Je to skutečně prazvláštní věc. Vždycky, když padne na české publicisty tíha jména Andrea Bocelli, tak se začnou ošívat, hrozivě zdvihat ukazováček, bít na poplach, nalézají v sobě nečekané emoce, zaštiťují se umělecky nezpochybnitelnými jmény jako například Magdalena Kožená (ta s ním mimochodem před několika lety docela ráda zpívala o Vánocích v Paříži) a hlavně začnou srovnávat hrušky s jablky; konkrétně třeba s José Curou. Fenomen Bocelli by byl z tohoto pohledu možná dokonce tipem na psychologickou studii. Proč je právě tento nevidomý Ital matadorskou muletou?
Černobílé vidění novinářů má nejspíš původ v 90. letech, kdy Bocelliho deska Romanza ovládla hitparády, u nás se prodalo více než 200 000 hudebních nosičů (a tisíce kopií bylo nelegálně vypáleno) a Con te partiro znělo naprosto všude, od music shopů až po hypermarketová nákupní centra a jejich toalety. Jeho vydavatelská firma ho mediálně úspěšně prosadila jako hvězdu hudebního showbussinesu po celém světě, a tak se italský tenorista rozhodl splnit si svoje dávné přání podepřené názory Franca Corelliho a Luciana Pavarottiho a začal vydávat i klasická alba, ba dokonce v posledním období i operní komplety – Bohému a Toscu. Něco mu vyšlo lépe (Aria, Sacred Arias), něco méně (Verdiho Requeim, Verdi Arias), nicméně vždy odvedl vysoký standard. Dokonce z technického hlediska má lepší dechové dispozice a lehčí nejvyšší tóny nežli například právě José Cura nebo i Alagna a Vargas. Jeho snadno rozpoznatelný hlas však nemá takovou sílu a kov jako jeho již zmínění mediální soupeři a ani propojení rejstříků není dokonalé, nicméně je velmi znělý. O tom jsem se již v cizině živě přesvědčil i bez mikrofonu.
Bocelliho jsem osobně poznal a slyšel na několika místech Evropy. Je to nesmírně milý, skromný a vtipný člověk, je plný lidského soucítění. Nemá hvězdné manýry některých svých kolegů a kolegyň. I když to zní jako fráze, tak vím z osobní zkušenosti, že přibližuje část klasické hudby i lidem, kteří by jinak skončili na úrovni Erose Ramazottiho nebo Karla Gotta. Nechce ujídat ze slávy (a peněz) velkým tenorovým hvězdám a mám pocit, že mu PR mašinérie kolem něho spíše škodí. Nepochybně však vkládá pocit těžko vyjádřitelné krásy do srdcí nemalého počtu lidí.
Jeho tragédie je pouze ve dvou věcech. Myslí si, že lze propojit svět populární hudby a opery (doba Maria Lanzy je však už pryč, ale třeba jsem jen špatným prorokem) a je ve vleku rozsáhlé byznysové mašinérie.
Pražský koncert neposunul názor na Bocelliho ani dopředu, ani zpátky. Pro vývoj interpretace na českém území byl stejně zbytečný jako kdysi koncerty Pavarottiho, Dominga nebo Carrerase. Prostě x tisíc lidí zaplatilo x tisíc korun, aby slyšeli hvězdu… Fenomen Bocelli tady prostě je a nějakou dobu ještě bude, je součástí světové hudební kultury a my bychom to měli demokraticky respektovat. Myslím však, že i nadále bude Bocelli znamenat pro řadu odborníků červenou muletu.
