Umělecký záběr Felixe Slováčka jr. sahá od bravurní hry na klarinet k dirigování symfonických orchestrů, od komorní hry k uvádění velkých muzikálů, zpívání v různých seskupeních nebo v účinkování v pražských divadlech. Od roku 2022 diriguje v Hudebním divadle Karlín a na Pražské konzervatoři zakládá první big band v její historii. Stále je však věrný i klasickým orchestrům. Dlouhodobá spolupráce s Komorní filharmonií Pardubice letos vyvrcholí dvěma říjnovými koncerty věnovanými nedožitým stým narozeninám Jiřího Šlitra. Dirigovat bude i na jazzovém festivalu Karlovarský symfonický orchestr, vystoupí se Slovenskou filharmonií a několik koncertů chystá také se svým vlastním orchestrem.
Rozhovor s Felixem Slováčkem vedla šéfredaktorka Harmonie Alena Sojková.
AS: Vystudoval jste klarinet na HAMU. Vedle toho jste soukromě studoval i dirigování.
FS: Dá se říct, že v oboru dirigování jsem samouk, chodil jsem jen na soukromé hodiny k profesoru Vodňanskému. U něj jsem začínal asi v roce 2013. Pan profesor Vodňanský chtěl, abych měl jako dirigent „hezké ruce“, jasná čitelná a srozumitelná gesta, aby se v nich muzikanti dobře orientovali.
AS: Magisterské studium na HAMU jste absolvoval v roce 2011 v oboru klarinet. Dalo se vůbec tomuto nástroji ve vaší rodině vyhnout?
FS: Myslím, že nešlo. Ale ten bič jsem si na sebe upletl sám. Jako dítě jsem po tátovi chtěl, aby mi svůj klarinet půjčil. Taky jsem si to chtěl zkusit. Jak jsem rostl, zkoušel jsem to znovu a znovu a táta rozeznal nějaké nadání. Dovedl mě do ZUŠ Biskupská za svým spolužákem Antonínem Polívkou, který mě postupně připravoval na zkoušky na konzervatoř. K tomu jsem hrál na bicí, na klavír, a dokonce zpíval ve sboru Bambini di Praga.
AS: Je pro vás zpěvnost důležitá i při hře na klarinet?
FS: Při hře na klarinet si zakládám na hezkém tónu, naštěstí to mám jednodušší, protože tohle mi pán bůh nadělil. Nemusím se moc babrat v tom, aby tón zněl hezky. Ono se tomu dá hodně pomoci – různými hubičkami, soudky nebo plátky. Důležité bylo, že jsem hned na začátku dostal velmi dobrý klarinet, s kterým jsem srostl. Mám ho už pětadvacet let. Je to tlustostěnný klarinet značky Selmer Recital, který má hezký, sametový, pevný, velký zvuk. Je i těžší do ruky.
AS: Vedl vás i vzor krásného tónu vašeho otce?
FS: Byl jsem u zdroje techniky i krásného zvuku, obojí jsem načerpal. Jednou jsem si z táty udělal legraci, když jsem mu přinesl svoji vlastní nahrávku se slovy: „Pusť si to, tohle je tvoje nahrávka z rozhlasu.“ A táta se rozplýval: „No, tady to místo se mi povedlo!“ Nepoznal, že jsem to hrál já. Měl radost a smál se.
AS: Vy nemáte hudební geny jen po tatínkovi a po mamince, ale i po prarodičích.
FS: Můj dědeček Karel Patras, kterého jsem miloval, byl legendárním harfistou. Vloni jsem v Sukově síni Rudolfina uspořádal koncert k jeho nedožitým stým narozeninám. Program to byl, myslím, krásný. Dirigoval jsem Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, Mahlerovo Adagietto ze Symfonie č. 5, Debussyho Tance pro harfu a orchestr, které hrála Kateřina Englichová. Dědovi jsem také zahrál na soprán saxofon Píseň slavíka od Václava Trojana a Clarinettino od Ondřeje Kukala. To vše s Českým komorním orchestrem. Na koncertě vystoupila také Kateřina Valášková, která se toho roku stala vítězkou Mezinárodní harfové soutěže prof. Karla Patrase. Dědeček se mnou chodil do ZUŠ v Bajkalské k paní profesorce Svárovské a cvičil se mnou na klavír. Ale když jsem hrál na klarinet, skřípal občas zuby, protože měl absolutní sluch. Byl skvělý a formoval mě jak svojí výchovou, tak hudebně po stránce přístupu k hraní. Protože to se prostě nedá ošidit. A nic v životě není zadarmo.
AS: Formovala vás i babička z maminčiny strany, která se věnovala sborovému sboru?
FS: Babička zpívala v Pražském filharmonickém sboru, kde se potkala s dědou. Předtím měla za manžela tympanistu Vladimír Nováka z České filharmonie, který však tragicky zahynul. Měli už dvě děti, které děda vyženil. Spolu se jim pak narodila moje máma Dagmar. Babička byla hodná a laskavá žena, která by se pro ostatní rozdala. Svým prarodičům opravdu vděčím za hodně.
