Český rozhlas prochází už několik roků revoluční proměnou. Čas ukáže, jestli byla všechna rozhodnutí úspěšná. Změna nastala i ve vedení oblasti „živé hudby“, tj. rozhlasového orchestru, několika souborů a soutěží. To vše má teď v gesci Jakub Čížek, jenž vystřídal klavíristu Jana Simona.
Převzetím vedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu jste se stal manažerem i záštitou veškerého interpretačního umění v hudební oblasti v Českém rozhlase, protože od ledna letošního roku jste byl pověřen řízením soutěží Concertino Praga, Concerto Bohemia, Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu (DPS), BROLNu a Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma. Vše sice spojuje živé umění, ale přece jen jsou to hodně rozdílné subjekty jak meritem věci, tak i fungováním. Jakou má takové spojení logiku a jaké máte z toho doposud pocity? Mohli bychom nahlédnout do historie a obhajovat existenci všech uměleckých těles i soutěží pouze a jen tím, že tu jsou dlouhá desetiletí, tak proč to měnit. SOČR oslaví příští rok devadesátku a Concertino Praga padesátku. DPS slaví letos sedmdesátku a Big Band G. Broma pětasedmdesát let své existence. To ale zdaleka nestačí. Já se dívám na důvody bytí těchto ansámblů i soutěží současnýma očima a otázku, zda je vůbec veřejnost potřebuje a zda je má rozhlas podporovat, si kladu opakovaně. Odpovědi se vám dostane snadno a rychle. Zaplněné koncertní sály při abonentních koncertech SOČRu, koncertech laureátů obou soutěží i nadšené publikum z koncertů Big Bandu, BROLNu i dětského sboru jsou důkazem, že všechny tyto aktivity mají smysl a opodstatnění. Není to ale samo sebou. Za vším hledejte soustavnou rutinní a především kreativní práci mnoha lidí z rádia i mimo ně. Jistě zajímavé je srovnání se zahraničím. Symfonický orchestr naleznete snad u všech veřejnoprávních rozhlasů po celé Evropě. Často mají rozhlasy i smíšené a dětské sbory (například Německo – MDR, Rumunsko, Maďarsko, Švédsko). Méně často pak samostatné komorní orchestry, jazzové big bandy (například Dánsko, Slovinsko, Rusko) a orchestry lidových nástrojů. A pokud zrovna kolegové nepořádají hudební soutěže (například New Talent na Slovensku), pak jsou to dokonce festivaly (BBC Proms, Rozhlasový podzim v Rumusku). Množství a šíře záběru uměleckých těles a dalších hudebních počinů dokazuje vyspělost nejen provozujícího média, ale především celé společnosti.
Je pravda, že ve světě je běžné, když uměleckou instituci neřídí člověk „od fochu“. Máte sice bohaté manažerské zkušenosti, ale nejste výkonný umělec. Určitě milujete hudbu, ale ani nezpíváte, ani nejste instrumentalista… Není to při tolika subjektech problém? Nebo je to naopak výhoda, protože máte odstup? Jsem zastáncem názoru, že řídit má člověk, který má manažerské schopnosti a je zároveň odborníkem. Mám za sebou studia hudebního managementu na brněnské JAMU a také práva na Karlově univerzitě v Praze. Dává mi to dostatečný vhled do hudební problematiky a zároveň schopnost vyznat se v rozpočtech a ekonomických rozvahách, právních aspektech i marketingu a komunikaci. Nejsem a nikdy jsem nebyl profesionální hudebník, ale naučil jsem se hře na klavír, působil v několika amatérských kapelách a stále si najdu čas si pro sebe nebo s kamarády zamuzicírovat. Ovšem nikdo nemá patent na dobré řízení a každý manažer k sobě potřebuje dobré spolupracovníky. SOČR potřebuje dramaturga a intenzivně se musíme začít zabývat agentážní činností. Jedině tak se nám podaří zajistit pro orchestr zajímavé sólisty a dirigenty a dostat SOČR na evropská či světová pódia v zahraničí. To samé platí i pro Big Band a DPS na tuzemské úrovni. U všech značek chceme posílit marketing a komunikaci. V tomto máme nemalý dluh.
