Rozsáhlá studie O. F. Korteho Půlstoletí s hudbou Bohuslava Martinů s podtitulem Průhledy, osudy, vyznání se naprosto vymyká běžným bookletovým textům. Je to sugestivně upřímná zpověď člověka, který je celoživotně poznamenán skladatelovým géniem, který miluje jeho dílo a který ho také i za cenu mnoholetých ústrků, odsudků a záštiplných útoků hudebních trubců tvrdohlavě propagoval. Doufám, že Korteho slova zapůsobí i na generaci, která již nepoznala absurdity bolševického režimu a životní osudy Martinů znají pouze z knih. Korte, sám vynikající skladatel a bývalý člen legendární Laterny Magiky, vydává svědectví o svých osudových setkáních s hudbou Martinů, o proměnách recepce jeho děl, o téměř krutých až zákeřných protimartinůovských aktivitách československého establishmentu, který korigoval nadšení normálních muzikantů a lidí nehrbících páteř před komunistickými primitivy. (Mimochodem leckteří z nich včetně hudebníků ještě žijí a jsou veřejně činní a pomyslné morální „máslo“ na hlavě jim nevadí.) Působení Martinů na mladého člověka opisuje Korte slovy: „Ta hudba fascinovala od začátku především svou profesionální brilancí, nevysychající invencí a nezaměnitelným zvukem. Nadto vším lidským a spontánně emocionálním, co vyzařovala. Oscilovala mezi nezničitelně jiskrnou radostí, zvláštním nostalgickým kouzlem, dojímala i elektrizovala, přikovávala i povznášela. Byla průběžně ryze česká a internacionální, retrospektivní a zároveň markantně současná i odpoutaně mimočasová. Procházejíc avantgardními proudy a módními vlnami své doby s adaptabilní reflexí, zůstávala sama sobě neklamně věrnou a nevzdávala se přes všechny okolní protichůdné tendence nikdy ani svého téměř neodlučného atributu tvarové krásy.“
Korte přesně nastiňuje jednotlivé etapy přijímání Martinů v jeho rodné zemi, pro něhož téma návratu bylo „bolestně jiskřivou fixní ideou“. Mezinárodní proslulost, která překročila v době 2. světové války Atlantik, byla aparátčíkům velkým trnem v oku. Únor 1948 pak byl iniciačním bodem skoro čtyřletého inkvizičního tabu. „Nejčeštější skladatel století tu byl oficiálními ideology z řad hudebních vědců a kolegů-skladatelů té doby prohlašován za formalistu, západnického kosmopolitu, renegáta, zrádce a přisluhovače zločinných imperialistů…“ Následovalo období nepsaného „omilostnění“, i když protimartinůovské ostny přetrvávaly ještě po řadu let. Co se týká skladatelova návratu do vlasti, jež se uskutečnil až po jeho smrti, O. F. Korte k tomu poznamenává: „…troufal bych si s odstupem let dospět k přesvědčení, že se patrně vše stalo tak jak mělo být […] Těžko si lze představit, jak by tu náš milovaný Mistr při své krajní sensibilní plachosti a bytostné pravdivosti dokázal čelit vzniklým náporům, přetahovánkám, nefalšované vřelosti i oficiálním křečím…“ Martinů spadl do skupiny světových tvůrců, kteří slavili velké úspěchy ve 30., 40. a 50. letech, avšak od 60. let výrazně ustupují ze scény. Korte píše o více důvodech: autorův fyzický odchod, jistý předěl epochy s přesunem kritérií a hledisek atraktivity, cosi jako „střídání stráží“ v kontextu s prudkým nástupem „víceproudých avantgardních formací“. Jestliže zájem o Martinů tehdy ochabl, naopak v Československu se hrála jeho díla stále častěji, i když absurdně nastolovaný „problém Martinů“ zcela nezmizel. Je třeba dodat, že situace v prezentaci díla (samozřejmě i životních osudů) Martinů se zcela zásadně změnila po vzniku Nadace Bohuslava Martinů , jež je hlavním světovým gestorem šíření a propagace světového klasika hudby 20. století. Po celá 90. léta (a tento trend stále akceleruje) pozoruji zvýšenou frekvenci zájmu o Martinů včetně velkých zahraničních dirigentských osobností. Je příjemné uvědomit si, že hudba Martinů už okouzluje nejen Sira Charlese Mackerrase , ale například i Christophera Hogwooda , Sira Johna Eliota Gardinera , Sira Simona Rattlea , Richarda Hickoxe , Paavo a Neeme Järviho a že martinůovské nahrávky získávají vavříny v prestižních gramofonových soutěžích. Osudy díla Bohuslava Martinů jsou tedy průsečíkem přílivů a odlivů. Ostatně podobně tomu bylo i se skladbami jiných hudebních geniů. O. F. Korte není však pouhý nekritický nadšenec. Netvrdí, že každá skladba je geniální, a nevadí mu odlišný, odborně fundovaný názor. Obestírá ho však smutek „při styku s klipovitou povrchností a suverénními soudy z rychlíku při naprosté neznalosti celku“. Dnes už však naštěstí není třeba dokazovat, že „to nejlepší z Martinů nese všechny nesporné znaky tvůrčí, potenciálně nadčasové velikosti prvního řádu“.
