Prestiž tématu Mozart a Praha roste, což nejnověji potvrdila mezinárodní konference na toto téma, která se konala v Praze ve dnech 9. – 13. června. Nepořádali ji Češi, natož pak Evropská unie. Do jejích projektů by ji s jistotou nedali rakouští mozartovci, jejichž čelný představitel prof. Gernot Gruber do svého velkého Mozart-Lexikonu nepustil do sousedství hesel Vídeň, Salcburk, Mohuč (!?) etc. heslo Praha a jeho kolegové už dokonce začali pracovat na tezi, že Symfonie D dur K. 504 nese označení Pražská neprávem… V době takovéhoto mozartovského „evropanství“ u nás zmíněnou konferenci uspořádali Američané! Přesněji řečeno Mozart Society of America ve spolupráci s americkou Society of 18th century music. A byla to konference naprosto pozoruhodná, obohacující v mnoha směrech. Iniciovala ji patrně současná prezidentka uvedené společnosti Kathryn L. Libin , profesorka na Vassar-College ve státě New York, která se už několik let obírá mozartovskými materiály v lobkovických archivech (viz její studie o mozartovských pramenech v lobkovické roudnické knihovně a o Mozartových operách v lobkovických divadlech). České účastníky konference – to jest M. Jonášovou a podepsaného (na jedno zasedání přišla promluvit také M. Freemanová) – si získala už při úvodní seznamovací večeři, kdy z americké antologie The Poetry of Jaroslav Seifert (1998) přednesla dvě krásné mozartovské básně českého – jak neopomněla zmínit – nositele Nobelovy ceny.
První jednací den konference (10. 6.) spojili pořadatelé s příležitostí poznat i dvě dvořákovské lokality. Seznámení s Nelahozevsí, obohacené výkladem v Čechách žijícího amerického muzikologa a dvořákovského badatele Davida Beveridge, končilo na zámku. Po jeho prohlídce informovala správkyně sbírek lobkovické knihovny v Nelahozevsi Soňa Černocká účastníky konference o největších pokladech těchto fondů, mezi něž patří i hudební sbírka.
Odpolední přednášky se konaly v Dvořákově památníku ve Zlonicích a v krásném místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie jim předcházel koncert z Dvořákových písní. Jane Schatkin Hettrick (Hofstra University) pojednala Salieriho Requiem, dochované v haugwitzovském fondu, přičemž vedle skladby znala i Salieriho pokyny, jak má být jeho pohřeb organizován, kde má být vystavena rakev atd. Rita Steblin (Kanada, nyní Vídeň), která u nás bádá v rodinném archivu chotkovském, referovala na téma „Mozartovská recepce v Čechách raného 19. století podle záznamů v deníku Jana Nepomuka Chotka”. Z 20 ročníků hraběcích písemností předložila výběr informací o hudbě u Clam-Gallasů, Nosticů, Lobkoviců ad.: tehdy tam zpívali kníže J. M. Lobkovic a Luigi Bassi duet z Matrimonio segreto, jiní přidali duet z Figara, v dubnu 1820 přijel do Prahy Mozartův syn atd.
Následující den dostali na zasedání v Českém muzeu hudby příležitost také čeští účastníci. Milada Jonášová zaujala svými nálezy mozartovských operních partitur, vzešlých z činnosti pražské opisovačské dílny Antona Gramse a dnes se nacházejících nejen u nás, ale i v řadě evropských zemí. Podepsaný využil v Praze pořádanou americkou konferenci k tomu, aby v příspěvku nazvaném „American Mozart scholarship seen from Prague“ ocenil veliký přínos několika amerických expertů a současně poukázal na některé jejich omyly a prohřešky. Michaela Freemanová hovořila o českých chrámových a klášterních hudebních sbírkách z doby Mozartovy. Jean Hellner (Concordia College, Minnesota), vycházející v analýze Osminovy árie „Solche hergelauf‘ne Laffen“ (I,3) z odlišností mezi textem libreta a textem zhudebněným, pojala do zorného pole i otázku o povaze ohlasu Únosu v českých zemích. Také kornista a pedagog z Universität für Musik und darstellende Kunst ve Štýrském Hradci Peter Heckl osvědčil znalost českých pramenů z Kroměříže, když zkoumal Družeckého úpravy Mozartových klavírních variací K. 265 a 455 pro dechovou harmonii.