Zastavme se u specifik. Největším a nejnákladnějším souborem je SOČR. Jaký je váš plán rozvoje orchestru a najdete rezervy, jež by snížily ekonomické náklady? Jinými slovy – lze docílit nějakého procenta soběstačnosti? Nebo to není při statutu SOČRu třeba zvažovat? Celková výše ročního rozpočtu a podíl výnosů na celkových nákladech jsou velmi důležitým aspektem celého fungování orchestru. Pokud nebude mít orchestr dobré finanční zázemí, nemůže být dostatečně dobrá jeho umělecká kvalita. SOČR má k dispozici velmi dobré pracovní prostředí – zkouší i nahrává ve zrekonstruovaném Studiu 1 na Vinohradech. Dále disponuje slušným nástrojovým vybavením a na podzim se dočká i nového koncertního ošacení. Jediný větší problém aktuálně představují osobní náklady, kde bychom rádi nalezli prostor pro valorizaci mezd. Podíl výnosů je pro letošní rok naplánován na 15 %, přičemž u zahraničních rozhlasových orchestrů byl v roce 2014 podle statistik EBU ve výši 10 %. Šance tento poměr do budoucna zvýšit existuje. Lze zdražit vstupné na koncerty, lze hledat sponzory a mecenáše a lze také snížit počet hráčů v orchestru. Každý takový krok ale s sebou nese svá rizika a úskalí, která si jistě domyslíte. Měl bych doplnit, že důsledně dbáme na to, aby zájezdy a turné byly vždy výdělečné.
Rozvoj orchestru si představuji přinejmenším ve třech rovinách. Za prvé chci lidem nabízet pestrou dramaturgii koncertů včetně zajímavých jmen v řadách sólistů a dirigentů. Za druhé bych si přál, abychom častěji vystupovali na koncertech v zahraničí, konkrétně například v Německu, Rakousku, Itálii či Británii. Za třetí bych rád posílil propagaci orchestru a fundraising.
Dojde v SOČRu ke změnám? Žádné zásadní změny v tomto směru nechystáme. Dvě koncertní řady považuji za dobrý nápad, který se povedl. Obě řady mají své příznivce a minulá sezona dokázala, že řada „nové horizonty“ v Obecním domě naplnila naše očekávání. O koncerty mělo zájem z velké části jiné publikum než o ty klasické v Rudolfinu. I v této sezoně chystáme pro tuto řadu zajímavé projekty. Sedmého září jsme oslavili s Václavem Hudečkem 80. narozeniny Vladimíra Válka, dirigentské ikony bytostně spjaté se SOČRem. V říjnu jsme uvedli melodramy a hlavně novou kompozici Zdenka Merty nazvanou Shakespeare’s RAPsody, ve které se rapuje na původní anglické texty Shakespearových sonetů. V listopadu oslavíme 25 let pořadu Muzikál expres večerem se slavnými melodiemi světových i českých muzikálů. Další tři koncerty nás čekají po Novém roce.
Soustředit se teď chceme na koncepci 90. sezony 2016/2017. Pro mě osobně je hlavním posláním rozhlasových symfoniků šířit a uchovávat národní hudbu. Za další z mnoha cílů považuji rozšiřování povědomí veřejnosti o dílech 20. století i dílech soudobých, podporu mladých interpretů a také původní tvorby. Všechny tyto záměry orchestr naplňuje dvojjediným způsobem. Veřejné abonentní koncerty zpravidla všechny vysílá stanice Vltava. Studiové natáčení je logicky určené především pro vysílání. Veškerá práce se tak násobí. Cokoli zahrajete a natočíte, se dostává díky vysílání k desítkám až stovkám tisíců posluchačů v Česku i v zahraničí. Chceme se proto mimo jiné podívat na českou tvorbu 20. století, ať už jde o předválečnou či meziválečnou generaci autorů (V. Novák. O. Ostrčil, K. Kovařovic, O. Nedbal), nebo o autory převážně 2. poloviny století (S. Havelka, M. Kabeláč, P. Eben, J. Novák, Z. Šesták, O. Jeremiáš, L. Fišer, Z. Liška, Z. Lukáš, J. Hanuš a mnozí další).
