Kontrabasista Miroslav Vitouš je žijící legendou. Je jedním ze zakladatelů Weather Report. Spolupracoval s řadou muzikantů zvučných jmen, jakými jsou Miles Davis, Chick Corea, Wayne Shorter, Joe Zawinul, Jan Garbarek, Jan Hammer, Freddie Hubbard a mnoha dalšími. Kontrabasový virtuos a skladatel Vitouš si ale v pohodlí rutiny nelibuje.
Dokazuje to i svými letošními koncerty, na nichž pracuje se speciálně ozvučeným a efektovaným kontrabasem. Jeho zvuk posouvá do sólových poloh a promlouvá jím k posluchačům jak ve volných improvizacích, tak hudebními vzpomínkami na tradiční americké písně, fusion-jazzové skladby ze sedmdesátých let i odkazy na klasickou hudbu. Miroslav Vitouš stále překvapuje novými přístupy k vytváření hudby i její interpretaci. Zajímavou kapitolou Vitoušovy letošní návštěvy České republiky bylo společné vystoupení s violoncellistou Jiřím Bártou. Jejich koncert, který se konal v rámci kutnohorského Mezinárodního hudebního festivalu, se nesl převážně v duchu společné improvizace.
Jak si užíváte pobyt v České republice, máte čas na osobní záležitosti nebo jste ve víru profesionálního kolotoče? Teď už je to lepší. Kariéra je v pozdním stadiu a už to není tak hektické jako to bývalo. A mně to tak vyhovuje, protože už jsem se nacestoval dost. Nicméně tu mám asi pět koncertů a natáčení. Budu mít tři dny za sebou koncerty: s Jiřím Stivínem, na Americké ambasádě a sólový koncert v Autoklubu.
Budete na sólovém koncertě využívat vaši známou zvukovou knihovnu? Zvukovou knihovnu využívat nebudu. Tentokrát to bude jenom sólo kontrabas.
Budete hrát výhradně vaše skladby? Budu hrát různé skladby. Ponejvíce budu improvizovat. Pokud tam bude múza, jak se říká, tak budu improvizovat hodně. Pokud tam nebude, tak budu hrát různé skladby a písničky, ale i v těch bude spousta improvizace.
Zmínil jste, že jste v Česku stihl i nahrávání. Můžete prozradit, o co se jednalo? Nahrával jsem s Martinem Kratochvílem v jeho studiu Budíkov hudbu k jeho filmu o Himalájích. Byla to hezká skladba.
Jak takové nahrávání probíhalo? Čtyři jsme ve studiu improvizovali a bylo to moc hezké. Martin si filmy sám točí, jen spolupracuje s kameramanem. On je v podstatě horolezec a jeho přímá účast dodává filmům velké kouzlo.
Je známo, že máte své nahrávací studio v Itálii, vznikla v něm i deska pianisty Marka Novotného. To je čistě pro vaše projekty, nebo je pronajímáte? Může tam občas nahrávat i někdo jiný, ale musí to být dobrý přítel a musí to být dobrá hudba. Jinak je studio čistě privátní, v podstatě jen pro mě.
Jakým způsobem skládáte? Je to pro vás spíš náhlá inspirace, nebo pravidelná práce? Inspirace chodí jak chce, ale většinou naštěstí přijde, když ji potřebuji. Je to sladěné.
A co vás tedy inspiruje? Hudba ke mně přichází ze shora. Tak jako já hraji na kontrabas, tak hudba hraje na mě. A nemusím zrovna hrát ani na kontrabas. Mohou to být klidně bicí nebo piáno. Není nic jiného, co by mě nastartovalo. Když to přijde, tak to jede. Nedá se to ani zapsat. Jsou to věci, které přijdou a odejdou. Takto se to děje u mě a každý to má jinak. Improvizace je vlastně klasická práce s kompozicí. Práce s motivem a jeho rozvíjení. To se musí naučit každý skladatel, protože to je základ i konec všeho. Neustálá práce s motivem.
Před lety jste na koncertě ve Španělském sále Pražského hradu použil zajímavým způsobem Kühnův smíšený sbor. Sbor kromě zpěvu také šeptal, mluvil, podupával a vydával další zvuky. Co vás k této aranži přimělo? S Kühnovým sborem jsem tyto zvuky dříve natočil a potom jsem zvuky použil při komponování. Takže živé provedení vycházelo z té skladby. Naživo má ale zvuk sboru jistá omezení. Nelze s ním pracovat jako ve studiu, kde se dají například zvýraznit basové hlasy, které jsou důležité pro plnost zvuku, a další věci, které naživo nebyly možné. Osobně jsem z toho byl zklamaný, protože to nevyznělo tak, jak jsem chtěl.
Jak vás napadlo vytvořit onu zvukovou banku? Když přišly počítače, které zvládaly midi, tak mi bylo jasné, že jsou v tom obrovské možnosti pro skladatele, ale dlouho nebyly k dispozici kvalitní zvuky. Tak jsem čekal pár let, ale nikdo nic neudělal. Pak jsem se rozhodl, že si zvuky opatřím sám. Knihovnu pak používala i hollywoodská studia pro filmovou hudbu.
Jak moc je pro vás důležitý prostor, ve kterém hrajete, ovlivňuje vás? Na tom moc nezáleží. Když je výborný zvuk, tak se většinou rozjedu a jedu. Nejdůležitější je pro mě zvuk. Když to zní ošklivě, tak mě nic nenapadne, protože strašně nerad hraji ošklivou hudbu, která má ošklivé zvuky. To se neslučuje s mojí koncepcí krásy. Když je zvuk dobrý, tak mi nezáleží na tom, kde hraji nebo kolik přišlo lidí. Tomu nevěnuji pozornost a maximálně se soustředím jen na hru.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 8/2014
