V Neapoli jen vyslanec, zato v Římě sám papež
Jestliže se Milán a jeho rakouská správa s hrabětem Firmianem v čele staly neselhávajícími opěrnými body Mozartů pro jejich cesty do Itálie, a jestliže vedení milánského Regio Ducal Teatro vystavilo Wolfgangovi takzvanou scritturu, to jest smlouvu na novou operu pro zimní karnevalovou sezonu, pak se velký sen obou Mozartů o komponování italské opery v Itálii přiblížil na dosah. Jako pravý mistr aktivit, kterým se dnes říká „public relations“, zaslal Leopold tuto zprávu okamžitě do Salcburku, a to rovnou nejvyššímu úředníkovi tamějšího dvora, pod nějž spadala i správa dvorní kapely a jímž nebyl nikdo jiný než bratr milánského guvernéra hrabě Laktanz Firmian.
Povzbuzen vyhlídkou na synův nadcházející umělecký úspěch vyřešil Leopold zdárně i další manažerský problém, to jest jak nejlépe využít čas do 1. listopadu, kdy měl být skladatel objednané opery Wolfgang Mozart dle smlouvy k dispozici milánskému Regio Ducal Teatro: vyrazíme dobývat další italské metropole. S tímto záměrem vyjeli Mozartové 29. března 1770 z Bologně směrem na jih, majíce za přednostní cíle Řím a Neapol. Hudebně je více lákala Neapol, stále ještě směrodatná na poli dobového operního vkusu a navíc vychválená Josefem Myslivečkem, s nímž se Mozartové před několika dny seznámili v Bologni. Český „Il Venatorini“ a jeho zkušenosti byly pro ně tehdy v mnohém směrodatné; jako operní skladatel ze zaalpského severu se už v Itálii úspěšně uplatňoval řadu let a právě v Neapoli mu před třemi lety s ohlasem uvedli jeho Bellerofonta .
Cestou na jih museli Mozartové přes Florencii a nepochybně chtěli využít i toho, že v tomto hlavním městě Toskánska se znovu ocitli na území habsburské monarchie a arcivévoda Leopold, který tam už pátým rokem vládl, by si mohl případně vzpomenout na jejich někdejší vídeňské setkání. Když jeho matka Marie Terezie přijala k několikahodinovému slyšení celou Mozartovu rodinu, obdivovala hudební talent jeho šestiletého synka a arcivévodu Leopolda by mohlo zajímat, jak ten talent vypadá dnes, po osmi letech. Ale vše dopadlo jinak. Teď, ve Florencii roku 1770, se už třiadvacetiletý vladař nad Toskánskem cítil zřejmě tak povznesen nad dva muzikanty ze Salcburku, že jim v rozlehlých prostorách paláce Pitti poskytl pouhou čtvrthodinku. Nikdo z účastníků této patnáctiminutové oficiality nemohl samozřejmě tušit, že pro tohoto přehlíživého feudála bude muset Wolfgang v roce 1791 – kvůli obživě – narychlo komponovat korunovační operu o laskavém císaři Titovi, která se jemu a jeho španělsko-italské choti v roli novopečené české královny vůbec nebude líbit a jejich dvůr projeví vůči Mozartově skladbě „předpojatý odpor“. Naštěstí ve Florencii v dubnu 1770 alespoň rakouský předseda tamější vlády hrabě Franz Xaver Orsini-Rosenberg zareagoval na doporučující dopis svého milánského kolegy Firmiana a vymyslel přijatelný kompromis: ve vládní letní residenci za městem představil mladičkého muzikanta sezvané společnosti, která mu mohla zadávat témata a on pak na ně improvizoval a vydělal si tím 333 lir. (O pár let později měl autor Figarovy svatby Mozart s tímto dvořanem mnoho potíží ve Vídni, kde měl pod dohledem i dvorní operu.)
