Lenský z Čajkovského Evžena Oněgina, Idamante z Mozartova Idomenea, Ferrando z Così fan tutte nebo Kudrjáš z Janáčkovy Káti Kabanové. Nejen tyto role ztvárnil v uplynulých sezonách úspěšný mladý slovenský pěvec Pavol Breslik. Třicetiletý tenorista je na prahu své kariéry, která stoupá strmě vzhůru. Díky svému nadání měl již možnost zpívat třeba v londýnské Covent Garden, vídeňské Státní opeře i Metropolitní opeře v New Yorku. Nedávno slavil také velký úspěch v Donizettiho Lucrezii Borgie v mnichovské Bavorské státní opeře, kde zpíval po boku legendární Edity Gruberové v titulní roli. S Pavlem Breslikem jsem se sešla v restauraci Státní opery Praha, kde se připravoval na koncert k Mozartovým narozeninám, který se ve Stavovském divadle uskutečnil 27. ledna. Představil se zde v áriích z oper Únos ze serailu, Don Giovanni, Idomeneo a Così fan tutte. (V duetech s ním spolupracovala sopranistka Národního divadla Marie Fajtová.) A pražské publikum nezklamal. Ukázal, jak lehce, barvitě a samozřejmě se může Mozart interpretovat. Sympatický mladý muž s vybraným chováním se do Prahy velmi těšil, a to nejen na koncert. Nedaleko Stavovského divadla má oblíbenou restauraci, kde si dává tatarský biftek. „Před dvěma lety, kdy jsem tu byl naposled, jsem si na něm pochutnal. To byla paráda… s topinkou, česnekem… doufám, že nejste vegetariánka? (směje se)
Z jaké části Slovenska pocházíte? Jsem rodák z Kysuc, to je blízko Ostravy na pomezí Moravy, Slezska a Slovenska. Jsou tam samé hory a je to nejchudší kraj na Slovensku.
Pocházíte z hudební rodiny? Kdo vás vlastně přivedl ke zpěvu? Ona to byla vlastně náhoda. Moje maminka chtěla, abych hrál na akordeon, což se mi absolutně nelíbilo, tak jsem začal zpívat. Pak jsem šel na konzervatoř, ale hlavním důvodem bylo, že tam nebyla žádná matematika, fyzika, chemie a takovéto zvláštní předměty. Můj otec byl policajt a maminka švadlena, ale u nás v rodině se vždy zpívalo, třeba na oslavách. Strýc hrával na svatbách na akordeon.
Vaše kariéra v posledních letech rychle stoupá. Jak jste vnímal moment, že se vám začíná dařit? Já jsem se na zpívání nikdy nedíval tak, že chci dělat nějakou kariéru. Ve snu by mne ani nenapadlo, když jsem začal studovat, že bych mohl zpívat na takových místech a divadlech. Velmi mne to těší, ale i teď nejdu za kariérou. Dělám to pro radost, a když to lidem dělá radost…
Jaké byly vaše pocity, když jste vstoupil poprvé do Metropolitní? Bylo to úžasné. Po zkoušce jsme šli do kantýny a tam seděl třeba James Morfia, Barbara Frittoli …. a pro mne to byli giganti, na něž jsem se do té chvíle díval jen na DVD, taková Alenka v říši divů, skvělý pocit. A také v Covent Garden, musím říct, že jsou tam skvělí lidé. Co se týká produkce, vedení a hudebního nastudování je radost tam pracovat.
Je ale určitě náročné se udržet v tak velké mezinárodní konkurenci? Když se dostanete na určitý stupeň, je těžké se udržet nahoře. Člověk pak musí pořád něco dokazovat. „Ano, jsem tu a kvůli čemu.“ Každé představení je malé dokazování. Člověk ale jde po žebříku nahoru, a aby nespadl dolů, tak musí stát nohama na zemi. Když je hlava v oblacích, tak se někdy může spadnout velmi rychle. Toho se snažím vyvarovat, proto zůstávám s nohama pevně na zemi.
Jak zvládáte stres, tíží vás tyto pocity? Mám stres, jemine. Podle toho, jaké věci zpívám a jak. Když zpívám Kouzelnou flétnu nebo Giovanniho, věci, které jsem už mnohokrát zpíval, tak je to jiné. Před představením je jistá nervozita, ale každý den se člověk cítí jinak. Roli hraje taky určitě počasí, zda je zima, horko, a klima. Jsou ale i jiné opery – Donizettiho Lucretia nebo Nápoj lásky, jako je nyní ve Vídni, a tam už je jiná nervozita. Tento repertoár byl pro mne doposud málo známý a člověk s ním nemá takové zkušenosti jako s Mozartem.
V několika rozhovorech jste prohlásil, že se vám Mozartova hudba v mládí nelíbila… Ano, dřív jsem Mozarta nesnášel. Na konzervatoři jsem povídal mojí profesorce: „Nikdy nebudu zpívat Mozarta“ a ona mi řekla: „Pavol, nikdy neříkej nikdy.“ Ono se to potvrdilo a Mozart je doposud mým těžištěm. Myslím ale, že je velmi zdravé zpívat Mozarta, protože je dobrý na techniku. Je to bel canto, ty linie tam jsou, musí se dodržovat i v Mozartovi. Myslím, že by ho měl zpívat každý pěvec. Je to velmi dobrá škola.
