Napoprvé v Itálii, jíž vládli Habsburkové
Touto statí začínáme cyklus příspěvků o jednom z důležitých úseků občanského i uměleckého života W. A. Mozarta, který je zatím i v rozsáhlých monografiích neprávem přehlížen nebo je interpretován zkresleně, až po vědomé zamlčování důležitých souvislostí. Cyklus navazuje na přednášky, které pod názvem „Co v Itálii viděl, zažil a zkomponoval Mozart“ v letošním roce pořádá Mozartova obec a Společnost přátel Itálie v Italském kulturním institutu v Praze. Hlavní idea projektu: ukázat roli, jakou v procesu formování hudebního génia hrály skladatelovy pobyty v Itálii v letech 1769?-?1773.
Autorsky cyklus připravili Mgr. Milada Jonášová a doc. Dr. Tomislav Volek.
Máme za sebou jubilejní rok 250 let od Mozartova narození, jehož bilance není nijak radostná, alespoň pokud si nemyslíme, že kumulace (koncertů a operních představení) je koncepce. Z kumulování bez přemýšlení, zato s účetnicky rutinním „vykazováním“, vzchází leda hromada materiálu a ta – už svou velikostí – spíše odrazuje. Za této situace nijak nepřekvapilo – třebaže to bylo bolestné – když bylo v prosinci 2006 slyšet dirigenta „ještě jednoho“ mozartovského koncertu, jak v jeho předvečer říká v Českém rozhlase, že už se těší, až bude po mozartovském jubileu.
Hromady nezvládnutého, vzájemně nepropojeného a jen bezduše vršeného materiálu produkují vždy ti malí, kteří se s uměleckou velikostí nedovedou vypořádat jinak. Pokoru odmítají z principu a do závratných výšek nedohlédnou. A tak z mozartovského jubilea 2006 si mohly odnést nové prožitky a nová poznání zase jen ony už pověstné „ostrůvky pozitivní deviace“, jimž nečiní problém stoupat za velikostí vzhůru. Především jim k potěše a hlubšímu poznání nabízíme zprávu o třech cestách mladičkého W. A. Mozarta do Itálie a o tom, co ho tam formovalo.
Už v Salcburku i v Evropě po italsku
Jako salcburský rodák se Mozart setkával s italským fenoménem už od raného dětství ve svém rodišti, situovaném na rozmezí vlivů italského jihu a germánského severu. Jako sídlo knížete-arcibiskupa byl Salcburk pln nejen místních kněží, ale i kanovníků, vesměs synů ze šlechtických rodin, kteří tam přišli buď ze zemí českého království nebo rakouského arcivévodství, ale také z Itálie, nebo přesněji: z italské části Tyrol nebo z Lombardie. I mezi vlivnými salcburskými dvořany se po staletí uplatňovali šlechtici z jmenovaných oblastí, především ti z rodů Arco, Lodron a Firmian.
Italové v Salcburku stavěli – stačí pohlédnout na raněbarokní portál tamějšího dómu, hráli a zpívali v dvorní kapele – stačí připomenout jména jako Giuseppe Francesco Lolli, Domenico Fischietti, Antonio Brunetti, Francesco Ceccarelli a další. Proto nás ani nemůže překvapit zjištění, že první dochovanou vokální skladbou Mozartovou je italská tenorová árie „Va, dal furor portata“ , složená devítiletým Salcburčanem. Ovšem výpovědní síla tohoto faktu, že prvním jazykem, který budoucí hudební dramatik měnil v hudební tvar, nebyla jeho rodná němčina, nýbrž italština, je mimořádná. A takových árií na italské texty pak Wolfgang během oné proslulé rodinné cesty Evropou, která trvala od června 1763 do listopadu 1766, složil celkem patnáct. Jinak řečeno: ať už byli v kterékoliv evropské zemi, při svém koncertním vystoupení nikdy nepochybili, když na program zařadili i „novou italskou árii“. A vývoj mladého skladatele postupoval po této zkušenosti s italštinou a formou koncertní árie či dramatické scény vpřed mílovými kroky: ve věku pouhých 12 let už byl schopen složit celovečerní komickou operu na italský text La finta semplice , obsahující až neuvěřitelné množství dobré hudby.
