Cembalo není moc frekventovaný nástroj a člověk se do něho asi musí nejdřív trochu zamilovat. Kdy u tebe nastal moment vzplanutí? To si teď nemůžu přesně vybavit, ale můžu říct, že mě ten nástroj lákal celou dobu mých studií na konzervatoři, kde jsem se věnovala klavíru. Vždycky se mi líbil právě zvuk cembala a taky mě přitahovala stará hudba. Bylo sice možné dělat cembalo nepovinně, ale to jsem z časových důvodů nestihla. Stejně tak jsem ale chtěla zkusit bicí a do dneška mě mrzí, že k tomu nedošlo! Poslední dva roky bylo pro nás cembalo povinné, takže jsem si to zkusila. Uvažovala jsem sice, že bych pokračovala na AMU v klavíru, ale cembalo se mi zalíbilo natolik, že jsem se rozhodla u něj zůstat.
Lidé si možná představují, že na jemné cembalo hrají jemné dívenky… No, často to tak je, ale já jsem asi výjimka. Myslím, že tak ani nepůsobím. Navíc cembalo dokáže dělat pěkný rachot, nemusí se na něj jen ťinťat.
Tušila jsi, že jsi adeptkou na ocenění Davidoff? Vůbec ne, ani náhodou! Bylo to absolutní překvapení a doslova mě to posadilo na židli. Ti, co dostali cenu přede mnou, jsou opravdu skvělí a lidé, kteří oceněné vybírají, jsou velké osobnosti. Když už si mě všimli a ještě mi dali cenu, moc mě to potěšilo, zvlášť když cembalo není tak vidět jako klavír, jak jsi sama řekla. Vážím si toho, je to pocta, radost, pocit hrdosti a taky závazek, takže se budu snažit.
Kam bys chtěla směřovat dál? Rozhodně nedělám věci za konkrétním účelem. Je to těžké vyjádřit. Chtěla bych dělat hudbu čím dál víc, rozumět jí víc, mít možnost zajímavých koncertů a pracovat se zajímavými lidmi, kteří by mě inspirovali. K tomu je potřeba hodně pracovat, abych měla třeba ještě lepší nabídky a možnosti spolupráce. Ale mojí metou není vydat CD u té a té firmy, a když mi přijde do cesty soutěž, tak si řeknu, že to třeba zkusím.
Co pro tebe znamená „spolupracovat se zajímavými lidmi“? Lidi, kteří berou hudbu stejně vážně jako já, kterým nejde jen o zkoušení kvůli koncertům, ale i o zkoušení pro poznání hudby víc do hloubky. Lidi, kteří mají hodně zkušeností, mají techniku a zároveň jsou muzikální.
S kým pravidelně spolupracuješ? Se souborem Collegium Marianum a Janou Semerádovou, pak s Lenkou Koubkovou a nově vznikajícím souborem Verba Chordis. Kombinovaně baroko-nebaroko s cellistou Tomášem Strašilem, se svým přítelem Michalem Macourkem jsme založili soubor Resonance pro soudobou hudbu. Ráda hraju s orchestrem. Zní to asi divně, ale je příjemné být součástí té zvukové masy, uprostřed hudby a zároveň hrát sólově.
Co plánuješ v nejbližší době? Uff… Spoustu věcí. Z větších akcí je to koncert s Brněnskou filharmonií, s Plzeňskou filharmonií, absolventský koncert, mezitím několik recitálů na Moravě a v červnu bych ráda natočila CD s dílem Bohuslava Martinů doplněné o koncert Manuela de Fally. Ráda bych teď víc četla, přemýšlela, vymýšlela různé dramaturgie koncertů, zavřela se s cembalem a pracovala na skladbách.
Jsi člověk, který hodně plánuje? Třeba založení rodiny… Tak vdát jsem se ještě nestihla, na tom se pracuje, i když s mým přítelem jsme spolu už hodně dlouho. A s rodinou nevím, čas od času o tom uvažuju, není mi ještě jasné, jestli rodinu vůbec zakládat chci. Jsem natolik zaplavená hudbou, že na to teď nemám myšlenky a dělám tolik věcí, že by pak dítě bylo chudák. Moje neštěstí asi je, že jsem maximalista, a to bych byla i s dětmi. Zbývá ti čas na něco jiného? [Smích] . Myslíš, jako jestli jsem normální? Tak to jsem. Jedna z věcí, které ráda dělám, jsou ruční práce: šití, pletení, vyšívání, mám pár rozpletených svetrů. Teď ale nemám čas ani vyžehlit. Většinou buď hraju, zkouším nebo cvičím, takže není čas na divadlo, kino… Teď ale budu mít cembalo doma, tak to bude lepší.
O jaký typ nástroje jde? Je to kopie francouzského cembala podle Benoista Stehlina z roku 1760 a dělal mi ho Michael Scheer. Ale počkej, musím se ještě ukázat jako normální člověk, takže zpět ke koníčkům. Mám ráda kutění všeho druhu, aranžování kytek, moc ráda vařím, peču a ještě raději jím. Také ráda spím, čtu, baví mě jazyky, zajímá mě výtvarné umění a dějiny vůbec. Jezdím na kole, plavu.
Takže nepřijdeš domů z koncertu a nepustíš si cembalo? Ne! To je snad spíš už zvrhlost?! Poslouchám rádio, a vůbec ne klasiku, třeba pop, jazz. Abych ale nepřeháněla, klasiku si samozřejmě taky ráda pustím… když mám čas.