Řím po prvé
Dne 6. dubna opustili Mozartové Florencii a po pěti dnech úmorné cesty „v nejpříšernějším dešti a studeném větru“, během níž sehnali k jídlu jen „tu a tam vejce a brokolici“, vjeli 11. dubna do Říma. Byla Popeleční středa a oni měli v plánu zažít Velikonoce ve Věčném městě. Najali si pokoj v soukromém domě a ještě týž den zašli do Collegia Germanica, kde studovali mladí němečtí šlechtici, připravující se na kariéru v řadách vysokého kléru. (Za kým tam šli?) Pak se vydali do sv. Petra a do Sixtinské kaple. Na Wolfganga tam čekal speciální úkol: zapamatovat si a pak zapsat devítihlasé Miserere od Gregoria Allegriho, skladbu proslulou staletým zákazem opisu, aby tak zůstala trvale vyhrazena obřadům v papežově svatostánku. Po dvojím poslechu – zašel do kaple i na Zelený čtvrtek – Wolfgang celou skladbu po paměti zapsal. Pyšný otec pak mohl do Salcburku psát: „Ví to celý Řím. I sám papež ví, že Wolfgang Miserere zapsal.“
V dopisech Leopold vylíčil i další Wolfgangův římský příběh, vzešlý z jejich účasti při obřadu mytí nohou, během něhož pronikli až k řadě kardinálů. Ti prý slavnostně oblečeného Wolfganga považovali za německého kavalíra a Leopolda za jeho hofmistra. Jeden z nich Wolfganga oslovil: „Nebyl byste té dobroty a nesdělil mi důvěrně, kdo jste?“ Wolfgang se představil a kardinál uznale pronesl: „Aha, vy jste ten slavný chlapec, o kterém mi bylo tolik psáno?“ Nato čtrnáctiletý Wolfgang zcela bezprostředně vyhrkl: „A nejste Vy kardinál Pallavicini?“ Když to Jeho Eminence potvrdila, Wolfgang radostně pokračoval: „… my máme dopisy, které máme Vaší Eminenci předat a přijít Vám vyjádřit svou úctu.“ Potěšený kardinál ještě pochválil Wolfgangovu italštinu a na oplátku prý k němu pronesl: „Ik kann auck ein benig deutsch sprecken“.
Na Boží hod si Mozartové naplánovali další zážitek: účast na mši, kterou ve sv. Petru celebroval papež Clement XIV. Pak vykonávali návštěvy u římských prominentů, pro něž měli doporučovací dopisy od boloňského maršála Pallaviciniho: u jedné italské kněžny, u jednoho knížete, kde pak hrál Wolfgang na společenském večeru, dále navštívili papežského kapelníka, přijal je jeden saský princ atd. 2. května šel Wolfgang hrát do Collegia germanica. V naději na možnost uspořádat koncert dokončil novou symfonii (KV 81) , ale nakonec byly všechny ty společenské obchůzky i komponování marné, příležitost uspořádat koncert v Římě nedostal. Po třech nedělích se tedy Mozartové sebrali a odjeli do Neapole.
Proč Neapol?
Při volbě tohoto cestovního cíle u Mozartů určitě nehrálo roli slavné úsloví, které zní mnohem rasantněji ve své italské imperativní podobě „Vedi Napoli e poi muori“ než v neadresném českém tvaru „Vidět Neapol a zemřít“. Mozartové nejeli do Neapole za krásami města a okolí, ale za cíli profesionálními. Jednak si chtěli na místě ověřit, zda je tradovaný vysoký kredit neapolské opery jakožto kompozičního modelu stále ještě důvodný, a jednak doufali v příznivé důsledky skutečnosti, že za krále neapolsko-sicilského se sem nedávno provdala dcera Marie Terezie arcivévodkyně Maria Carolina. Vybaveni dalším doporučovacím dopisem hraběte Firmiana Mozartové v to doufat mohli, ale – jak se ukázalo – marně.
Do Neapole dorazili 14. 5. a najali si byt na měsíc a pak ještě na čtrnáct dnů, ale nakonec odjeli s nepořízenou. Nic nepomohlo, že od prvního dne pobytu na svém plánu pilně pracovali, začínajíce jako obvykle zdvořilostními návštěvami a předáváním doporučovacích dopisů. Protože panovník se svou rakouskou chotí nebyli v ty dny v Neapoli přítomni, vydali se nejprve za ministerským předsedou markýzem Tannucim. Projevů účinné přízně se však nedočkali a nezbylo než opět hledat společenskou oporu u tamějšího rakouského vyslance. Byl jím tehdy Arnošt Kryštof Kounic, syn mocného kancléře a majitele slavkovského panství Václava Kounice. Protože Kounic-otec v roce 1762 Mozarty přijal a hostil ve svém vídeňském paláci, doufali Mozartové v roce 1770 v něco podobného i v případě jeho syna, ale ten měl jiné zájmy a salcburské muzikanty předal do péče své choti. Mnohem lépe dopadla jejich návštěva u proslulého anglického vyslance Williama Hamiltona, s kterým se znali už z Londýna. Potěšil je i svým krásným dvoumanuálovým cembalem z Anglie.