Po těchto zkušenostech a s vědomím, že u salcburského arcibiskupského dvora nelze na nějakou operní objednávku ani pomyslet, rozhodl otec Leopold, že na další cestu se vypraví se synem hledat pro něj kompoziční příležitost přímo v hlavní zemi opery – v Itálii. Pojedou jen oni dva, protože na cestovní výdaje pro celou rodinu není dost peněz. Čtrnáctiletého Wolfganga bude nějaký čas ještě možno předkládat publiku jako „zázračné dítě“, protože je malý a drobný. Cestujíce jen ve dvou si mohou v Itálii místo kočáru najímat mnohem levnější dvoukolák pro dva, kterému se tam říká „sedia“ (=?lavice). Takto toho objedou víc a Wolfgang dostane příležitost poznat operní život v řadě měst současné Itálie. Paní Mozartová a dcera Nannerl zůstanou doma.
Svého stařeckého salcburského „šéfa“ arcibiskupa Schrattenbacha dokázal Leopold přemluvit, aby ho opět uvolnil na jakousi neplacenou dovolenou, a navíc z něj vymámil – kvůli vhodnému titulu pro italské publikum – jmenování čtrnáctiletého Wolfganga 3. koncertním mistrem salcburské dvorní kapely. A do třetice: arcibiskup uznal, že Wolfgang už složil pro potřeby salcburského dvora i chrámu řadu skladeb bez jakéhokoliv honoráře a svými produkcemi v zahraničí dělá tomuto dvoru čest, takže Mozartům na jejich cestu do Itálie – finančně předem nijak nezajištěnou – věnoval celých 120 dukátů.
Vybaven těmito náležitostmi a doporučovacími dopisy, mimo jiné i od sedmdesátiletého německého skladatele Johanna Adolfa Hasseho, který měl u Italů velké renomé, jakož i výtiskem osvědčeného Keislerova cestovního průvodce, vydal se padesátiletý Leopold se svým ještě ani ne čtrnáctiletým synem na jejich první cestu do Itálie. Ze Salcburku vyjeli 13. prosince 1769, netušíce ovšem, že se tam vrátí až po roce a čtvrt. Vydávat se na cestu přes Alpy v prosincových mrazech se jevilo jako pošetilost, ale v případě hudebníků je vysvětlení nasnadě: nechtěli v Itálii propást hlavní operní sezonu, a ta byla v době karnevalu, to jest začínala bezprostředně po vánočních svátcích.
19. prosince projížděli v Alpách brennerským průsmykem, tedy přibližně ve výši 1 300 m. Jestliže dnes jím vede čtyřproudá dálnice a dvoukolejná železnice, za tehdejších podmínek to byla pro kočár, tažený párem koní, cesta jistě značně nebezpečná. Leopold však v dopisech ženě nenapsal o nějakých obtížích při přechodu Alp ani slovo, jen si pochválil, jak se jim osvědčili vaky, do nichž měli nasoukány nohy. I to měli otec a syn Mozartovi společné: příroda nepatřila mezi objekty jejich zájmu, v celé Wolfgangově korespondenci o ní nenalézáme takřka žádné zmínky. V tomto ohledu to byli úplně jiní lidé než například Wolfgangův nepatrně starší vrstevník Goethe, který tutéž alpskou trasu absolvoval o 17 let později, popsal ji však na mnoha stránkách, všímaje si skalních útvarů, horských vod, odolných stromů a rostlin a tak dále. Takové věci Mozarty nezajímaly. Jejich světem byly vedle hudby vždy jen lidé, pokud možno jedinečné a vzájemně velice rozdílné bytosti a jejich vlastnosti, prožitky a chování.
Uvítání v rakouské Itálii
Když sjížděli z brennerského průsmyku do údolí směrem k Brixenu, Bolzanu a Tridentu, nacházeli se Mozartovi stále ještě na území habsburské monarchie, v té době dokonce spravovaném z Innsbrucku. (Dnes je to autonomní provincie italské republiky Trentino-Alto Adige.) To se promítlo i do jejich následujících osobních setkání. Například první hudebník, s kterým na tomto území mluvili, byl jim známý houslista z Hradce Králové Antonín Kurzweil, který tehdy působil v Bolzanu.
Prvním italským městem s čilým hudebním životem, které je přijalo jako obdivované umělce, bylo Rovereto, do něhož dorazili právě na Štědrý večer. Ujal se jich sám krajský hejtman baron Nicolo Christani, který kdysi studoval v Salcburku a ve hře na housle tam byl žákem Leopolda Mozarta. V Roveretu došlo i k prvnímu Wolfgangovu italskému koncertnímu vystoupení, byť jen v soukromé společnosti v paláci hraběte Todeschiho, s nímž se znali už z Vídně. (Dodejme, že palác, v němž se Wolfgangovo vystoupení konalo, je dnes sídlem Associazione Mozart Italia.)