Následovala prohlídka muzea hudby, především jeho nástrojové sbírky, a přesun na Bertramku. Tam podal výklad podepsaný, nutně se distancující od kvalit současné expozice. Po koncertu Kinského tria přišel na řadu americký „dinner in Bertramka garden“.
V úvodu třetího dne, kdy se konference přesunula do břevnovského kláštera, stály dva příspěvky o vztahu a spolupráci Mozarta a Duškové. Z nich osvědčil vysokou profesionalitu jen Bruce Brown (University of Southern California), pracující – díky pomoci M. Jonášové – i s některými pražskými prameny. Z českojazyčných prací byl obeznámen i s monografií J. V. Sýkory o Duškovi, další zůstaly mimo jeho horizont. Jako obvykle velice zaujal John A. Rice (Rochester, Minnesota), i tentokrát do širšího kontextu zasazeným příspěvkem o recitativu a rondu „Che veggo! /…/ Caro figlio…“, jež složil Leopold Koželuh pro Adrianu Ferrarese, první Mozartovu Fiordiligi. Neméně upoutal Lucio Tufano (Neapol), referující o italské recepci Bendovy Ariadny na Naxu a Medey – ovšem silně upravovaných – navíc v Neapoli uváděným 1783, respektive 1785 s přispěním tamějšího rakouského chargé d‘affaires Norberta Hadravy, který tak činil – jak sám napsal – i „z patriotismu“. Příspěvek českého rodáka Martina Nedbala, dokončujícího studia na Eastman School of Music v Rochestru, NY, zaměřil pozornost na morální sentence, které do libreta Únosu ze serailu vložil Stephanie, zatímco Bretznerova předloha jich byla prosta.
Pierluigi Petrobelli (Bologna) při srovnávání italské opery v Praze a v Drážďanech („repertory, management, singers, exchanges“) nepřehlédl malé rozměry saského dvorního divadla, a impresária Bustelliho, podnikajícího v Praze bez stabilní finanční podpory šlechty, srovnal s italským operním podnikatelem 19. století D. Barbaiou. Anna Ryszka-Komarnicka (Varšava) objasnila další kapitolu z doby působení společnosti pražského impresária Guardasoniho ve Varšavě na Anfossiho opeře Zenobia di Palmira (1791). Margaret Butler (University of Florida) upoutala v příspěvku „Mozart’s theater and its Italian contemporaries: La Clemenza di Tito in Prague and Turin” mnohonásobně: zcela unikátním pramenem, to jest dobovou tabulkou časového trvání jednotlivých částí opery v Turínu, tamější úpravou Metastasiova libreta Cignou-Santim atd.
Poslední den se zasedání konala v Galerii Lichtenštejnského paláce a tématem byl Don Giovanni . Z pěti příspěvků zaujaly tři. Především Edmund Goehring (University of Western Ontario), který v široce založených souvislostech pojednal hru Antona Cremeriho Don Juan z 1787 (!), Magnus Schneider (Kodaň) přinesl další prameny k osudům prvního Dona Giovanniho Luigi Bassiho a Ian Woodfield (Belfast), který na základě studia takzvané donebauerovské partitury formuloval několik – místy ovšem zavádějících – domněnek o vzniku a úloze tohoto pražského rukopisu v historii nejstarších opisů Dona Giovanniho .
Badatelská úroda této konference byla veliká a pro nás je velice cenný postoj amerických kolegů, nezatížených evropskými etnickými předpojatostmi, už samotným poznatkem o českém operním publiku doby Mozartovy: „Praha měla poučenější operní publikum, než bylo kdekoliv jinde ve střední Evropě“ (K. Libin v úvodu k tištěnému programu konference).