AS: Co pro vás znamenala HAMU, kteří pedagogové dále rozvíjeli váš talent?
FS: Páni profesoři Mareš a Hlaváč. Jiří Hlaváč mi hodně pomohl. Pochopil jsem totiž, co po mně chce. Když jsem na to přišel, byla pak už jen radost s ním dělat. Díky němu jsem se dostal do Norska na Erasmus, kde jsem hru na klarinet studoval u úžasného profesora Hanse-Christiana Bræina. Na HAMU jsem se dostal z pátého ročníku na konzervatoři a bylo to něco úplně jiného. Teprve tam začala velká práce. Moc vzpomínám na paní profesorku Irenu Černou, která byla naše druhá máma. Vždycky za námi stála a moc nám pomáhala. Úžasný korepetitor byl i dirigent a klavírista Stanislav Bogunia. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním mohl hrát komořinu. To byla úžasná škola. Komořinu nás výborně učil také klarinetista Štěpán Koutník, byla to velmi precizní a detailní práce.
AS: Převládala u vás i po absolvování HAMU klasika, nebo jste se hned vydal po cestách lehčích žánrů?
FS: Měl jsem hodně práce v divadle, kde jsem hrál a zpíval v muzikálech. Ale absolventský koncert s Komorní filharmonií Pardubice ve mně probudil touhu hrát sólově. Předtím jsem hrál dva roky první klarinet v Karlovarském symfonickém orchestru a myslel jsem, že po Erasmu se tam zase vrátím. Ale po návratu jsem to cítil jinak. Přitahovalo mě sólové a komorní hraní. Navázal jsem spolupráci s Mezinárodním hudebním festivalem Eduarda Nápravníka, kde jsem si zahrál hodně komořiny. Dostal jsem tam i krásnou příležitost dirigovat Symfonický koncert pro klavír a orchestr a moll Eduarda Nápravníka, kde má orchestr rovnocennou roli se sólovým nástrojem.
AS: Když zmiňujete Eduarda Nápravníka, jste rovněž uměleckým spoluředitelem mezinárodního hudebního festivalu nesoucího jeho jméno. Čím je Nápravníkův odkaz pro vás důležitý?
FS: Cílem festivalu je seznámit širokou hudební veřejnost s hudbou neprávem opomíjeného významného českého skladatele a dirigenta, jehož vliv na ruskou i českou hudební kulturu je zcela zásadní. O Nápravníkovi je známo, že byl dirigentem světové úrovně, ale o jeho tvorbě toho víme pramálo. Proto jsme si zvolili jako cíl uspořádání festivalu, kde by zazněla jeho hudba. Tento Čech přijel ve svých dvaceti třech letech do Ruska, které se pro něho – podobně jako pro mnoho jeho krajanů v té době – stalo druhou vlastí. Plně oddané a obětavé službě ruské hudbě, především pak ruskému opernímu divadlu, věnoval potom více než padesát let svého života. Aniž by přerušil styky se svou rodnou českou kulturou, dovedl hluboce pochopit zájmy ruského hudebního umění a stal se jedním z jeho předních představitelů. V širokých kruzích posluchačů se těšil neobyčejně velké oblíbenosti.
AS: Vrátím se k vašemu širokému záběru, kdy se věnujete vážné hudbě i big-bandům. Jak rozumět této, řekněme, dvojkolejnosti?
FS: Už na konzervatoři jsem chtěl dělat rockovou hudbu. Panu profesorovi Polákovi se to moc nelíbilo, protože jsem necvičil na klarinet, ale spíš jsem hrál na kytaru. Dneska jsem tomu ale rád, protože jsem mohl třeba s kytarovým banjem nastudovat v Karlíně Mládkovu Močál Story. Big bandům předcházelo založení mé skupiny Nails, později Nirvana Revival. Mně se hodně líbilo album Paula Anky Rock Swings, jímž jsem se inspiroval, přezpíval jsem tátovi swingující Nirvanu a on byl nadšený. Pozval mě ke svému Big bandu do Lucerna Music baru, kde jsem si tyhle swingové předělávky ve třiadvaceti zazpíval. A tam to začalo. Začal jsem s nimi zpívat.
AS: Dnes jsou tedy vaší hlavní uměleckou náplní muzikály?
FS: Spíš bych řekl, že i muzikály. Ještě, než jsem se začal tomu všemu, o čem mluvíme, naplno věnovat, byl jsem v Semaforu, v Divadle na Jezerce jsem hrál v činohře Tři v tom, v Kalichu, kde jsem účinkoval v muzikálu Krysař, zahrál jsem si i komedie v Divadle Hany Gregorové. Teď jsem s tím skončil. Většinu muzikálů, kterými jsem prošel, jsem dobře znal, protože jsem v nich hrál i zpíval. A teď to pozoruji z orchestřiště. Pomalu jeviště opouštím, posunul jsem se jinam. To, co dělám teď, mě baví ze všeho nejvíc.
Celý rozhovor naleznete v tištěném vydání Harmonie 08/2024.