Skutečné nadšení však vyvolal Wolfgang v památné Veroně. Veřejný koncert, v kterém tam s orchestrem místní Accademia filarmonica dne 5. ledna 1770 vystoupil, měl navíc jednu nečekanou odezvu: jeden z obdivovatelů si na něm vynutil, aby během dalších tří dnů seděl modelem místnímu malíři (nepodepsanému, o jeho autorství se vedou spory) – a tak vznikl první italský portrét 14letého Wolfganga. Vidíme na něm u cembala sedícího vážného mladíka v paruce a v červeném kabátci se zlatým vyšíváním, přičemž na malíčku jeho pravé ruky je nepřehlédnutelně namalován zlatý prsten s brilianty, dar císařovny Marie Terezie. Avšak nezůstalo jen u portrétu! Na Wolfganga byly ve Veroně složeny také dvě básně, v nichž byl tento „giovenetto ammirabile“ pro své mimořádné nadání s nadšenou výmluvností obdivován.
Během dvou karnevalových týdnů, které Mozartovi ve Veroně strávili, Wolfgang s velkým pobavením sledoval, jak většina publika přichází i na operní představení v maskách, což pak s potěšením popisoval v italsko-německy psaném dopise sestře do Salcburku. Líčil jí mimo jiné, jak si počínají lidé s maskami upevněnými na klobouku, jak se masky vzájemně zdraví, jak nikdo nesmí být oslovován jménem a na pozdrav se pronášejí jen slova „servitore umilissimo, gioiara mascara“ (nejoddanější sluha, zábavná masko). O výkonech pěvců v opeře se ovšem vyslovoval ironicky, například o jedné pěvkyni napsal, že „…distona come un Diavolo“ (distonuje jako ďábel).
Veronu však v očích Mozartů ještě překonala Mantova. Dojeli tam sice velice unavení – Leopold psal domů: „Wolfgangerl vypadá, jako kdyby prodělal válečné tažení“ – ale ještě ten večer šli na představení Hasseho Demetria . 16. ledna tam mohl Wolfgang veřejně (což znamená i za honorář) koncertovat, a to v krásném sále nového místního „Teatrino dell0 Accademia Philharmonica“. Bylo teprve před nedávnem dostavěno jako předposlední realizovaný projekt tehdy už 70letého architekta Antonia Galliho-Bibieny, mladšího bratra onoho Giuseppa Galliho-Bibieny, který v roce 1723 stavěl na pražském Hradě divadlo pro korunovační operu.
Leopold okouzlující prostor tohoto mantovského Teatrina popsal v dopise ženě, a protože sál je dodnes uchován ve své původní podobě, lze potvrdit, že jeho nadšení bylo důvodné: „Ve svém životě jsem nic hezčího toho druhu neviděl. Není to divadlo, ale sál s lóžemi, postavený jako operní dům. Tam kde má být jeviště, je pódium pro hudbu a za ním je galerie pro posluchače, postavená jako lóže.“
Wolfgang musel v průběhu koncertu, který byl zahájen a ukončen větami z jeho nové sinfonie, několikrát improvizovat na cembale, a to i na témata daná z publika, doprovázet houslistu při přednesu sonáty, hrát v triu a tak dále. Svými výkony vzbudil nadšení publika, o němž pak Leopold psal manželce do Salcburku: v sále byla „spousta lidí, volání, tleskání, hlučení, a Bravo a zase Bravo – zkrátka, stálé volání a ten obdiv, který posluchači předváděli, to nemohu ani dost popsat.“
Pod patronátem rakouského guvernéra Lombardie
Ačkoliv se Mozartovi po přechodu Alp pohybovali po severní Itálii už několik týdnů, téměř stále ještě byli na rakouském území. Když se z Mantovy vydali do hlavního města Lombardie Milána, ocitli se v další oblasti Itálie, která byla od roku 1706 obsazena a vojenskou mocí připojena k rakouské monarchii. Jejím nejvyšším představitelem tu byl v Miláně sídlící rakouský generální guvernér hrabě Karl Josef Firmian. A tady je na místě vysvětlit, proč s důrazem mluvíme o pohybu Mozartů v „rakouské Itálii“. Vyplývá to z jedné smutné stránky politických dějin Itálie. Až do svého sjednocení po polovině 19. století se protáhlá poloostrovní Itálie rozpadala na malé, mnohdy jen městské státečky, které nebyly schopny se samy uhájit před vpády cizích vojsk, a tak četná italská území byla po mnoho staletí okupována buď Španěly, Francouzy či Rakušany. Pro českého pozorovatele je ovšem nepřehlédnutelné, že v této zemi, podobně jako v téže době v Nizozemí, si habsburská monarchie počínala vůči domácímu obyvatelstvu nesrovnatelně ohleduplněji než u nás. I italští historikové hodnotí údobí rakouské okupace mnohem příznivěji než předchozí údobí dominance španělské, respektive francouzské. Rakušané tu neprosazovali nějaké germanizační tendence a takřka veškerá úřední agenda tu byla vedena v italštině, neboť správní úředníci – pocházející většinou ze severní Itálie – hovořili italsky. (Ke skutečným konfliktům mezi rakouskou okupační mocí a domácím obyvatelstvem tu docházelo až v průběhu 19. století a za 1. světové války.)
