Odpoutat se od starostí všedních dnů a vydat se na dobrodružnou výpravu za zpívajícími bájnými zvířaty, bazilišky a podivuhodným světem opery, to je pro člověka vláčeného dnešní uspěchanou dobou lákavá představa… Od 14. ledna bude mít zvídavé publikum možnost poznat historickou budovu Národního divadla tak trochu z jiné stránky. Už několik měsíců zde připravuje tým nadšenců nevšední inscenaci pro děti i dospělé. Říká se jí Čarokraj. Libreto se volně inspiruje populární knížkou anglického spisovatele Geralda Durrella Mluvící balík. Představení vznikla ze spolupráce hudebního skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće, scénáristy Ivana Arsenjeva, básníka Radka Malého, výtvarnice Anti Jantoškové a bratrů Formanových, kteří na první české scéně již slavili úspěch inscenací Glassovy opery Kráska a zvíře a jazzové buffopery Dobře placená procházka. O tajemném světě Čarokraje, neprobádaném podzemí Národního divadla i krocení neposlušných bájných bytostí jsem si v rozhovoru pro HARMONII povídala s režisérem Petrem Formanem.
Co vlastně znamená Čarokraj a kde se vzal? Čarokraj je v podstatě mytologický svět. Mytologie je ale příliš zavádějící, protože hodně lidí má zjednodušenou představu, co je mytologie. Čarokraj je svět daleko bohatší, daleko pestřejší. Báli jsme se, aby se lidé neomezili ve své představě a neuzavřeli si cestu ke své fantazii. Myslím, že náš svět jde ještě dál a začne existovat až ve chvíli, kdy na něj začnou věřit.
V Durrellově knize děti pronikají díky neobvyklému setkání s mluvícím ptákem do říše Fantazie, která je zmítána vnitřními spory a v níž je potřeba nastolit spravedlnost a pořádek. Čtenář poznává bytosti přátelské i nepřátelské, které řeší mezi sebou „lidské“ spory. Je to podobné i v Čarokraji? Jak už Durrell ve své knize objevil, mytologie je rozdělená do dvou částí – v našem případě řekneme horní a spodní. Je to proto, že některá zvířata nejsou zlá, ale jsou pro okolí nebezpečná. Bazilišek třeba chrlí oheň, tak zkrátka v jeho blízkosti nemůže být nic, co by shořelo. Jsou místa, která jsou temnější, kde zkrátka není prostor pro tolik květin a rostlinstva, protože by to zvířata podupala. Ona mají třeba větší nohy nebo jsou vysoká….V horní mytologii naopak žijí zvířata ve shodě. Diváci vstoupí nejdříve do spodní mytologie, a pak do horní. Neodehrává se to tedy na jevišti, ale svět se rozrostl do více prostor divadla a jeviště by pro něj bylo malé…
Znamená to, že diváci budou Čarokrajem procházet po menších skupinách? Měli by si projít větší část Čarokraje a nakonec, a to se snažíme připravit ke 14. lednu, by se sešli v hledišti. Chceme proto hlavní slavnost převést na jeviště, aby jí byli přítomni. To se ale týká především prvního otevření Čarokraje.
Publikum se tedy podívá do prostor, které ještě nevidělo… Určitě. Je to hlavně pod divadlem, v podzemí. Tento svět se odhalil až při výkopových pracích.
Jak to vlastně pod Národním divadlem vypadá? No, to my ještě přesně nevíme. (směje se) Objevili jsme zkrátka tady čarosvět, který se podobá mytologii, protože se v něm pohybují podobná zvířata – fénixové, kentauři, bazilišci… postavy, které lidé znají z bájí. Jsou to různé představy, nebo zaznamenané výjevy lidí. Zjistili jsme, že tento svět existuje a začínáme ho zkoumat, abychom ho lidem otevřeli. Národní divadlo mělo tolik odvahy, že řeklo: „Ano, my to dobrodružství podnikneme s vámi, dáme k dispozici prostory budovy a přeneseme část světa, který je v podzemí, i do prostoru divadla.“ Mytologické postavy se objevují jen v představách, my chceme tento svět zpřístupnit lidem, aby se na něj šli podívat.
Kolik bude mít představení dějství? Nedá se říct dějství. Jsou to takové okamžiky, procházka. Když si ji lidé projdou, není to nadlouho. Záleží, jak je to bude zajímat. My sami nevíme, jak to bude dlouhé, stále bádáme a jsme v divadle od rána do noci. Nejradši bychom tam byli pořád.
V programu Národního divadla se píše, že Čarokraj je nová rodinná opera. Jak jste pojal její režii? Je to spíš takové bádání, než režie. My tomu říkáme dobrodružná výprava, protože na tom nepracuji sám, ale s týmem dobrodruhů. (směje se) Je to zvláštní práce. My jsme tento svět objevili asi před třemi lety, postupně jsme poznali spoustu bytostí a začali je připravovat na moment otevření. Je to spíš takové dobrodružství do přírody, kde jste nikdy nebyla a uvidíte zvíře, které jste nikdy neviděla. Nevíte, jestli je zlé nebo hodné a hledáte cesty, jak s ním komunikovat. A chcete si ho v dobrém slova smyslu ochočit, abyste třeba na něj vůbec mohla sáhnout nebo vyfotit si ho…
A bylo těžké si je „ochočit“? Podařilo se nám téměř se všemi zvířaty se nějak sblížit. Oni jsou to buď jednotlivci, nebo žijí v tlupě a mají úplně jiné způsoby jednání. Pak jsou zvířata, která jsou míň plachá a některá nejsou zlá, ale musí se s nimi déle pracovat. Nám jde o to, je přesvědčit, aby této slavnosti byli přítomni lidé. Je to hodně těžká práce.
Jak jste si vybíral vaše spolupracovníky, byla podmínkou hravost a kreativita? První podmínkou byla fantazie. Jak Durrell napsal, kdo na tento svět nevěří, jako by svět neexistoval. Bez víry, že je, by do něj nemohli vstoupit a dál přemýšlet. To byl první předpoklad. Neznamená to ale, že jsme si tým nějak vybírali a zkoumali. Je to vlastně obráceně. My jsme byli přizváni k tomuto světu, protože svět v podzemí objevilo Národní divadlo. Marko Ivanović s Ivanem Arsenjevem vlastně svět začali zkoumat. Navzájem se známe dlouho a pustit se spolu do dobrodružství byla pro nás asi jedna z největších motivací, protože jsme spolu už něco prožili a vždycky to byl zážitek.
Čarokraj se bude tedy odehrávat na několika místech v divadle, bude vždy doprovázen živou hudbou? Čarokraj je svět, v němž se bytosti projevují zpěvem. To je jeden z hlavních rozdílů a to, co se Marko Ivanović snažil uchopit a dát pro lidi srozumitelný tvar. Je to ta jeho největší práce. On vlastně zkoordinoval všechny zvuky, ruchy, hlasy, které objevil, a zkomponoval je do jakési opery. V podstatě jde o souznění zvuků. Ano, má k dispozici orchestr, který bude přítomen slavnosti a doprovodí zvířata.
