Česká filharmonie se rozloučila se svou sezonou a odcházejícím šéfdirigentem Elijahuem Inbalem velmi důstojně. K recitaci působivé Třetí symfonie Kadiš od Leonarda Bernsteina, kterou skladatel věnoval památce zavražděného amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a která odkazuje na tradiční židovskou modlitbu za zesnulé, přizvala autora libreta Samuela Pisara. Tento americký právník polsko židovského původu je světově uznávaným obhájcem lidských práv. Svůj text přednesl v České republice poprvé. Třiaosmdesátiletý Pisar není profesionálním recitátorem, ale přímým svědkem nacistické vraždící mašinérie, jako dítě přežil několik vyhlazovacích táborů včetně Osvětimi a Dachau. Na konci války se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostat se pod ochranu americké armády. Stejně jako jiní s podobnou zkušeností se i on v textu vyznal, že „je dodnes pronásledován pocitem viny, že přežil“, zatímco tolik jeho blízkých bylo zavražděno. Po válce vystudoval práva ve Francii a Austrálii, pracoval pro OSN a UNESCO, jako poradce prezidenta Kennedyho i jako poradce pro strategii rozšíření obchodního styku Ameriky s Ruskem, východní Evropu a Čínou v době, kdy vrcholila studená válka. V roce 1970 byl nominován na Nobelovu cenu za mír. Pisarův životopis inspiruje k mnoha otázkám a díky jeho otevřenosti by s ním mohl rozhovor trvat dlouhé hodiny. My jsme si spolu povídali zhruba hodinu. Rozhovor se odehrál v Rudolfinu po zkoušce na večerní koncert. Samuel Pisar se mne po přátelském přivítání zeptal, jakým jazykem budeme mluvit. „Víte, znám několik jazyků, naučil jsem se je v koncentračních táborech, bylo tam mnoho národností,“ odpověděl.
Kdy jste se s Leonardem Bernsteinem setkal poprvé? Jako mladý jsem pracoval jako asistent prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, to bylo na začátku 60. let ve Washingtonu. Seznámili jsme se v roce 1961 ve Washingtonu při příležitosti Kennedyho inaugurace, Kennedy a Bernstein byli přátelé. Z vašeho hudebního pohledu všechno začalo v době, kdy Bernstein věnoval Třetí symfonii prezidentu Kennedymu, dva týdny po atentátu na Kennedyho, a já jsem byl samozřejmě v okruhu okolo prezidenta, takže jsme měli k sobě jakousi vazbu. Jestli bych nemohl napsat libreto pro symfonii a být jejím vypravěčem tak dlouho, jak bych mohl, se mne zeptal mnohem později.
Vaše první spolupráce se však netýkala Kadiše, na čem jste spolupracovali před ním? Ano, moje žena Judith (doprovázela jej i v Praze – pozn. redakce) s ním pracovala. Podnět přišel od ní a první věcí, kterou jsme pro to společně udělali, bylo důležité datum – září 1989, což bylo 50. výročí propuknutí druhé světové války. Bernstein mne požádal, zda bych napsal scénář pro velký mezinárodní koncert a vystoupit k tomuto dni v opeře ve Varšavě, kde druhá světová válka začala. Chtěl, abych vypovídal o svých zážitcích ne jenom o té době, ale o všem, co se stalo během války. Angažoval mnoho významných umělců ze západu a východu. Hrál Beethovena, Chopina a další repertoár a mezi každým kusem jsem vyprávěl svůj text, vysílání přijímalo 180 zemí. Ačkoli to mělo úspěch, myslel jsem si, že je to začátek a zároveň konec mé hudební kariéry. Chtěl také spolupracovat na dalších skladbách a vytvořit se mnou operu o holocaustu, protože jsem prožil holocaust v Osvětimi i na jiných místech. Tento nápad se mi ale příliš nelíbil, chtěl jsem vytvořit spíše symfonii pro olympijské hry, protože jsem byl právníkem Mezinárodního olympijského výboru a poradcem prezidenta a rady výboru. Říkali jsme si: „Vytvoř mi operu a já na to – já udělám olympijskou symfonii.“ Bylo to legrační. Nakonec místo symfonie zkomponoval hymnu. Nikdy se nehrála, doufám, že se někdy na olympiádě dočká provedení. On už byl ale nemocný, měl rakovinu, a mnohem později v roce 1990 mě velmi vážně požádal, zda bych nemohl text napsat.