Druhá část studie O. F. Korteho se zabývá okolnostmi, které provázely výběr skladeb tohoto nekomerčního projektu. Problémem byl již samotný výběr skladeb. Vybrat z téměř čtyř set opusů dvacet „nejlepších“ bylo určitě velmi svízelné. Byly na to desítky názorů, proto se editor rozhodl pro realizaci své představy, podmíněné celoživotními zkušenostmi, pokorným přístupem k materii a možnostmi. Dramaturgie má svůj řád, o kterém O. F. Korte píše: „Každý jednotlivý disk je koncipován jako uzavřený poslechový celek a jako takový tvoří svůj vlastní svět. Každý si nese v čele jako svou vůdčí dominantu jedno z autorových stěžejních symfonických respektive orchestrálních děl. […] Každý disk obsahuje dále aspoň po jedné koncertantní skladbě a jednu až tři komorní skladby diferencovaného obsazení i charakteru […] A každý z těchto poslechových celků je […] uzavřen vždy vylehčující, energicky radostnou, humornou, nebo pohodovou skladbou…“ Řídícím principem dramaturgie byl tedy pro editora maximální vzájemný kontrast. Tento cíl byl splněn měrou vrchovatou.
Některé nahrávky, o kterých si editor právem myslel, že jsou naprosto zásadní, musel oželet, protože mu prostě majitel práv odmítl dát souhlas. Do očí bijícím příkladem je postoj německé firmy Bayer, která vlastní dosud nepřekonanou nahrávku 5. smyčcového kvartetu se Stamicovým kvartetem (ještě s primáriem Bohuslavem Matouškem ). V zájmu maximální umělecké výpovědi dal občas Korte přednost technicky nedokonalému snímku před digitálním, například ukázka z Ančerlovy nahrávky Kytice z roku 1955 s Libuší Domanínskou , Soňou Červenou , Lubomírem Havlákem a Ladislavem Mrázem . Doslova sisyfovská práce jistě musela být s obstaráním svolení každého sólisty, ansámblu, orchestru, prakticky všech interpretů, popřípadě jejich dědiců.
Nejvíce snímků (9) dodal samozřejmě Supraphon, jenž má vydávání Martinů jaksi „v popisu práce“ a od něhož to svět očekává. Svým dílem svolilo přispět do edice i několik dalších firem: Deutsche Grammophon, Decca, Hyperion a Kontrapunkt. (Kupodivu všude naleznete pouze logo Supraphonu.) Zbylé nahrávky jsou buďto live nahrávky ze zvláštních akcí nebo z martinůovského festivalu. Zvlášť oceněníhodnou je nahrávka tří částí z klavírních Etud a polek Ivanem Moravcem , jež vznikla speciálně pro tuto kolekci!
Vybraná mistrovská díla Bohuslava Martinů jsou skutečně mimořádným projektem, který určitě posune známost a poslechovou zkušenost se skladatelovým dílem o notný kus dopředu. Výtvarné řešení čtyřdílného setu je nevtíravě příjemné. Jen je škoda, že hlavní fotka Martinů na coveru je tak „upečená“, že to jinak velmi slušnou práci grafického studia a tiskárny poněkud problematizuje.
Hlavní problém tohoto záslužného nekomerčního titulu je však v tom, že jej v obchodech neseženete. Zájemcům o jeho bližší poznání mohu poradit jenom to, že by jej měli nalézt v nabídce všech hudebních knihoven České republiky. Na vyžádání mohou celý set dostat i instituce typu konzervatoří, vysokých hudebních škol apod.
Další informace vám určitě rádi sdělí v Institutu Bohuslava Martinů, Náměstí Kinských 3, 150 00 Praha 5, tel.: 02/57313104, e-mail: [email protected], www.martinu.cz.
BOHUSLAV MARTINŮ
SELECTED MASTERPIECE S
Symfonie č. 4 – Fantazie a toccata pro klavír – Kytice (Člověk a smrt) – Tre ricercari – Toccata e due canzoni – Etudy a polky (Polka in D, Pastorale, Polka in A) – Koncert pro housle a orchestr č. 2 – Řecké pašije (duet Kateřiny a Manolia, 3. jednání, 3. scéna) – Kuchyňská revue (I – IV) – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány – Nový Špalíček (Zvědavé dievča, Veselé dievča, Opuštěný milý) – Písničky na jednu stránku (Chodníček, Sen Panny Marie) – Ronda pro hoboj, klarinet, fagot, dvoje housle a klavír (I, IV, III) – Smyčcový kvartet č. 7 – Koncert pro hoboj a malý orchestr – Sonáta pro flétnu a klavír – Symfonické fantazie – Madrigaly (I – IV) – Koncert pro cembalo a malý orchestr (1. věta) – Sextet – Tři české tance.
Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Státní filharmonie Brno, Pražská komorní filharmonie, The Saint Paul Chamber Orchestra, Mezinárodní akademie komorní hudby Sándora Végha, Vlachovo kvarteto, The Raphael Ensemble, Zuzana Růžičková, Emil Leichner, Josef Suk, Ivan Moravec, Magdalena Kožená, Graham Johnson, Yossi Arnheim, Irit Rub-Levi, Zbyněk Müller, Christos Papageorgiou, George Petrou, Karel Ančerl, Václav Neumann, Jiří Bělohlávek, Martin Turnovský, Christopher Hogwood, Karel Šejna, Helen Field, John Mitchinson, Libuše Domanínská, Soňa Červená, Lubomír Havlák, Ladislav Mráz, Český filharmonický sbor, Kühnův smíšený sbor.