Mozartové se samozřejmě velice zajímali o dění v neapolské opeře. Do krásného (a dodnes funkčního) Teatro San Carlo zašli na zkoušky nové opery Niccoly Jommelliho Armide abbandonata . Líbila se jim a oni byli při té příležitosti představeni autorovi, vysoce váženému mistru italské opery, a pochvalovali si jeho vlídné vystupování („era molto civile“). Poté, co se 30. května zúčastnili premiéry této opery, už se o ní Wolfgang vyjadřoval kritičtěji: hezká, ale pro divadlo už [stylově] zastaralá („Sie ist schön, aber/…/zu altvätterisch fürs theatro“). Pochválil výkony některých pěvců včetně Anny de Amicis, aniž by mohl tušit, že za dva roky pro ni bude ve své opeře Lucio Silla psát krásnou roli Giunie. V divadle se seznámili i s dalším velmistrem italské opery Giovanni Paisiellem, s nímž se měl Wolfgang po létech opět setkat ve Vídni.
Další informace a poznatky o neapolské opeře však už v mozartovské korespondenci hledáme marně. I o tamějším krásném divadle se zmiňují jen velice stručně: „… je hezké.“ Pochopme tu absenci nadšení: Teatro San Carlo je zajisté hezké, ale jeho vedení si od Wolfganga žádnou operu neobjednalo – takže další neapolské zklamání. A nikoliv poslední. Panovnický pár Mozarty během jejich pobytu nepřijal, pro což oni našli vysvětlení v panovníkově „hrubé neapolské výchově“. Když pro ně neudělali nic ani místní hudebníci, museli vzít Mozartové zavděk tím, že se jich nakonec ujaly dámy z nejvyšších společenských kruhů. Opakovaně je přijímaly ve svých salonech a nakonec to byly ony, kdo uspořádal alespoň to jedno jediné Wolfgangovo vystoupení v Neapoli. Konalo se 28. května v sídle rakouského vyslance v Neapoli a zorganizovaly je dámy z řad aristokracie: vyslancova choť paní hraběnka Kounicová, Lady Hamilton, kněžna Bellmonte-Pignatelli, kněžna Francavilla a vévodkyně Callabritta. Co jim Wolfgang zahrál, známo není, v Leopoldově dopise stojí jen lakonické: „Koncert proběhl dobře.“ – Každý, kdo je začten do jeho dopisů a zná jeho rodinné slovní kódy, snadno pozná, že koncertem takového druhu nebyl nadšen a honorář že byl zřejmě jen malý. Leopold pouze dodává, že kněžna Francavilla jim dala „pěkný prezent“, že mají ještě naději na pár maličkostí a v cestě prý mohou pokračovat ve vší cti.
V souvislosti s laskavostí neapolských dam stojí za pozornost ještě jiný detail, obohacující naše znalosti obou pánů Mozartů. Neapolská dámská společnost zřejmě způsobila, že se tam začali více zajímat o své zevnějšky. Nejprve přijali zásadní rozhodnutí: „Dáme si udělat ještě pár letních obleků“. A v Leopoldově dopise z 26. května manželce už to vypadá na docela slušný zájem o módní parádu. Popisuje v něm, jak byli u krejčího na zkoušce nových obleků: „Můj je téměř Pompadour“, to jest tmavočervený, nebo – zpřesňuje Leopold – spíše „Dunkelkirschroter gewasserter Moar“, to jest v barvě tmavé višně a z moiré čili z hedvábné látky s lehkým leskem na povrchu, přičemž „nebesky modrá“ podšívka byla z taftu a knoflíky byly stříbrné. Wolfgangův oblek byl z jablkově zeleného moiré („Apfelgrüner gewasserter Moar“), s růžovou taftovou podšívkou a rovněž se stříbrnými knoflíky. Další Wolfgangův oblek byl dle jejich popisu v barvě, které se v Itálii říká „Colore di fuoco“ (v barvě ohně), po německu „feuerfarb“. Wolfgang se v těchto barevných oblecích zřejmě cítil báječně, jinak by sestře nepsal: „Včera jsme si poprvé oblékli naše nové šaty. Byli jsme krásní jako andělové.“ – Kdo si někdy četl v pamětech Casanovových, uvědomí si s mírným úžasem, že Mozartové se oblékli podobně jako slavný italský svůdce, který se přibližně v týchž letech rovněž oblékal do barevného hedvábného moiré…!