Kadiš existuje v několika verzích. V původní podobě, s Bernsteinovým textem a pod jeho taktovkou, měl premiéru v roce 1963 v Tel Avivu. Symfonie měla hodně úspěšných provedení, ale on stále nebyl s textem spokojený… Zkusil hledat mezi mnoha spisovateli a básníky v Americe, aby text vytvořili, ale nikdy jejich dílo nepřijmul. Tehdy mi řekl: „Musíš napsat text pro symfonii Kadiš.“ A já odpověděl: „Ne, Lenny, mám tě rád, ale ne. Proč bych měl? Zaprvé neumím psát básně, které by se vyrovnaly tvé hudbě. Zadruhé nechci se začít znovu hádat s Bohem.“ Víte, když jsem byl jako třináctiletý v Osvětimi, Bůh tam nebyl. Měl na práci něco jiného. Dokonce moje žena Judith, která byla jeho kamarádkou, mě nedokázala přesvědčit, abych to udělal.
Bernstein poté v roce 1990 zemřel, mluvil jste s ním o Kadiši ještě před jeho smrtí? Když zemřel, byl jsem zarmoucen, nejen kvůli jeho hudbě, ale proto, že jsme byli blízkými přáteli. Vystupoval v mnoha evropských metropolích a my jsme žili v Paříži, New Yorku a trochu i v Londýně. Navštěvovali jsme se často na různých místech, bylo to velmi blízké přátelství. Tenkrát mi řekl: „Víš, já mám rád svou hudbu, ale její text není dostatečně silný, zkoušel jsem všechno a věřím, že jen ty můžeš text napsat.“ Ptal jsem se, proč? „Protože já jsem nikdy netrpěl a ty jsi trpěl na těle i na duši. Přežil jsi největší katastrofu v dějinách našeho lidu, proto alespoň musíš zkusit text napsat…“ Věděl, že jsem schopen text napsat. Věděl, že to pro mě bude ale těžké psát z mého nitra. Chtěl, abych napsal autentický text, v němž by se odráželo nejen to, co jsem se naučil na Sorbonně a Harvardu, ale taky v tom pekle. Chápal, že já bych si to troufnul říct, zatímco ostatní spisovatelé ne. Nikdo jiný by nemohl mluvit s bohem tak svobodně, protože publikum nemá rádo, když se bůh obviňuje.
Proč myslíte? Věděl, že mám odvahu. A byl si samozřejmě vědom, že publikum by to přijalo lépe ode mne než od něj nebo kohokoli jiného. Věděl, že jsem to prožil, že jsem ztratil celou rodinu, všechny děti z mé školy a mám právo opravdově diskutovat s bohem.
Po Bernsteinově smrti si orchestr v Cincinnati vyžádal novou verzi textu od jeho dcery. Výsledek ale byl rozporuplný. Co bylo pro vás tak silným impulzem, že jste se rozhodl libreto napsat? Teroristické útoky 11. září 2001 na New York. Tehdy jsem měl pocit, že se svět zase komplikuje jako ve 30. letech – násilí, ekonomická krize, terorismus. Znepokojovalo mne to. Mám úžasné dětí a dokonce vnoučata, uvědomil jsem si, že pro ně žít v takovém světě, v jakém jsem žil já, by bylo smutné. Rozhodl jsem se to proto zkusit a bylo to skutečně velmi těžké. Pomáhala mi Judith, protože hudbě rozumí, a ještě náš přítel Christoph Eschenbach, který byl v té době uměleckým ředitelem Pařížského orchestru. Christoph a Judith mne povzbuzovali. Mé obavy se totiž netýkaly jen techniky, nýbrž byly otázkou porozumění – co mohu říct Jemu, aby to bylo upřímné a skutečné. Než jsem to dokončil, uplynulo mnoho času. První koncert se konal v roce 2003 s Chicagským symfonickým orchestrem na festivalu Ravinia. Poprvé jsme vystupovali před deseti tisíci lidmi pod širým nebem a mělo to ohromný úspěch nejen u posluchačů, ale i u kritiků.
