Flétnistka a profesorka Monika Duarte Štreitová patří již dlouhou dobu mezi naše nejvýznamnější hráče na příčnou flétnu. S jejím jménem se však v České republice nyní nesetkáváme příliš často, což je zapříčiněno především dvěma vlivy. Tím prvním je její dlouhodobá specializace na soudobou hudební tvorbu, kterou u nás vyhledává především užší okruh zasvěcených a mezi širší publikum si nerazí cestu právě snadno. Druhou okolností potom je, že Monika žije již od roku 2006 v Portugalsku. Několik let před jejím odjezdem jsem měl to štěstí být studentem její flétnové třídy na konzervatoři a příprava tohoto rozhovoru pro mne byla radostným oživením našeho přátelského kontaktu.
Žádný velký rozhovor se neobejde bez obligátních otázek na hudební počátky. Tvůj příběh je však skutečně nevšední, protože jsi vyrůstala v umělecké rodině. Mnozí čtenáři HARMONIE určitě budou znát jméno Jindřicha Štreita, vynikajícího a velmi oceňovaného fotografa. Ano, Jindřich Štreit, dokumentární fotograf, je opravdu můj otec (smích) a jsem na něj velmi pyšná! Málo lidi z jeho branže se udrží na špičce tak dlouho jako on (už jsou to skoro tři desítky let!). Je stále inspirován lidmi, které s láskou a vnitřním pochopením fotografuje a jeden z posledních projektů s výstižným názvem „Kde domov můj“, věnující se tematice bezdomovectví, vyšel v knižní podobě a byl oceněn jako nejlepší kniha vydaná v letech 2015–2016 v rámci 26. ročníku mezinárodního festivalu „Mesiac fotografie v Bratislave“. Vyrůstat v jeho a samozřejmě maminčině společnosti (maminka byla má první učitelka hudby, začínala jsem hrou na housle) bylo a je pro mne privilegium. Otec mi umožnil setkání s výjimečnými umělci – výtvarníky i hudebníky, kteří mne ovlivnili v hledání sama sebe a mého hudebního vyjádření. Na Sovinci – malé vesničce, která má pouze 25 obyvatel a středověký hrad (druhý největší na Moravě), pořádal akce světové kulturní kvality – výstavy, koncerty, divadla, workshopy – a zde jsem také často účinkovala. Můj otec mi byl a je velkou inspirací – zejména v nadšení pro svou práci, skrze kterou hledá vyjádření pravdy, které nevylučuje přetlumočení skrze vlastní pocity. Jeho postoj k životu je a vždy byl, stejně jako jeho rodičů, založen na koncentraci na ty, kteří potřebují pomoci, a ne sám na sebe. To se, bohužel, ne vždy podaří u uměleckých osobností! Tento přístup však přináší radost a vylučuje existenciální krize těch, kteří se uzavírají pouze do svých pocitů. Oba moji rodiče jsou pro mne vzorem i v mé pedagogické práci. Vzpomínám si, že je jejich žáci i po skončení jejich studií vyhledávali, aby se s nimi radili o rodinných či pracovních záležitostech. Prostě se stali členy naší rozšířené rodiny.
Po studiích na Janáčkově konzervatoři v Ostravě ses rozhodla pokračovat na VŠMU v Bratislavě, kde vyučoval flétnista Miloš Jurkovič. Co tě přivábilo zrovna sem a nejvíce tě ovlivnilo? Profesora Miloše Jurkoviče, tehdejšího rektora VŠMU, význačného flétnistu, pedagoga a člena mnoha mezinárodních soutěží, jsem poznala na Mezinárodních interpretačních kurzech v Piešťanech a to rozhodlo o mém výběru školy. Přeletěla mezi námi jiskra vzácného porozumění, která neuhasíná, jsme dodnes v neustálém kontaktu a je to on a pouze on, který mne upozorňuje, čemu bych se měla interpretačně vyvarovat, a to se týká i CD nahrávek, které získaly nejvyšší ocenění hudební kritiky. Právě Miloš Jurkovič mi dal základ pro interpretaci soudobé hudby, sám premiéroval mnoho skladeb napsaných speciálně pro něj. Autoři těchto skladeb se postupně stali i mými přáteli, hlavně to byl již zesnulý Ivan Parík, mimořádný člověk, umělec, profesor a organizátor skladatelských kurzů. Spolupracovala jsem se všemi generacemi slovenských skladatelů a vydala několik CD s premiérami skladeb napsaných přímo pro mě či pro soubory, které jsem založila za podpory grantu tamního Open Society Foundu. Miloš Jurkovič tedy přispěl k rozvinutí mého „sklonu“ k soudobé hudbě, ale vždy trval na poctivé práci na barokním a klasickém repertoáru, dokonce mi nedovolil hrát hodně soudobé hudby na začátku mého studia! Ráda bych zde ale zmínila i svého prvního učitele. Byl jím flétnista, pedagog a skaut Lubomír Kantor na LŠU v Olomouci, autor tří metodických knih, které patří k nejpoužívanějším v České republice a na Slovensku. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem „zlobila“ Jiřího Bystroně, tehdejšího čerstvého absolventa Akademie múzických umění v Praze. Profesor Bystroň, dnešní zkušený a úspěšný pedagog Ostravské univerzity, mi předal své důrazy na disciplínu, rytmickou přesnost a prstovou techniku… Měla jsem a mám štěstí na lidi, kteří mne mají rádi a stále mne posouvají dopředu umělecky i lidsky.
