Teprve osmnáctiletý rodák z Košic se na hudební dráhu vydal teprve před sedmi lety, a to téměř proti vůli rodičů. „Maminka je klavíristka a tak ví, jaká je tohle povolání dřina, a že se často úsilí míjí účinkem,“ hovoří Miroslav Ambroš. Nicméně matčiny hudební geny si našly cestu a když bylo Mirkovi jedenáct, rozhodl se hrát na housle.
Impulsem byl koncert v Rudolfinu, kde Josef Suk uváděl mladé talenty. „Tam jsem viděl vystupovat svého vrstevníka (tehdy jsem netušil, že budeme spolužáci). Říkal jsem si, že to musí být úžasný zážitek, a dal jsem si cíl, že do dvou let tam budu hrát,“ vzpomíná na své tehdejší ambice houslista, kterému se sen skutečně vyplnil: jako dvanáctiletý sdílel pódium ve Dvořákově síni s Josefem Sukem. A jaký to byl pocit? „Úžasný, neuvěřitelný. Když jsem si uvědomil, s kým tam hraju! Připadalo mi, že to snad ani není pravda.“
Další vzpruhou pro pilného studenta profesora Hnyka bylo vítězství v mezinárodní soutěži Bohdana Warchala do 16 let. Od té doby sklízel uznání na dalších kláních, z nichž si velmi cení prvního místa v Marseille. Před dvěma lety se tam dostal přes české kolo, a v konkurenci účastníků do dvaceti let se mu podařilo vyhrát. Odměnou mu bylo natáčení pro tamní rozhlas a vystoupení na recitálu v Miláně. Nyní studuje konzervatorista ve třídě Ivana Ženatého a po maturitě má namířeno za svým profesorem na vysokou hudební školu do Drážďan. „Ivan Ženatý je přísný, ale i kamarádský. Dobře se s ním pracuje, mohu to porovnat, protože jsem byl na kurzech zahraničních pedagogů. Mám k němu veliký respekt,“ říká Ambroš. „Ale základy mi dal pan Hnyk, bývalý koncertní mistr SOČRu. Díky němu jsem začal hrát,“ upozorňuje.
V osmnácti letech je Mirek Ambroš teprve na začátku – přes všechny dosavadní úspěchy. Musí dokončit studium, absolvovat ještě hodně soutěží a koncertů a při troše štěstí najde dobrou agenturu nebo sponzora. Jeho ambice nejsou malé: chce se živit jako sólista. To ovšem svědčí o cílevědomosti i odvaze. Zatím má vůči kolegům jedno obrovské plus (kromě talentu) a tím je jeho nástroj. Co na tom, že housle Camilla Camilliho vyrobené roku 1734 nevlastní – Státní sbírka Národního muzea mu je na dobu neurčitou zapůjčila. Znělý nástroj se sladkým italským hlasem je ideální pro hru komorní a podrží svého majitele i proti velkému orchestru. „Ve chvíli, co jsem je poprvé vzal do ruky, si mě získaly,“ říká Mirek. Od houslí se nehne ani na okamžik.
Miroslava Ambroše doprovází na klavír jeho matka Zuzana, která působí na pražské konzervatoři a AMU jako korepetitorka. Jaké má takové partnerství výhody? „Určitě mnoho,“ tvrdí houslista. „Vztah je lepší než mezi cizími lidmi a rozumíme si dokonale i po muzikantské stránce.“
„Studuji teď Čajkovského koncert,“ odpovídá na otázku, s jakou nejtěžší skladbou se dosud setkal. „Je velmi náročný z technického i výrazového hlediska. Ale takové Bachovy fugy, to je taky strašně těžké. A co se týče virtuózní techniky, nejtěžší skladba, kterou jsem hrál, je Bazziniho Rej skřítků ,“ dodává. Své publikum si nechce získávat netradičním oblečením ani jinými triky – sází spíše na konzervativní kvalitu. V současnosti má Mirek Ambroš sen uspět ve velké soutěži typu Pražského jara. Ale i když se mu zrovna tato nepovede, určitě o sobě dá brzy vědět.