Čekal jste takovou reakci, potěšila vás? Kolikrát jste vlastně od té doby Kadiš před publikem vyprávěl? Hodně mě to překvapilo, nechápal jsem to. Od té doby jsem Kadiš přednesl třiadvacetkrát, v Praze to bude po čtyřiadvacáté. (S. Pisara doprovodily nejprestižnější světové orchestry, jako například Berlínští filharmonikové, Newyorská filharmonie, Pařížský orchestr, skladba zazněla na festivale v Luzernu, ve Philadelphii i v rámci akcí UNESCO.) Byla uvedena také ve washingtonském Kennedyho centru u příležitosti 50. výročí inaugurace prezidenta Kennedyho do úřadu. O padesát let dříve jsem byl na tomtéž místě jako jeho asistent a Bernstein pořádal velký koncert k začátku prezidentova funkčního období, vidíte, byli jsme tam ve stejný čas… Byl jsem také pozván do Moskvy prezidentem Medveděvem, bylo to 11. září 2011, deset let po teroristickém útoku na New York. Důvody byly politické. Kadiš zazněla v Čajkovského hale s Ruským národním orchestrem. Vím, že Václav Havel, pokud by byl naživu, seděl by dnes ve Dvořákově síni Rudolfina také. Ještě mne čeká mnoho koncertů, například v Turecku, v Rakousku s Vídeňskou filharmonií v roce 2015 a na jiných místech. Je to neuvěřitelné, nepovažuji se za hudebníka a mnoho se ještě učím.
V České republice jste s Českou filharmonií vystoupil v Kadiši poprvé, s naší zemí jste spojen ale i osobně… Když mi bylo 13 let, byl jsem násilně odtržen od své rodiny, ale protože jsem byl na svůj věk poměrně velký chlapec, nacisté mně nasadili na těžké práce. Mysleli si, že je mi tak 17 nebo 18 let. Zbytek rodiny šel na smrt. Poslali nás vlakem do tábora smrti, kde jsme pracovali, oni odjeli do Osvětimi. Měl jsem mladší sestru, které bylo osm let. V den, kdy jsme se rozdělili, jsem si myslel, že šla na smrt s mou maminkou a babičkou a dalšími, ale mnohem později jsem zjistil, že na tři tisíce dětí z mého města, které tam žily, byly vyvedeny z vlaku a poslány do Terezína. Vyprávěl jsem o tom Václavu Havlovi, který měl slzy v očích. Myslím si, že byla možná mezi těmi tři tisíci dětmi tady v Terezíně, ale později byly poslány také do Osvětimi. Je to pro mne velmi bolestné drama, protože jsem tady v Praze viděl několik kreseb, co terezínské děti kreslily a ptal se sám sebe, zda některou z nich nekreslila Frída. V mém textu je naznačen verš o Frídě, která nepřežila, protože jí bylo teprve osm. Nemluvím tam ale o Terezíně, protože si nejsem jistý, jestli tam byla. Je to velmi osobní a velmi citlivé. Na Československo si vzpomínám také ještě jako chlapec, bylo mi asi 8 nebo 9 let, poslouchal jsem v rádiu stanici Brno, protože tam hráli hezkou hudbu. Všechny tyto události mne lidsky s Československem spojují.
Zmínil jste našeho bývalého prezidenta Václava Havla, který loni před Vánocemi zemřel. Kdy jste se setkali? Bylo to zhruba před 20 lety, vzrušující doba, oba jsme byli tehdy pracovně hodně aktivní. Napsal jsem několik knih o vztazích Východu a Západu, jak osvobodit menší evropské země z nadvlády komunistického Ruska. On se věnoval svému poslání a já svému, jen v mezinárodním kontextu. Samozřejmě byl v tomto velmi důležitou osobností a díky tomu jsme se poznali.