Už v úvodu jsem zmínil, že se hodně věnuješ soudobé hudbě. Hráč na flétnu se většinou pohybuje v okruhu „prověřeného“ repertoáru od Bachových sonát po Martinů či Poulenca. Co tě dovedlo k rozhodnutí ponořit se právě do vod skutečně současné hudby? Myslím, že to bylo u mne zapříčiněné několika vlivy. Bylo privilegium vyrůstat v tak inspirativním místě v blízkosti přírody, jako je Sovinec! Ptačí zpěv a zvuky v lese mě fascinovaly. Naše lokalita patří k chráněným krajinným oblastem. Když jsem začala hrát na flétnu, cítila jsem celou přírodu komunikovat se zvukem mého nástroje. Později jsem si uvědomila, že i můj sklon k interpretaci soudobé hudby a používání nevšedních zvuků je vázáno k tomuto období v dětství, kdy i ticho bylo „zvukem“, který převládal v obci s pětadvaceti obyvateli. Rozvinula jsem velmi citlivé slyšení a v noci slyšela zvuky a hlasy, které nikdo jiný neslyšel. Také, jak jsem již zmínila, můj otec organizoval v našem domě spoustu výstav, kde jsem vystupovala na vernisážích. Byly to moje první a důležité zkušenosti s hraním na veřejnosti. Vlivu současného umění jsem se tedy ani nemohla vyhnout. Vystavená díla nevšedních barevných kombinací, vzácných forem soch, nekonvenčních divadelních her a koncertů klasické hudby a jazzu v domácím prostředí… nadšení a odvaha tehdy zakázaných umělců (mnoho akcí bylo sledováno tajnou policií – byl to velký risk, ale otec vždy sázel na kvalitu pozvaných umělců, kteří většinou nebyli velmi příjemní režimu), mi dalo silný základ pro mou budoucnost, osobní i uměleckou. Ještě k tomu Martinů. Jeho skvělou Sonátu jsem poprvé nahrála až zde, v Portugalsku, s klavíristkou Sofií Lourenço pro vydavatelství Phonedition a též hrála v prestižní Casa da Musica v Porto (pozn. red.: jedna z nejvýznamnějších hudebních institucí v Portugalsku.) na křtu našeho CD.
Vzpomínám si rovněž na tvoje vyprávění o vernisáži, kdy jsi improvizovala podle výtvarných děl. Byly to kresby Olgy Karlíkové (1923–2004) – záznamy ptačího zpěvu. Její práce opravdu připomínají grafické partitury, mají neuvěřitelnou rytmičnost, jsou kadencovité a korespondují s nahrávkami „hlasu“ zvířat (kromě ptáků také žab), které Olga používala při své práci v ateliéru. Takže to byla z mé strany snaha o takové redešifrování abstraktních gest, bez primární snahy imitovat původní přírodní zvuky. Ještě ráda vzpomínám na improvizaci, jejíž podkladem byly kresby olomoucké malířky Inge Koskové. Inge je naše rodinná přítelkyně, výjimečná, ale velmi skromná umělkyně, která ráda kreslí podle hudby. A mám tu čest, že kreslí ráda také podle mých nahrávek. Tentokrát jsme si vyměnily role. Její kresby mají mnoho energie a opravdu připomínají partituru. V bookletu CD se španělskými a portugalskými skladbami pro flétnu a kytaru (pozn. red.: na nahrávce se společně s Monikou Štreitovou podílel kytarista Pedro Rodrigues) jsem uveřejnila také jednu kresbu, vzniknuvší právě při poslechu naší nahrávky.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2017 (koupit)