Nu a jaký dojem udělala na Mozarty sama Neapol? Leopold napsal: „Poloha tohoto města se mi líbí každým dnem více a město není špatné. Jen kdyby lid nebyl tak bezbožný […] a té pověrčivosti!“ Ta je prý vlastní i lidem distingovaným. A tak největší potěšení mu přinášel každovečerní společenský obřad neapolské honorace, kterému se říkalo „passeggio“, promenáda. Popisoval, jak prý na Nuova strada vyjede několik set(!) kočárů a jedou zvolna za sebou až k přístavní hrázi. I královna tak jezdí, ne-li denně pak každou sobotu a neděli. Pak jí kočáry dělají cestu, zastaví vlevo či vpravo a zdraví ji. Když dojede k přístavu, tak se z lodí střílí jí na počest. Když se zešeří, zaplanou na kočárech „flambos“, louče, které vytvoří kouzelnou iluminaci. Mozartovům vždy někdo kočár půjčil, takže také pilně po neapolsku promenovali.
Wolfgang přidal další informaci: „Neapol je krásná, ale je tam tolik lidí jako ve Vídni nebo v Paříži. – Pokud jde o impertinenci lidu, nevím, nepřekoná-li Neapol Londýn. Laceroni mají svého vrchního neboli hlavu, který dostává od krále každý měsíc 25 dukátů ve stříbře, jen aby držel ty laceroni v pořádku.“ – Laceroni neboli lazzaroni? Charakteristická vrstva povalečů, kteří odmítají pracovat a příležitostně se dopouštějí různých přečinů, krádeží apod. Mocensky byli a zůstali nevyhladitelní. Nedlouho před odjezdem z Neapole napsal ještě Wolfgang dopis sestře, v němž se znovu bavil zvukovou stránkou jazyků, v nichž se pohyboval, to jest psal ho střídavě italsky, německy, švábsky, tu a tam připojil slovo francouzské, a pak hlavně „soisburgarisch“, to jest salzburgerisch neboli po salcbursku. Vypadalo to v jeho přepise například takto: „… mia sand giott lob gsund, da Voda und i“, což by ve spisovné němčině znělo „Wir sind Gott lob gesund, der Vater und ich“.
Vesuv – Pompeje – Isis
Protože jako každá jiná i tato italská cesta Mozartových sledovala také vzdělávací poslání, nemohly být při šestinedělním pobytu v Neapoli pominuty výlety k antickým památkám v okolí a výlety k Vesuvu, z něhož k Wolfgangově radosti stále vycházel kouř. Mozartové ho nazývali „Fesufius“ a do Salcburku hlásili, že je už 13 dnů neklidný.
Hlavní výlet pak podnikli 13. června, přičemž vyjeli z Neapole už v pět hodin ráno. Z Pozzuola se plavili lodí do Bájí, dále do Herkulanea a do Pompejí a všichni lodníci, mezi nimi i dva šedovlasí, žasli nad tím, že se s nimi plaví i čtrnáctiletý chlapec. Dosud prý nezažili, aby se s nimi do těchto míst za starými památkami plavil podívat tak mladý chlapec. Velmi dobře se Leopold staral o vzdělání a rozvoj představového světa svého syna!
Ze starobylých Pompejí byla tehdy sice odkryta jen nepatrná část, protože výzkumy zde začaly teprve v roce 1748, ale právě v té mohl Wolfgang v takzvané Divadelní čtvrti vidět i zbytky Isidina chrámu. A to není zanedbatelné zjištění: když o 21 let později zhudebňoval Sarastrův hymnický zpěv, apostrofující bohyni Isis, možná si vzpomněl i na tu imponující sochu v Pompejích a na její vznešeně jednoduché linie. V tomto duchu pak koncipoval i hymnický zpěv na její počest.
Papežský Řád zlaté ostruhy
25. června 1770 v 5 hodin ráno opustili Mozartové Neapol a cestovali na nepohodlné dvoukolé sedii nepřetržitě 27 hodin, jen aby dorazili do Říma co nejdříve. Před městem měli kvůli plašícímu se koni nehodu, při níž si padající Leopold – ve snaze uchránit před úrazem Wolfganga – způsobil zranění na pravé noze, které pak celé léto léčil.
