Samo Smetana, houslista, folklorista, pedagog, autor divadelní a filmové hudby. Vystudoval hru na housle na bratislavské konzervatoři, na univerzitě v Nitře pak hudbu, slovenský jazyk a literaturu. Účinkoval s profesionálními lidovými hudbami a tělesy – Ľudová hudba Miroslava Dudíka, OĽUN (Orchester ľudových nastrojov), Ľudová hudba Samka Smetany, se kterou stál při vzniku hnutí tanečních domů.
Jakožto kapelník slovenské hudební formace Banda má v sobě uctivou pokoru k folklornímu materiálu. Nebojí se využít harmonií a dalších neodmyslitelných prvků novodobého hudebního jazyka. Jeho přičiněním si zapomenuté klenoty uchovávají svou osobitost. Slovenskou písňovou tradici vnímá z hlediska světového kontextu. Všechna alba skupiny Banda se umístila v první dvacítce prestižního žebříčku World Music Chart Europe. Jednotlivé písně se opakovaně dostaly na 1. místo globálního žebříčku Ethnocloud.
Když posloucháme vaši hudbu, je to velmi inspirující a nové, což je na Slovensku slyšet málo. Jak se dá skloubit šetrný vztah k materiálu, a zároveň zásah jako od dobrého chirurga? Někdy je ten řez opravdu hluboký a rozhodný. To šetrné zacházení je spíše v tom, že se snažíme, abychom do aranžmá zakomponovali něco původního, ať už nějaký hlubší význam textu, anebo nějaké specifické hudební struktury, ale zároveň aby se to nebálo byť něčím úplně novým. Často se snažíme v tom novém hudebním prostoru uplatnit nějaké detaily charakteristické pro danou lokalitu, například vedení hlasů při zpěvu, zajímavé cifry anebo pozoruhodný harmonický postup atd. Je to hledání perliček na dně moře. Snažíme se nacházet a dnešnímu publiku zprostředkovat tradice stylově poučeným, ale zároveň neobyčejným a intelektuálně zábavným způsobem.
Na jakém principu písně pro skupinu vybíráte? Někdy je to náhodné, a někdy programové, že hledáme nějaký konkrétní typ písně, která nám v repertoáru chybí. Například vánoční a novoroční písně jsme takto hledali do Vánočního projektu, s kterým na konci roku vždy koncertujeme a průběžně ho doděláváme. Chtěli bychom s ním ve formě alba vyrukovat příští rok. Takže těch způsobů je víc. Stane se, že mě napadne píseň, kterou znám už dávno, anebo se s ní setkám při přípravě rozhlasové relace či vyučování na konzervatoři nebo jen tak, při relaxačním poslouchání a náhle mi přijde na mysl souvislost. Při veškeré regionální a historické různorodosti světa má hudba překvapivé souvislosti napříč kontinenty. Některé věci vycházejí z podobných emocí, vyjadřují něco hluboko v nás zakódované, takže jsou navzdory stoletému kulturnímu nánosu, jednoduše univerzální.
A co texty? Text je obrovskou výzvou. Hledáme, a někdy velmi pracně, písničky se slovy, které jsou zajímavé i dnes. Velká většina lidových písní řeší problémy, které jsou už z dnešního pohledu ztracené v neznámém, anebo příliš lokálním kontextu. Ukazují problémy, které dnes nejsou až tak ožehavé, případně se příliš opakují. Někdy najdeme písničku, ve které nacházíme jen jakési náznaky zajímavé lyrické či epické situace, případně jen torzo předpokládaného delšího textu. Tehdy, jestli ani v jiných variantách, anebo jiných nápěvech nenajdeme pokračování tohoto načrtnutého příběhu, tak ho potom sami dotextujeme. Snažíme se, aby to bylo nejen v správném dialektu, ale i v duchu toho období, kdy se to tvořilo, zkrátka, aby to bylo v souladu s původní poetikou.
Poslouchala jsem mnoho kapel, včetně klezmerských. Narazila jsem na to, že akademická škola, a z toho vycházející profesionalita, byla v lidové hudbě často na škodu. Ztotožňujete se s podobným názorem? Vím, co máte na mysli. Z hlediska stylové hry je možná lepší, když interpret klasické školení z konzervatoře nemá, protože se rovnou od dětství může učit písňový repertoár, a hlavně tradiční styly, jestliže ho to má kdo učit. Klasická hudba je jednoduše jiná profese. Já si myslím, že na konzervatořích a na akademiích by měla být možnost studovat lidovou hudbu už od prvého ročníku. Protože současní hráči v profesionálních folklorních tělesech a world music skupinách jsou z hlediska poučené interpretace lidové hudby amatéři, kteří si toto vzdělání musí svépomocně získávat za pochodu, učit se na koleně. V horším případě se o to ani nepokoušejí, a tak nehrají stylově. Na jejich výkonu je slyšet, že jsou akademičtí. Hrají všechno stejně, nemají úctu ke starým muzikantům, pokoru, kterou v lidové muzice je potřeba mít. Nechtějí hrát co nejvěrněji, ale co nejefektněji. Omezí se na pár regiónů, kde tak můžou uplatnit svoji techniku, která však obyčejně nepřesahuje úroveň průměrného absolventa klasické konzervatoře. Je to komerční typ tradiční lidové hudby, který už 50 let nejde do hloubky, ale ani nic zásadně nového nepřináší. Ale možná, že se blýská na lepší časy; na bratislavské konzervatoři se minulý rok zřídila specializace lidová hudba, kde mají mladí muzikanti možnost po maturitě tento obor studovat. Jsem garantem a pedagogem tohoto studia a doufám, že se to postupné rozšíří na plnohodnotné denní studium.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.