Sledujete i ve studiovém natáčení určité dramaturgické linie? Studiové natáčení je ve skutečnosti další abonentní řadou, která je ovšem veřejnosti skryta a jejíž plody objeví až posluchači ve vysílání. Ve vybraných případech se nahrávky dostanou na CD. Dramaturgických linií byste našel několik. Hlavní slovo mají dramaturgové stanice Vltava, protože právě Vltava naprostou většinu snímků vysílá. Nicméně ke slovu se dostává i šéfdirigent SOČRu Ondrej Lenárd, návrhy sólistů, které jsme ke spolupráci oslovili a také koprodukční projekty. S panem šéfdirigentem jsme natáčeli například díla Suka, R. Strausse a Mahlera. V loňském roce jsme dokončili soubor osmi Kabeláčových symfonií s Marko Ivanovićem, na kterých se pracovalo od roku 2011. V letošním roce točíme kompletní koncertantní dílo pro klavír Bohuslava Martinů (7 titulů) s Tomášem Braunerem a nejlepšími českými klavíristy. Čeká nás třetí pokračování spolupráce s Tomášem Netopilem na symfonickém Janáčkovi (suity z oper). Soustavně se věnujeme zaznamenávání předních českých pěvců mladší generace, mezi které patří Adam Plachetka, Pavla Vykopalová, Pavel Černoch, Kateřina Kněžíková, Hana Jonášová nebo Jana Šrejma Kačírková.
DPS je neprávem v mediálním stínu například Kühnova dětského sboru nebo Kantilény a to pomíjím hradecké chlapecké sbory. Veřejnost o něm ví jen málo. Přitom má výbornou úroveň a skvělé sbormistry. Sbor letos oslaví 70 let svého působení a přesto vám musím dát za pravdu. Příliš se o něm neví a žije ve stínu sborů jiných. Se sbormistry Lukášem Jindřichem a Blankou Kulínskou se chceme více zaměřit na průpravu dětí od přípravek až po hlavní sbor. Musíme zintenzivnit zkoušení, dbát na docházku a celkovou disciplínu, pokračovat nebo i rozšířit soustředění. Pro management je úkol také jasný. Posílit agentážní činnost a marketing. Mým cílem je, aby se sbor dostal mnohem více do povědomí veřejnosti, ale i pořadatelů, a měli jsme tak možnost vystupovat s profesionálními orchestry, soubory i jednotlivci. V tomto směru samozřejmě myslím i na propojení DPS se SOČRem.
Speciální oblastí je soutěžní svět, v němž je role Českého rozhlasu nezastupitelná. Dokonce mám pocit, že majoritní společnost si málo uvědomuje vklad Concertina Praga nebo Concerta Bohemia. Vaše reálná představa? Obě soutěže především podporují mladou generaci. Hledat talenty a dát jim v případě Concertina Praga šanci koncertovat v Rudolfinu i na turné v jižních Čechách je úkol, který plníme s potěšením. Pro děti je to velká příležitost a zároveň motivace. Concertinem prošla řada dnes velkých jmen (D. Sitkoveckij, A. Rudin, M. Fedotov, Ch. Tetzlaff, I. Faust, L. Vogt, J. Rachlin, z domácích interpretů V. Hudeček, I. Ardašev, L. Peterková, P. Šporcl, R. Baborák, I. Kahánek) a my doufáme, že i o letošních laureátech v budoucnu uslyšíme. Podle slov poroty, které letos předsedal prof. Marian Lapšanský, se interpretační úroveň soutěžících neustále zvyšuje. Neplatí to sice vždy, ale technický i umělecký projev některých letošních souborů je srovnatelný s profesionály. Vybaví se mi zejména dvě bulharská tria, obě držitelé čestného uznání, a v jejich podání Martinů Sonatina pro dvoje housle a klavír, úryvky ze Šostakovičovy filmové hudby nebo Klavírní trio fis moll arménského skladatele Arna Babadjaniana.
Soubory účastnící se Concerta Bohemia mě zase fascinují svým ryzím nadšením a širokým repertoárem. Vedle klasiky se dnes hraje filmová hudba, dechovka i swing. Vystoupit v přímém přenosu a navíc před televizními kamerami je pro žáky a studenty neopakovatelným zážitkem. Díky Concertu Bohemia má veřejnost příležitost vidět, že je naše školství na velmi dobré úrovni a že zájem o hudbu rozhodně neklesá.