Můžete prozradit, co vám konkrétně nebylo na jeho hudbě sympatické? Mně se Mozartova hudba, když jsem studoval na konzervatoři, zdála absolutně bez emocí. Přece jen Puccini a Verdi byli vášnivější a emotivnější, ale potom jak jsem začal studovat v zahraničí…
Musím také zdůraznit, že se na Slovensku při studiu neklade důraz na Mozartovu hudbu. Na Slovensku není u pěvců doceněný, a to je trošku škoda. To mne ovlivnilo. Když jsem ale studoval v Marseille i v angažmá v Berlínské státní opeře, tam jsem se začal touto hudbou zabývat. Práce s dirigenty a pianisty byla výborná a obzor se mi rozšířil. Poznal jsem, že v Mozartově hudbě je hodně emocí, které může pěvec ukázat a předat publiku.
V současnosti se v cizině při operních produkcích občas upřednostňují herecké schopnosti. Jaké s tímto trendem máte zkušenosti? Jsou režiséři, kteří obsazují sólisty do svých oper, protože se jim hodí do konceptu. Je škoda, že to jde na úkor hudby. Máme Netrebko, která je krásná a další jsou štíhlé, krásné, mladé… Někdy ale nemají po pěvecké stránce kvalitu, kterou by na jejich místě měla nějaká plnoštíhlejší žena. To samé platí u mužů. Výraz a hraní se prodává bohužel víc, než zpěv a muzika. Nyní člověk musí na scéně vyskakovat, plazit se, být polonahý a vše perfektně odzpívat – jsou to dost velké nároky. Naštěstí, když se dostane na špičku, může si role vybírat. Já si raději vezmu produkci, která klade důraz na hudbu a vnitřní krásu, ne pouze vnější. Pokud se mi líbí moderní režie, musí mít logiku a režisér mi musí vysvětlit, jaký má záměr a proč to tak chce. Třeba v Metropolitní, tam jsou i krásné klasické produkce. To si sednu do divadla, uvolním se a odpočívám a nemusím přemýšlet, proč je Pamina polonahá nebo těhotná…
Jakou roli byste si chtěl v budoucnu zazpívat, co je váš sen? Chtěl bych, a doufám, že ne jen jednou, zazpívat Werthera. Hlavně francouzskou literaturu, jako jsou Werther, Faust, Romeo, nebo v Lovcích perel. Ta hudba je tak barevná a její zpěv… Doufám, že nebudu čekat na tyto role deset let. Vždy se ptám svých hlasivek a těla, zda to chtějí zpívat nyní, nebo později. Když studuji novou roli, nejdříve si ji procházím s klavíristou a pak uvidím, jak se cítím. Pokud se cítím fyzicky unavený, odložím to. Každá role v člověku dozrává. Teď je třeba Tamino v Kouzelné flétně jiný, než když jsem ho poprvé zpíval ve 23 letech. Vždy se tedy ptám svého těla, co na to říká. Pokud odpoví ne, máš ještě čas, tak ji odložím.
Když jsme se dostali ke zdraví, nemohu se nezeptat, jak pečujete o hlasivky? Nejsem žádný Naturmensch… (směje se) Nesnažím se moc pozorovat. Jak se člověk začne zkoumat, je to špatné. Zaprvé jsem tenor a ten do oběda nefunguje, až na první odpolední zkoušce se snažím ze sebe vydat nějaký zvuk. Chválabohu jsou představení většinou večer. A jak o ně pečuji? No, snažím se být odolný. Neotužuji se sice, ale snažím se plavat a cvičím jógu. Nechci být otrokem svého zaměstnání. Mám kolegy, kteří skutečně den před představením nemluví, mlčí a pijí čaj. Já nejsem čajíčkový typ (ačkoli si hned po příchodu objednal pravý mátový čaj) … Dám si klidně minerálku s ledem a nevidím v tom problém.
Jak odpočíváte během sezony? No, to nerelaxuji, protože můj program je skutečně nabitý a málo času zbývá i na sport. Relaxuji hlavně, když mám v létě tři čtyři týdny volna a vždy si to nějak zařídím, aby byla vcelku a mohl jsem jet na dovolenou k moři. Tam zapomenu, že jsem zpěvák. Jinak mám rád knihy a rád ležím doma na gauči. To miluji i po představení… přijdu, všechno vypnu, je ticho a jen sedím a poslouchám ho. Také miluji přírodu. Někdy se chválabohu stane, že jsem v Mnichově nebo Curychu a sednu do auta a jedu do hor.
A co si pak v autě pustíte? Jsem šlehnutý jen na jednu stranu a stále poslouchám operu. Jedna kolegyně mi povídala, no počkej, až budeš starší, ono tě to přejde. Ale ještě nepřešlo.
Hned po pražském koncertu odjel Pavol Breslik do Amsterodamu, kde v Concertgebouw zpíval Mahlerovy písně. Pak jej čeká Barcelona a Madrid, kde bude zpívat v Únosu ze serailu, Oněgin ve Vídni, Don Giovanni v Mnichově nebo v Covent Garden s Così fan tutte. Giovanniho představí i na mnichovském a salcburském festivalu. Do další sezony vystoupí s Così fan tutte v londýnské Covent Garden a pak jej opět čeká MET.