Napsal jste paměti Of Blood and Hope (O krvi a naději), kniha byla přeložena do dvaceti jazyků a stala se světovým bestsellerem. Co vás posilovalo ve víře přežít? Pro třináctiletého chlapce, který ztratil všechny blízké, je první reakcí otázka: „Proč dál žít? Všichni jsou mrtví.“ A když mi bylo třináct, hlavou se mi honily tyto myšlenky. Chtěl jsem se dotknout drátu elektrického napětí v Osvětimi a všechno ukončit. Ale jak jsem napsal ve své knize, maminka, než nás od sebe oddělili, mi řekla: „Prosím, pokus se přežít.“ A tak zpočátku jsem to tak nějak dělal pro ni. A velmi rychle jsem se stal zvířátkem, které dokázalo rozpoznat nebezpečí, jako pes nebo kočka, a reagovat pudově, a tak jsem si na to zvykl. Použil jsem cokoli, jakoukoli lest, abych zůstal naživu, protože ona mě zapřísahala, abych udělal, co bude v mých silách zůstat naživu. Zřejmě jsem měl také hodně štěstí, protože všech pět set dětí v mé škole v Białystoku zemřelo, nikdo nepřežil. Zachránila mne americká armáda na začátku roku 1945. V té době jsem byl v táboře v Dachau, ze kterého jsem utekl a stal jsem se svobodným klukem. Nebylo mi ani 16 let. Ale to ještě není konec příběhu. Nebyl to happy-end, jako ve filmu. Bylo nezbytné, abych začal normálně žít. Dopředu mě hnala moje energie. Vrátil jsem se ke studiu a stal se ze mě velmi dobrý student, získal jsem mnohá ocenění, byl jsem doktorem na Harvardu a Sorbonně, poradcem Kennedyho, mezinárodním právníkem a nyní velvyslancem UNESCO. To vše se podle mne stalo, protože jsem se naučil využívat adrenalin z Osvětimi a uměl jsem ho využít na Harvardu s naprostou koncentrací. Žena si myslí, že je se mnou občas těžké žít, ale také mně pomáhá.
Jaké je tedy vaše poselství budoucím generacím? Můj Kadiš je napsán o smrti, tak jako starý Kadiš. Ale říkám to živým, protože si myslím, že Kadiš není jen o minulosti, je to o přítomnosti a budoucnosti. V textu mluvím o současných nebezpečích. Přežil jsem největší katastrofu, kterou v historii vytvořil člověk proti člověku. Když se podívám na současný svět, mám pocit, že se v budoucnu mohou možná stát další katastrofy, s vojenským zásahem, toxickými plyny, atomovými bombami či balistickými zbraněmi. Nyní jsou v rukou novodobých tyranů a teroristů. To jsou velká nebezpečí. Mou povinností vzhledem k mé osobní zkušenosti ze ztráty mých blízkých je varovat budoucí generace kdekoli na světě, jakýkoli národností a ras, že toto se může v jiné formě vrátit zpátky. Člověk je totiž schopen toho nejhoršího i toho nejlepšího, jak šílenství, tak geniality. Nepředstavitelné se může znova stát. Neříkám to za sebe, ale s tímto poselstvím by, myslím, souhlasil Bernstein a Havel.
Myslíte si, že je v dnešním světě více násilí než třeba před 20 lety? Ano, samozřejmě, a nejenom že je tak stejně násilná jako před 65 lety, ale zároveň přichází jedna krize za druhou, výbuch za výbuchem, všude je spousta vražd a terorismu. Co je nejdůležitější je, že v Hitlerově době byly „kanystry“ s plynem, dnes máme atomové bomby, rakety v Severní Koreji, všude jsou jaderné zbraně. Musíme se poučit z minulosti, že člověk je schopen věci opakovat a nemusí jít jen o konečné řešení Židů. Dnes může nastat nebezpečí konečného řešení pro celé lidstvo, proto doufám, že moje slova a mimořádná hudba budou varováním. Jak jsem řekl, aby další generace nebyly zničeny dnešním světem, tak jako mě ničil svět můj.