Zvláště Concertino Praga má nelehkou pozici, protože mládežnických soutěží je ve světě hodně. Nebylo by na místě zvážit samotný princip soutěže, protože posuzovat jen nahrávky se občas ukázalo ošidné, když živý výkon nahrávkám neodpovídal? Posuzování pouze a jen soutěžních nahrávek má svá pro a proti. Hledáme však především pozitiva. Za prvé je soutěž anonymní, a tím i naprosto objektivní až do samého konce. Jména soutěžících se porota dozví až po udělení všech ocenění. Za druhé nám zapojení zahraničních rozhlasů, které nahrávky pořizují, zajišťuje určitý filtr umělecké kvality. Se zásadními změnami proto nepočítáme. Chceme se soustředit na propagaci soutěže v zahraničí, na možnosti dalších ocenění a koncertních příležitostí pro laureáty.
Ve svém světě žije Big band. Jak vidíte jeho rozhlasovou budoucnost? Již třetím rokem spolupracujeme s orchestrem G. Broma, který díky tomu nese oficiální název Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Došlo ke spojení dvou silných značek a já osobně to považuji za šťastný krok. Změna nastala především v koncepci koncertů a natáčení. Současný Big Band koncertuje převážně na festivalech a nejrůznějších akcích po celé republice (například JazzFest Brno, MHF Český Krumlov, United Islands, Rock For People, Plzeň EHMK) a rozhlas je samozřejmě natáčí. V Big Bandu najdete řadu výborných muzikantů, z nichž mnozí mají své vlastní projekty, například Juraje Bartoše, Miroslava Hloucala, Jana Jiruchu, Rostislava Fraše, Ondřeje Štveráčka nebo Radovana Tarišku. Nicméně Big Band nehraje zdaleka jen jazz. Mezi domácími sólisty se vedle pravidelně vystupujících Jana Smigmatora, Ondřeje Rumla a Dashy objevují i jména jako Ewa Farna, Radim Hladík & Blue Effect nebo David Koller. Big Band také společně se SOČRem uvedl v loňském říjnu novou kompozici Jana Kučery Tokyo Pulsing. Právě tato žánrová flexibilita je pro mě zárukou úspěšné budoucnosti. Podívejte se například na Robbieho Williamse nebo Michaela Bublého.
Kolik peněz vynakládá Český rozhlas na všechny subjekty, které řídíte? Letošní plánované náklady na SOČR, Big Band, BROLN, DPS a obě hudební soutěže činí celkem 82,2 mil. Kč, z toho SOČR 75,5 mil. Tyto náklady jsou částečně kryty výnosy, které se pohybují, jak jsem dříve uvedl, nad evropským průměrem.
Je to dost, nebo málo? Jak se říká, peněz není nikdy dost. Nicméně nejde rozhodně o malé prostředky. Rád bych jich měl více na ohodnocení lidské práce především v SOČRu. Jistě by nám slušela i větší finanční podpora marketingových aktivit. Je však třeba brát v potaz i všechny další úkoly a činnosti rozhlasu jako média veřejné služby a nalézt rozumný kompromis.
Má vedení Českého rozhlasu jasno ve směřování živého umění, které podporuje? Můžete veřejnost ujistit, že subjekty, o kterých jsme si povídali, nezmizí z české kulturní scény? Současné vedení rozhlasu i já osobně rozhodně podporujeme existenci všech souborů i obou soutěží, o kterých byla řeč, a naopak hledáme cesty, jak těmto značkám pomoci, aby se dále rozvíjely a zaujímaly stále místo v české kultuře.
Jistě nebudete koordinátorem této skupiny celý život. S jakým pocitem byste chtěl jednou vše předat? S pocitem dobře odvedené práce. Přál bych si, aby nejen všechna tělesa a obě soutěže dobře prosperovaly a byly stálicí v hudebním životě naší země, ale aby si i lidé jednotlivé značky přiřadili k Českému rozhlasu. Protože ve výsledku jsou to právě všichni občané platící rozhlasové poplatky, kteří skrze rozhlas hudbu a s ní spojené aktivity podporují.