Červencový Řím roku 1770 připravil Wolfgangovi několik vrcholných chvil jeho společenského života. Nejprve ho kardinál Pallavicini pozval do paláce Quirinal (dnešní rezidence presidenta republiky) a tam mu předal papežem Clementem XIV. udělený rytířský řád zlaté ostruhy, a to jeho nejvyšší třídy. Wolfgang při té příležitosti dostal vedle dedikační listiny – jejíž opis si na něm později vyprosil Padre Martini – ještě zlatý kříž na červené stuze, kord a ostruhy. Vyzdoben těmito řádovými insigniemi byl pak tento zajisté daleko nejmladší „Eques auratae militiae“ přijat 8. července samotným papežem Clementem XIV. Pomysleme na to, že když o 21 let později stanul Wolfgang před úkolem vyjádřit v opeře o Titovi majestátní příchod vladaře Říma, mohl si vybavit i vlastní a pro osobu jeho (tehdejší) naprosto výjimečný zážitek: jak tam tehdy slavnostně oblečen, s kordem po boku a s ostruhami na botách kráčel jakožto „Signore Cavaliere Mozart“, provázený příslušníky Švýcarské gardy, do audienčního sálu papežova, který se tehdy přechodně nacházel v paláci při basilice Santa Maria Maggiore!
Prostudujeme-li si papežské breve, datované 4. července, jímž byla mladičkému Mozartovi tak vysoká pocta udělena, nemůžeme přehlédnout jistou povrchnost práce papežské kanceláře. Použila prastarý historický formulář, jehož textace se z valné části nijak netýkala Mozarta, k jehož osobě může být vztažena jedna jediná a přitom naprosto neurčitá věta o sladkých zvucích, jež od mládí vyluzuje na klavír.
[block background=“#e5e5e5″]Milému synovi Johannu Amadeu Mozartovi z města a diecéze Solnohrad!
Clement XIV. Pastýř pastýřů
Milému synovi pozdrav a Apoštolské požehnání!
Milosti Římského Papeže a Apoštolského stolce je hodno, aby ti, kdo vůči němu vykazují nemalé znaky věrnosti a oddanosti a jež zdobí zásluhy čestnosti a ctností, byli Římským Papežem a řečeným Stolcem ozdobeni poctami a projevy milosti. V souladu s tím chceme Tobě za Tvou upřímnou věrnost a oddanost nám i tomuto Stolci, jakož i za jiné Tvé zásluhy projevit přízeň, hodnou naší milosti a dobrotivosti, tím, že Tě zcela zprostíme všech druhů exkomunikací, suspenzí a interdiktů, jakož i jiných rozsudků, cenzur a právních trestů, které byly při nějaké příležitosti či ve sporu vyneseny, […], abys v důsledku tohoto dopisu byl od nich osvobozen a také do budoucna zcela zproštěn. Prosbám, které nám byly v Tvém jménu poníženě předloženy, jsme nakloněni a vyvolili jsme Tě, o němž víme, že jsi od raného mládí vynikal nejsladším zvukem klavírní hry (Cymbali sonitu), a tímto apoštolským rozhodnutím Tě činíme a prohlašujeme Rytířem Zlatého Vojska, milostivě Tě připojujeme k družině dalších rytířů, a prostřednictvím zmíněné moci také dovolujeme a schvalujeme, abys – s výjimkou privilegií zrušených Tridentským koncilem – volně užíval všechna privilegia, milosti, indulty a výsady stejným způsobem a po právu jako jiní rytíři. […] Přejeme si také, abys zlatý kříž, jehož exemplář Ti udělujeme, nosil způsobem a formou, jak byla popsána naším předchůdcem papežem Benediktem XIV., v opačném případě naše milost sama sebou pomine.
Dáno v Římě u Sta Maria Maggiore pod pečetí prstenu rybářova 4. července 1770 v 2. roce našeho pontifikátu.
Dva dny po tomto veleslavném aktu Mozartové Řím provždy opustili a vydali se znovu do Boloně. V průběhu následujících let Wolfgang ztratil jak papežské breve, tak udělené insignie a velice brzy se – na rozdíl od Glucka – přestal psát „cavaliere“. Jeho hodnotová škála byla úplně jiná, tituly a řády už v ní nehrály žádnou roli. [/block]
