazek současně se supraphonským režírováním) vyhlédl jako autora pořadů o světové elektroakustické hudbě. Nosil jsem mu strojopisy svých textů do jeho bytu v Ostrovní ulici, jehož návštěva byla již zážitkem sama o sobě – dr. Herzog měl unikátní knihovnu partitur a literatury muzikologické i jiné (ta je dnes naštěstí v Institutu B. Martinů), ohromnou sbírku LP desek (a později i CD) i pozůstatek z předválečných časů – jedinečnou početnou kolekci olejů Josefa Čapka. Na mých textech se mnou vždy soustředěně pracoval a vypiloval je do optimálního tvaru – byla to pro mne výborná škola a pro něj asi trochu náhrada za násilně ukončené universitní učitelství.
O něco později mi znovu významně pomohl, když jsem se na něj při práci na první verzi monografie o Gideonu Kleinovi obrátil jako na důvěrného pamětníka Kleinových předterezínských časů – pamatoval si nejen na mnoho detailů a na řadu Kleinových kompozičních záměrů z oněch dob (to jsme oba netušili, že sedíme jen pár metrů od onoho kufru se zmíněnými skladbami, kterému bylo dáno „vyplavat“ až o šestnáct let později!), ale vrhl mi i překvapivé světlo na jeho hypotetické poválečné osudy svou úvahou, o níž jsem pak často přemýšlel – na mou otázku, k čemu z několika profesí, ve kterých se Klein rozvíjel (klavír, skladba, muzikologie, možná dirigování), by asi nejvíc tíhl, kdyby válku přežil, mi k mému překvapení odpověděl: „Možná by ho zcela nasála poválečná politika. A kdoví, jak by to s ním dopadlo kolem Slánského procesů.“ Ta věta mi dlouho zněla v uších – věděl, o čem mluví.
Nejvíc mi ovšem pomohl koncem roku 1973, kdy se silně zasadil o mé přijetí do Supraphonu, za což mu nemohu být dost vděčný, ale o tom jinde.
V jednašedesáti odešel dr. Herzog do penze a těšili jsme se, že bude pokračovat ve své hudebně teoretické práci. Vydržel sice do osmdesátky v perfektní duševní kondici, ale navázání na jeho nejlepší muzikologické výkony už jsme se nedočkali – klima konce sedmdesátých a osmdesátých let pravda tomuto směru výzkumu vůbec nepřálo a poté přišly zdravotní problémy Věřiny (o kterou se vzorně staral až do její smrti) a nakonec i jeho vlastní.
Ještě jedna jeho věta nám nadlouho utkvěla v hlavě: když jsme šli společně z jednoho koncertu Pražského jara 1970, tedy již po uzavření hranic, kdy bylo zřejmé, kam se vývoj hrne a že se krátké období „nádechu“ opět uzavírá, horlili jsme s energií třiadvacetiletých lidí, kterým se před očima zavřel svět sotva pootevřený, že tohle přece nemůže dlouho trvat a že tlak světové veřejnosti atd. – spásné a marné iluze oněch chvil. Eda, který takovouto situaci postupného uzavírání zažíval už potřetí (poprvé po Mnichovu a podruhé po Únoru) se vědoucně pousmál a řekl: „Ba ne, tohle bude trvat dlouho. A co dělat? To, co zvířátka v zimě, žeano“ (to bylo jeho oblíbené úsloví), „snažit se dobře přežít do příštího jara.“ Tehdy nám to přišlo hrozně pasivní a překvapivě poraženecké, ale dnes to plně chápu a neřekl bych to asi jinak. A pevně doufám, že se už nikdy nedostaneme do situace, kdy bych tyto zkušenosti musel nějakému mladému člověku předávat dál.
Věnoval jsem se Herzogovu životu podstatně obšírněji jednak proto, že je obecně znám podstatně méně než biografie otcových přátel-skladatelů, a také proto, že jsem měl příležitost s ním být od svých dětských let až do jeho smrti v devadesátých letech v trvalém styku a poznávat tak jeho lidské kvality. Byl to člověk, na jaké se nezapomíná a na jehož osudu se dají (bohužel) vyučovat dějiny střední Evropy dvacátého století. Ještě že už jsou za námi!
Načrtnuté poznámky k Umělecké besedě a dalším otcovým přátelům
Umělecká beseda byla pro otce od konce třicátých let zdrojem mnoha přátelských kontaktů a, jak řečeno, od počátku padesátých let měl čas je intenzivněji pěstovat.
Vše UB – Jan Rychlík, z rozhlasu Jaroch, dříve část. Mácha, výtvarníci UB – „přede mnou“ Rabas, Rada aj., tehdy Lidický, později Jiří Kolář, Václav Boštík, Jiří John [máme 2 obrazy] a Adriena Šimotová, Jiří a Daisy Mrázkovi, lit. Hiršal, pak Kapr (nebyl UB), Dobiáš – ambivalentní vztah: staří souputníci a zároveň političtí antipodi.
Od sedmdesátých let, a zejména po smrti Kabeláčově (1979) a Trojanově (1983), se otcovým nejlepším přítelem až do konce jeho dnů stal Jan Hanuš, s nímž a jeho rodinou jej sbližovala i křesťanská orientace. Hanuš tatínka také počátkem „normalizačních“ let přivedl do tzv. Pondělníků.
Interpreti – Jemelík, R. Arnetová, Schereři, I. Štraus a Sukovo kvarteto, J. Kozderková, …