Nu a zmíněný generální guvernér Lombardie, „ministro plenipotenziario della Lombardia“ hrabě Karl Joseph Firmian se do Mozartova osudu zapsal tak významně a příznivě jako později už žádný jiný vysoký úředník habsburské monarchie. Jeden jeho strýc byl kdysi salcburským arcibiskupem a jeho bratr Franz Lactantius byl právě v té době u salcburského dvora hofmistrem a inspektorem dvorní hudby, takže milánský Firmian byl o Mozartových dokonale informován. Svou náklonnost k mladému skladateli projevoval mnoha způsoby. Opakovaně hostil Mozarty ve svém guvernérském sídle a seznamoval je s místní šlechtou i s italskými umělci, například s věhlasným skladatelem Giovannim Battistou Sammartinim. Čtrnáctiletému Wolfgangovi tam svůj respekt projevil i pozoruhodným darem: turínským souborným vydáním italských libret Pietra Metastasia. Asi věděl, že Wolfgang už napsal jednu buffu a možná v něm tušil budoucího velkého hudebního dramatika. Byl to nepochybně výjimečný okamžik v dosavadním životě Mozartově: za předvádění svého umění nebyl tentokrát odměněn další tabatěrkou, hodinkami, prstenem a podobně, ale dostal něco, co mu mohlo poskytnout tvůrčí podněty. Aby se Firmianovi nějak bez odkladů odvděčil, zhudebnil v krátké době z uvedené edice Metastasia dva příhodné texty a skladby pak s patřičnou reverencí hraběti Firmianovi dedikoval. Jedna z nich pak byla s Wolfgangem u cembala provedena ve Firmianově paláci 12. března 1770. Jaká škoda, že neznáme důvody, které tehdy skladatele v chlapeckém věku vedly k volbě a zhudebnění psychologicky velmi komplikovaného textu. Šlo o scénu z Demofonta, v níž se Timante, domnělý syn krále Demofonta, v úděsu vypořádává se sdělením, že jím milovaná Dircea je rovněž dcerou Demofontovou, což znemožní naplnění jejich lásky. Nelze neobdivovat způsob, jak chlapec-skladatel dokázal tak nesnadný kompoziční úkol zvládnout, mimo jiné s mistrným využitím rozsáhlého accompagnato recitativu.
Vyzbrojeni řadou Firmianových doporučovacích dopisů vydali se Mozartovi z Milána směrem na jih. Mířili do dalších residenčních měst, v nichž se chtěli pokusit o koncertní vystoupení a o případné získání scrittury, to jest operní objednávky: Boloňa, Florencie, Řím, Neapol, Turín, Benátky. V tomto ohledu je však ve všech těchto městech čekalo zklamání. Mimo dosah vlivu rakouského guvernéra Lombardie neměl čtrnáctiletý hoch ze Salcburku sebemenší naději na operní objednávku. Situaci opět zachránil hrabě Firmian. Během cestování Mozartů směrem jižním se v Miláně zřejmě do té míry činil, že koncem července mohli Mozartové dostat poštou z Milána jak závaznou objednávku nové opery pro tamější nejbližší karnevalovou sezonu, tak i k zhudebnění určené libreto opery seria Mitridate, Re di Ponto . Samozřejmě věděli, že nejde o libreto původní, že je už před třemi léty pro Turín zhudebnil jistý Gasparini, ale podstatné bylo, že Wolfgang příležitost komponovat v Itálii italskou operu konečně dostal, přičemž finanční podmínky byly stejně dobré, jako kdyby byla opera objednána u známého italského Maestra.
Tyto skutečnosti v úvahách Mozartů důvodně zastínily tu trpkou pravdu, že Mozartova první operní zakázka v Itálii byla výsledkem intervence rakouského guvernéra na Rakušany okupovaném severoitalském území! Nezní to hezky, třebaže to Mozartův kompoziční výkon ani trochu nesnižuje, ale nutně to hraje svou roli i při zkoumání bilanční otázky, která evropská města a za jakých podmínek objednala operu u největšího hudebního dramatika 18. století.
