Pianista Miroslav Sekera patří mezi naši špičku a jeho kariéra dokazuje, že vstřícnost a skromnost dokážou stejně, ne-li více než ostré lokty. Sešli jsme na samém začátku „doby koronavirové“. Rozhovor tak mohl proběhnout v kavárně a bez roušek, ale poté, co jako Šípková Růženka usnul koncertní a kulturní život vůbec.
Tušíš v této chvíli, o kolik koncertů jsi přišel? Za jeden měsíc to bylo mnoho, ale neberu to úplně tragicky, nejsem závislý jen na vystupování. Spíš mě mrzí hezké projekty, na které jsem se těšil. Všechno směřovalo k 6. dubnu, k Hybatelům rezonance. Na tomto recitálu jsem měl také pokřtít CD, které právě vychází u Supraphonu.
Natočil jsi na něm Smetanu a Liszta. To je spojení, které se nabízí. V žánru symfonické hudby je Lisztův vliv na Smetanu jasně patrný, Smetanu okouzlil především Lisztův „vynález“ – symfonická báseň. Jak je tomu v klavírní tvorbě? Každý, kdo žil v době Franze Liszta, chtěl být jako on, vyrovnat se mu. Smetana za ním také jako mnoho jiných jezdil do Výmaru… Dílo mladého Smetany je Lisztem silně ovlivněno. Tehdy toužil být klavírním virtuózem, sjezdit svět.
Projevuje se to konkrétně na klavírním partu? Určitě, Smetana převzal některé typické lisztovské techniky, například „skládané“ oktávy… Přesto – Smetana byl velký autor. Ve své době musel působit jako zjevení. Myslím, že se velkým jménům evropské hudby naprosto vyrovná.
Oba toho napsali pro klavír strašně moc. Tys zvolil od Liszta transkripce: Mozartovy Lacrimosy, Verdiho Rigoletta a Wagnera – Isoldinu smrt z lásky. Dost často se setkávám s názorem, že Liszt je jen demonstrátor klavírní techniky, za níž hudební složka pokulhává, ale tady mu to nemůže nikdo vytknout – zde je Liszt v roli aranžéra, zprostředkovatele skladeb jiných autorů. Rád bych poukázal na Liszta jako na ohromného muzikanta, který zasáhne srdce podobně jako Chopin. A sám se také snažím používat techniku ve prospěch hudebnosti, nikdy naopak. Od Smetany jsem na CD vybral Macbetha a čarodějnice. Je to diskutabilní věc, nedokončená, nevíme, zda to zamýšlel jako symfonickou záležitost, ale já ji vnímám jako jeden z vrcholů Smetanovy tvorby. Lépe to napsáno být nemohlo. Raný Smetana vychází z národního tónu – to jsou všechny ty polky, tance, nápěvy, které všichni známe. Je tam zajímavé, že dokázal skloubit techniku, jakou využívá Liszt, ale pořád je to naplněné hudbou a emocemi, v nichž má leckdy snad i navrch. Já mám rád jeho cyklus Bagately a impromptus. Ten byl pro mě nový a velmi objevný. Napsal jenom osm částí, ale jeho záměr byl možná vytvořit cyklus 24 skladeb ve všech tóninách: střídají se durové a mollové, tóninou příbuzné. Žasl jsem, jak během osmi skladbiček zvládne vystřídat takové množství charakterů.
Člověk by čekal, že přijdeš letos s Beethovenem… Na něj možná taky časem dojde, chystáme s Josefem Špačkem Kreutzerovu sonátu, ale uvidíme, jak se situace vyvine.
Pojďme tedy raději shrnout uplynulý rok. Jaké mimořádné události tě potkaly? Absolvoval jsem několik cest do Japonska a měl to štěstí zahrát si s úžasnými muzikanty. Jedním z nich je skvělý violoncellista Tsuyoshi Tsutsumi, tomu je letos 77 let, působí jako ředitel komorní řady v Suntory Hall. Je to velký propagátor české hudby: Dvořákův violoncellový koncert zahrál snad 500krát. Hráli jsme spolu Beethovenovu sonátu. S přáteli z Francie jsme zase provedli několik trií – Webera, Faurého, Brahmse, Rachmaninova…
Neumím si představit vzdálenější kultury než francouzskou a japonskou. Jak se to projevuje v komunikaci? Mám asi štěstí, ale mám pocit, že si rozumíme bez ohledu na to, odkud kdo pochází. To zná každý muzikant: během pár minut zjistí, jestli nová spolupráce bude klapat, nebo ne. Ke komorní hudbě patří, že se nikdo nechová diktátorsky. Pokud svou interpretací přesvědčíš kolegu, bude ti vděčný. Tohle vzájemné ovlivňování je na tom příjemně obohacující.
Zdá se mi, že tě baví splynout s myšlením toho druhého, zpěváka nebo houslisty. Je to pro mě naprosto přirozené a neumím si představit větší nudu, než že bych hrál jedno dílo celý život stejně. Beru si příklad z jazzových muzikantů. Jsou velmi uvolnění, nebojí se udělat chybičku a užívají si to. Pokaždé to hrají jinak. Samozřejmě v intencích skladatelova záměru.
Jaké máš rád prostory? Když z toho vyzařuje něco magického. Je to přidaná hodnota. My klavíristi jsme šťastní, když je fungující klavír, ale jsme profíci a umíme si poradit i s horšími kousky.
Jaký je tvůj ideál klavírního zvuku? Mám osobně rád těžší klavíry, rád to z nich „vytahuju“, nerad „krotím“. Takový ten železobetonový zvuk, když nástroj hraje, sotva se jej člověk dotkne, s tím se mnoho nenadělá. Ideálem je samozřejmě vyrovnaný klavír, kde se nemusí řešit jednotlivé tóny…
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20.
