Zářivé sklíčko, operní hvězda z Velké Británie. Tak lákali organizátoři festivalu Concentus Moraviae na jednu z hlavních hvězd letošního ročníku. O zahajovacím koncertě s britskou sopranistkou Ruby Hughes jsme už psali, část rozhovoru, který vznikl k této příležitosti, můžete číst zde.
Vy jste původně studovala hru na violoncello. Co z vás udělalo profesionální zpěvačku? Ano, moje hudební studia trvala dlouho. Spousta lidí se zhrozí, když se dozví, že jsem jako zpěvačka absolvovala až ve třiceti. Odmalička jsem věděla, že chci být performer, začínala jsem tancem, ale příliš na mě doléhalo to soutěživé prostředí, ve kterém malé tanečnice vyrůstají. Guildhall jsem vystudovala jako cellistka, pod vedením Olega Kogana, ale zároveň jsem po celou dobu studia brala lekce zpěvu. Vedoucí pěveckého oddělení na Guildhall byl velice osvícený člověk, věděl, že jsem trochu rozpolcená, a říkal mi: „Podívej se, můžeš kdykoliv přijít na nějaké hodiny zpěvu, na přednášky, jsi pořád mladá, v klidu hraj na cello, a hlavně neuspěchej žádné rozhodnutí.“ A v pětadvaceti jsem měla jasno. Uvědomila jsem si, že ve zpěvu je něco velice osvobozujícího, a je zvláštní, že všechen tlak, který jsem pociťovala jako cellistka, jsem nechala u toho nástroje. Všechno se to vyvinulo velice přirozeně, něco jako když trénujete plavání na suchu, jen techniku, pohyby, dech. A pak vlezete do vody a zjistíte, že to je to poslední, co vám scházelo k pocitu uspokojení. Pak jsem odjela studovat na mnichovskou Deutsche Akademische Austauschdienst, zaměřila jsem se na píseň a koncertní skladby, naučila se německy a pomalu si vybudovala repertoár. A na konci studií jsem se cítila jistě, klidně, nemusela jsem se vrhat do neznámých divokých vod příliš brzo. Na všechno jsem si dala čas, abych věděla, co chci zpívat a jak to chci zpívat.
Je nějaká schopnost, znalost nebo emoce ze hry na violoncello, kterou teď používáte během zpěvu? Určitě, v první řadě dost často poslouchám jako cellista.
Co to znamená? Zaměřuji se na zvuk. Na kvalitu zvuku a způsob, jakým vzniká.
Myslíte zvuk vlastního hlasu, nebo orchestru? Obojího. Mého i toho, který mě obklopuje. Což je nekonečná cesta. Můžu tvořit úplně jinak, když zpívám se smyčcovým kvartetem, a jinak, když mám za zády orchestr. Nemluvě o orchestru, který hraje na moderní nástroje. To je pro citlivého zpěváka už úplně jiný svět. Víte, jako cellistka jsem strávila roky intenzivním kultivováním tónu. Hledáním správné míry vibrata, autentického zvuku v Haydnově nebo Bachově hudbě. A to se nutně promítá do mého zpěvu. Třeba moje frázování Bacha: hrála jsem continuo ve spoustě jeho hudby a často se teď orientuji podle basu. Bas je pro mě základ, z něj vychází rytmus a feeling hudby. A to mi hodně pomáhá být v jednotě s orchestrem, pokud mi rozumíte.
Znamená to, že myslíte během zpěvu spíš jako cellista? Ne, to bych neřekla. Jen díky tomu jinak používám sluch, který jsem díky hře na cello zkrátka zkultivovala. A nemůžu to teď od sebe oddělovat.
A můžete víc do hloubky porovnat rozdíl mezi tvořením hudby skrze nástroj a skrze váš hlas? Promiňte mi, že se v tom tak pitvám, ale zajímá mě to. A myslím, že tenhle instrumentální základ je na vašem zpěvu dost znát. Víte co, může to mít co do činění s frázováním. Možná frázuji jako cellista a vnímám tak i rytmus, o kterém už jsem mluvila. Někdy mám dojem, že na něj zpěváci kašlou. Starají se o svoje krásné výšky a nevnímají puls hudebního času. Pro mě je to velice fyzická záležitost, vnímání rytmu napříč celým tělem. My zpěváci musíme cítit hudbu fyzicky, je to něco velice plynulého, volného, svobodného.
Takže je dobré při zpěvu „odpojit hlavu“? No vlastně musí zpěvák myslet velice intenzivně během přípravy, ať už jde o učení textů, fonetiky, práce nad partiturami, učení jazyků…
Jistě, ale když už zpěvák stojí na scéně? Na scéně musí být tohle všechno zapomenuto. Tam jde jen o koncentraci, ale tělo a dech musí být volné, je to holistická záležitost. Protože až v momentě, kdy tu svobodu máte, můžete předat příběh, můžete dobře komunikovat. Jedině když máte volnost v těle. Studovala jsem u skvělého velšského učitele Arwela Morgana, který mě naučil cirkulární dech. Není to ten cirkulární dech, který používají dechaři. Je to speciální technika plynulého dechu, který neustává na konci fráze. Je to velice přirozený způsob dýchání. Vlastně toho při něm nemusíte dělat mnoho.
A můžete trochu popsat, co dělat musíte? Prostě nezastavíte dech. V momentě, kdy končíte výdech, mentálně už zase nasáváte vzduch do plic. Není tam ani jeden moment, kdy byste dech zadržovala. Ani při přípravě na první frázi, kdy začínáte zpívat. V každém momentě musí být tělo uvolněné, opravdu hluboce uvolněné. A není to jen o zpěvu, ale pomáhá mi to v mém každodenním životě. Když jsme v úzkosti, když máme problémy v rodině, ve vztazích, většinou je dech to první, co se tím mění. Zadržujeme ho, nedýcháme plně. Myslím, že obecenstvo velice dobře pozná, když je interpret uvolněný, když je schopen s ním volně komunikovat. Když uvolněný není, i publikum bude v tenzi.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor v HARMONII 6/2019 (koupit).
